Dcera Ohně 3

„Páni… to byl ale hlas…“ stál s otevřenou pusou Freas.
„Pravda. Hlas má zvláštní. Ale to tělo…“ přisadil Fearas.
Dési obrátila oči v sloup. „Akorát mu něco chybí, nemyslíte?“
Fearas se na ní nepřítomně zadíval. „HM? A tak… nohy…mno, to ano.“
„Víc než nohy, Fearasi,“ pousmála se, ale nikdo její poznámku nepostřehl.
Vrátili se zpět ke koním a pokračovali v cestě. Ale s bratry už nebyla kloudná řeč, byli nesmírně okouzlení. Dési se tomu musela smát. Co asi řeknou, až uvidí krásné dívky ze dvora? Vodní dívky patřily k těm nejnádhernějším dívkám světa.

Dési si pobrukovala. Byla opravdu ještě dítětem, i když si přirozeně myslela, že dávno ne. Trocha dětské naivity a hlavně spousta krásných myšlenek, jaký bude její život, jí dávalo optimistický pohled a lehký úsměv na tváři. Ač ne příliš hezká, naprosto okouzlující tím, co z ní vyzařovalo, totiž dobrá nálada a naděje. Ano, naděje, kterou všichni potřebovali a tolik po ní toužili.
„Podívejte!“ vykřikla najednou Dési a rozesmála se.
Ukazovala na rozlehlý palác v údolí.
Stál u velké bílé skály, ze které padal vodopád v několika proudech, a vypadal jak postavený z křišťálu (to patrně byl), bílého kamene a stříbrně se třpytil. Obklopovaly ho modré vody a zeleň vodních rostlin, nádhera přírody se doplňovala s krásou stavby, co postavili již dávno obyčejní lidé. Byl to úžasný pohled a byl barbar, kdo necítil tu kouzelnou moc, která z něj vycházela. Moc krásy, která na rozdíl od jiných nezanikne.
,,Město, Palác Derillionu. Říká se mu Bílý. Starým názvem Spant Grayen. Co to znamená nevím, ale je to jistě něco… výstižného. Kdo jej zřel, ten šťastný byl, povídalo se před stoletími a opakuje se stále. Sídlí tam Královna, vyhledejte ji. Že vás posílám já, Dési přítelkyně Greithé, pak vás do Paláce pustí. Co na tom, že jste Ohniváci.“ Usmála se. Muži to pochopili po svém a správně.
Někde ještě byla ustálená rčení jako oheň a voda, oheň se nesnese s vodou a podobně, dalo by se předpokládat, že lidé Ohně a Vody se taktéž nesnesou, ale tak tomu nebylo. Ba naopak, v budoucnu budou mít téměř nejlepší vztahy mezi živly.
,,Tak jděte, mám práci! Sbohem, jistě se ještě shledáme.“ Zamávala jim, hvízdla na koně a ztratila se ve stádu.
,,Zvláštní dívka,“ poznamenal Fearas a přehodil si v ústech sedmikrásku, které celou cestu žvýkal stonek.
,,Nemusíš říkat,“ odpověděl Bowen, protáhl se a obrátil koně směrem k Paláci. „Přece jen… něco mi na ní nesedí.“
„Ale co, že, Bowene? Znám ty tvé pocity. Neopodstatněné. Obyčejná holka ze vsi, i když možná v sobě něco má, zanikne to s věkem. Se dny práce na královském pozemku. Tak jako se všemi služebnými. Nezměníš to ani kdybys chtěl.“
Bowen se zasmál Fearasově připomínce.
„Ne, příteli. Nechci na tom nic měnit. Proč taky, kvůli prosté a hloupé malé holce? Překvapuje mě, jak se stavíš k celé věci. Zrovna ty.“
„A mě zase nepřekvapuje, jak se k věci stavíš ty. Prostá možná je.“
„Nechte toho. Zapomněli jste, proč jsme tady?“ ozval se Semanoel a pobídl koně do klusu. Přátelé se na sebe podívali a udělali totéž.
Doufali, že poslání, se kterým přijeli sem, do Derillionu, Modrého města a Bílého paláce Spant Grayen, proběhne v pořádku. Královna Aeslin je musí přijmout, kdyby ne, znamenalo by to porušení přátelství, a to by si ani jedna strana nepřála. Bowen se zamračil. Kdo ví, co je ještě čeká…
…

