Věčný plamen

Do královského hradu se vkradla tajemná postava a vyšplhala do princezniny komnaty.
,,Si to ty Kargone?“ zeptala se elfka potichu.
,,Ano, Zarriso.“ Elfka se k němu rozběhla, políbila a objala ho.
,,Nesmíš tolik riskovat, víš co se stane, kdyby tě chytil můj otec!“ napomenula Kargona Zarrisa.
,,Musel jsem tě vidět!“ řekl Kargon a upíral na ni svůj pohled.
,,Kdy půjdeš za otcem?“ zeptala se ho a odvrátila svou tvář, aby nebyla vidět úzkost, která ji svírala v obavě.
,,Co nejdřív, a neboj se, nic se mi nestane,“ uklidnil ji Kargon.
Někdo silně zabušil na dveře.
,,Otevřete, princezno!“ ozval se hlas zpoza dveří.
,,Ne, Kargone, jdou si pro tebe.“ Elfce z očí začaly téct slzy.
,,Neboj se,“ uklidňoval Kargon Zarrisu, nepřestávajíc ji objímat.
Dveře se rozletěly a do dveří vešli elfští rytíři. Popadly Kargona a spoutali ho.
,,Ne, Kargone, ne,“ vzlykala princezna a vrhala nenávistné pohledy na vojáky.
,,Půjdeš s námi Kargone!“ zavrčel jeden z nich na Kargona a odvedl ho.

Dovedli ho ke králi, který byl oblečen ve skvostném pozlaceném rouchu, přepásaný mečem, který vyrobili nejlepší kováři a na hlavě měl elfskou korunu.
,,Podívej se na sebe Korgane. Si člověk. Nemůžeš se srovnávat s elfy. My jsme sliční, krásní zatímco vy, lidé… Opravdu si myslíš že svou dceru dám nějakému člověkovi, ještě k tomu obyčejnému hraničářovi?“ král se opovržlivě zasmál.
,,Udělám vše proto abych ji získal!“ zuřivě odvětil Korgan.
,,Tak vše říkáš?“ zeptal se stále ještě nevěřícně král.
,,Ano,vše. Miluji tvou dceru a nic to nezmění!!!“ Korgan se podíval do králových očí a ten se najednou zamyslel.
,,Jestli opravdu vše, tak mám návrh. Dones mi věčný plamen z hory Ariol a já ti dám mou dceru,“ navrhl král Korganovi, protože si myslel, že Korgan při této výpravě zahyne.
,,Dobrá tedy. Donesu ti věčný plamen a vezmu si tvou dceru za ženu!“ Král mu podal ruku a Korgana odvedli do vězení.
Na druhý den se vypravil, ale jakmile vyšel z hradu, vyběhla za ním Zarrisa.
,,Slib mi že se vrátíš,“ poprosila ho Zarrisa.
,,Tak slibuji. Vrátím se a vezmu si tě.“ Zarrisa ho políbila a on odešel směrem k hoře Ariol.
Putoval už 9 dní. Zastavil, aby si odpočinul, když se mu zdál sen. V tom snu byl on a Zarrisa spolu. Najednou uviděl krále a kolem něj plamen. A najednou jen viděl, jak v tom plamenu je on a Zarrisa.
Další den už došel k úpatí hory Ariol. Koně uvázal dole a začal šplhat nahoru. Když byl asi v půlce, začaly se kolem něj shlukovat vrány a bodat ho do celého těla. Korgan se už málem pustil, ale vzpomněl si na Zarrisu a vytrvale šplhal dál. Vrány ho strhávaly, ale on se nepouštěl. Najednou vydal zvláštní výkřik a vrány okamžitě zmizely. Korgana pálilo celé tělo ale on nepolevil. Vyšplhal až nahoru a padl vyčerpáním k zemi. Když se probudil, byla už po celé zemi veliká tma. Celé tělo měl v jednom ohni a krvavé šrámy ho celého zohavily tak, že vypadal jako nějaká divná bytost. Došel až k místu, odkud vycházela zář věčného plamenu. Ale najednou už nemohl dál. Byl stále unavenější, nohy mu ztěžkly a on padl k zemi. Pomalu se plazil k ohni, ale neměl sílu. Najednou zařval:
,,Zarriso!“ postavil se a začal kráčet dál. Když se dostal pár desítek metrů od věčného plamene, do cesty se mu postavil rytíř. Byl vysoký přes dva metry, v jedné ruce měl velký kyj a v druhé ruce měl obrovský meč. Korgan se na něj upřeně zadíval a promluvil:
,,Nech mně rytíři projít. Potřebuji ten plamen. Nezastavíš mně!“
,,Zemřeš člověče,“ zuřivě odpověděl rytíř. Zaútočil na Korgana, který bleskurychle popadl meč a začal se bránit. Strhl se dlouhý a divoký boj. Korgan celou dobu myslel na Zarrisu a vytrvával náporu ze strany tajemného rytíře.
,,Nebudu proti tobě bojovat,“ pověděl zničehonic rytíř. ,,Svou výdrží a bojovou silou sis vysloužil vzít si kousek z věčného plamenu,“ dodal ještě a najednou zmizel. Korgan se dobelhal k plameni, neboť měl zraněnou nohu. Podíval se směrem k plamenu a uviděl velkou nádobu a z ní sršel věčný plamen, který nic neuhasí. Jako očarovaný stál a díval se do plamene. Sedl si a dva dny v kuse sledoval zář věčného plamene. Přitom cítil, jak se teplo rozlévá do jeho těla a léčí všechna jeho zranění. Poté vzal kus dřeva a zapálil ho věčným plamenem. Dolů téměř sletěl - tak lehce se mu scházelo. Nasedl na koně a uháněl do království elfů za králem. Když dorazil až ke králi, ten jak ho uviděl, zůstal šokovaně stát a pozoroval ho. Přiběhla Zarrisa a ta také šokovaně stála.
,,Korgane, co, co se ti stalo?“ ptala se udiveně. Ten se na sebe podíval a spatřil, že je sličnější než jakýkoliv jiný elf. Věčný plamen z něj udělal člověka mnohokrát hezčího než nejhezčího elfa.
,,Přišel jsem si pro tebe lásko. Zde je králi věčný plamen. Splnil jsem svůj slib.“ Podal králi větev s plamenem a ten se rozkřikl.
,,To si opravdu myslíš, že ti dám svou dceru? Spletl ses. Sbohem Korgane.“ Hodil po Korganovi plamen, ten se ale před ním zastavil a jakoby nemohl dál. Zarrisa se rozběhla ke Korganovi a objala ho. Viděla, že Korgan jakoby ten plamen udržuje silou vůle, ale také viděla, že to už nevydrží. Políbila ho a plamen se dostal ke svým obětem. Ale ani Korgan ani Zarrisa neshořeli, ale plamen jakoby je obklopil ze všech stran. Najednou ale začala hořet celá místnost i s králem. Bylo slyšet jenom králův řev. Celý hrad shořel a jediné, co zbylo, byl věčný plamen a v něm siluety dvou osob - elfky a člověka. Teď už spolu zůstanou navěky, ve věčném objetí a věčném polibku. A ještě doteď, kdo se vypraví k věčnému plamenu, tam zahlédne jejich siluety, které tam zůstanou navěky jako vzpomínka na dva lidi, kteří se milovali, ale nesměli. A proto, aby je nic od sebe neoddělilo i zemřeli.