Čekali před velkou síní, Královna měla právě neodkladnou práci. Chápali to a v těch chvílích si prohlíželi nádherné sloupy z bílého mramoru s modrými žilkami, monumentální klenby a tesané stropy. S úžasem zjistili, že se i v paláci prohání potůčky křišťálově čisté vody a jejich zurčení působí uklidňujícím dojmem.
„Tak vstupte,“ ozval se za nimi chřaplavý hlas vojáka - ochranky Královny. Semanoel kývl na díky a vešel do místnosti jako první. Hned za ním se držel Freas a po něm důstojně vešel jeho bratr Fearas, poslední šel Bowen a snažil se tvářit dostatečně vznešeně.
Takové náležitosti u nás nemáme. Není to nutné… myslel si a sklopil oči, aby se nemusel dívat na Královnu.
Ta před seděla vysoko nad nimi na vyvýšeném křišťálovém trůnu a mile se usmívala.
„Vítejte! Sdělte mi svá jména a povězte, co vás ke mně přivádí, a jak vám mohu pomoci!“ Měla velmi hluboký hlas, zněl jako když se zvuk odráží od hlubiny oceánu.
Bowen se na ni odvážil podívat a to, jak vypadala, ho velice překvapilo.
Královna Aeslin byla vysoká, ale dosti baculatá ženuška. V plných červených tvářích se jí tvořily dolíčky, kdykoli se jen mírně pohnula tmavě rudými rty a její tmavě modré oči zářily jako hvězdy. Na hlavě měla složitý účes ze svých dlouhých tmavých vlasů a na čele posazený vysoký diadém ze stříbra, vykládaný diamanty a perlami. Z perel měla i šňůru kolem krku a několik prstenů, na jedné ruce náramek. Oděná byla v modrých šatech s tmavými krajkami a zdobených rovněž perlami. Byla opravdu krásná. Bowen si ji na malou chvíli snažil představit, jak by asi vypadala, kdyby byla štíhlá jako prut, ale usoudil, že takhle je daleko půvabnější a osobitější.
„Buď zdráva, paní Aeslin. Naše paní Freyonalla ti posílá vřelé pozdravy a těší se, až se shledáte. Jsem Semanoel hel Ortoan, nejstarší syn Septimův a dědic trůnu Slunce.“ Spustil Semanoel tak, jak se slušilo a patřilo. Při tom se mírně uklonil.
I Fearas se uklonil. „Já jsem Fearas hel Aebel, nejstarší syn Královny Freyonally. Toto je můj mladší bratr Freas. Je mi ctí setkat se s Vámi.“
Bowen zůstal chvíli stát, a když si uvědomil, že na něj všichni zírají, taktéž začal mluvit.
„Mé jméno je Bowenelar hel Ferus. Jsem synem Korena hel Feruse, rytíře a později mudrce královského dvora Ohně.“
Královna zamrkala. Vypadalo to velmi roztomile.
„Tak. Skutečně? Kráčíš v otcových šlépějích, Boewene? Tedy… smím-li ti tak říkat.“
„Ne tak docela, má paní. Jsem prvním rytířem paní Freyonally a tak to i zůstane, nikdy se nestanu mudrcem. Osud si to nepřál.“
„Ach. Na to co si osud přál či ne, je teprve brzy myslet. I tak mě těší, že se s tebou setkávám. S vámi se všemi. Co vás ke mně tedy přivádí?“
Semanoel se na ni zahleděl zlatýma očima.
„Kardé Sirael.“