Lykani

Ne, nenechej se zase přemluvit. Spěcháš domů, protože máš dost problémů a musíš to všechno vyřešit. „Ale no tak, Tomáši, přece mně nedáš košem.“ Sakra, už zase ten její krásný nevinný výraz, kterému se nedá odolat. „No dobře, půjdu tě doprovodit.“ Má ústa mluvila sama od sebe. To srdce jim to poručilo, i když hlava říká ne. Pomalu s Hankou vystupuji z plechové kraksny MHD, které každý „Brňák“ neřekne jinak než šalina. Pomalu jsme vykročili směr neurčito a mně hlavou běžely samé blbosti. Nemohl jsem totiž za boha přijít na to, co mi chtěla tak důležitého říct. Že by to snad mělo spojitost s tím jejím záhadným chozením ven, o kterém nikdy nechtěla mluvit. No, uvidíme. Jen nevím, proč pořád mlčí. Je nějaká divná. Hanka je typ člověka, který vždy ví, co říct. A teď se tváří, jako by nevěděla jak začít. Musím ji nějak popostrčit.
„Hani, tak co potřebuješ? Řekni už něco prosím tě.“
Koukla na mě s pohledem, který jsem u ní ještě neviděl. Byl plný temnoty. Ty oči jako by ani nebyly lidské. Přeběhlo mně jemné zamrazení na zátylku. V puse jsem měl najednou sucho, jak na poušti. Pohodila vlasy, v těch očích tmavých jako hlubiny se jí zajiskřilo a promluvila: „Tome, svět je trochu jiný, než jak ho vidíš ty a ostatní. Než ti povím víc, musíš mi slíbit, že tenhle rozhovor zůstane jen mezi námi. Slib to.“
Ta poslední dvě slova řekla téměř výhružně a já si uvědomil, že začínám být nejistý v tom, co se bude dít. Odjakživa jsem zvědavý člověk, a proto jsem přikývl.
„Dobře, přísahám, že tohle zůstane mezi námi. I když mám z tebe najednou strach a ani nevím proč.“
„Ten slib je pro tebe teď svatý. Věř tomu, že když ho porušíš, neskončíš dobře!“
Na sucho jsem polkl. Začínalo toho být na mě trochu moc.
„Takže, už jsem říkala, že na světě není jen to, co vidíš. Určitě sis všiml toho, že poslední dobou nejsem k zastižení a nerada o tom mluvím.“
„Myslel jsem si, že to bude mít souvislost s tímhle.“
„Teď ti nemůžu říct všechno, snad jen pár maličkostí. Patřím do jednoho klanu.“
„Klanu?“ Při tom slově mi brada málem spadla až na zem. Už jednou jsem s klanem neměl dobré zkušenosti. Vlastně můžu říct, že mám štěstí, že ještě dýchám a chodím po světě.
„Ano! Ale není to obyčejný klan.“ Nechápavě jsem ji pozoroval a chvílemi jsem měl dojem, že se nedívám na Hanu, jakou ji znám. Něžná, krásná dívka s vlasy jako uhel se najednou změnila. Nedokázal jsem popsat jak.
„Hani, děsíš mě,“ řekl jsem se zaskočeným úsměvem. “Řekni mně to na rovinu prosím.“
„Dobře. Jak chceš. První ses to měl dozvědět až ve čtvrtek na srazu s ostatními, ale nevadí. Jsem vlkodlačice. Ne jen já, ale všichni v klanu.“
Věděl jsem, že na světě je i něco víc, že pohádky o bytostech jako jsou strigy, vlkodlaci, upíři a podobná temná havěť nejsou jen výmysly, ale přece mně ta zpráva vyrazila dech. Cítil jsem se, jako by mě někdo praštil do břicha velkým šutrákem. Hanka viděla můj výraz, ale i přes to pokračovala.
„Hodně lidí, vlastně ne už lidí v tvém okolí i tvoji přátelé jsou vlkodlaci. Mě samotnou do tohohle zasvětil Trnošlap asi před měsícem a půl.“
„Trnošlap?“ Kouknul jsem na ni nechápavě a vyděšeně.
„Jo, kdysi v civilu Honza. Ten, který s námi chodil na školu. První jsem se představě takového života bránila. Teď už ne. Bojujeme proti jedněm zkurvysynům, upírům. Každým dnem jich je víc a víc a to nemluvím o dalších ne moc příjemných klanech. Proto potřebujeme další lidi. Fuj, zase to slovo,“ zašklebila se a odplivla si. Pak, jakoby zavrčela. Asi to bylo zavrčení a pokračovala: „Potřebujeme další mezi nás. Musíš dojít ve čtvrtek přesně sem v osm hodin a všechno se dozvíš. Teď už ti víc říct nemůžu. Ale věř mi!“
Po tomhle proslovu jsem nevěděl, zda bdím či sním, zda jsem se zbláznil já nebo se zbláznila ona. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem cítil, že mluví pravdu. Koukl jsem na ni. Už to zase byla ta krásná dívka, kterou mám tolik rád. To už mě z padesáti procent přesvědčilo o tom, že bych měl přikývnout a v ten čtvrtek dojít.
„Tome, jsi v pohodě?“
Škubl jsem sebou.
„Jo, pohodě. Jsem v po.. pohoohohodě.“ Začal jsem koktat, jak nějaký srab.
„Potřebuji vědět, jestli přijdeš nebo ne.“
„Proč zrovna já?“
„Protože ti věřím!“
Řekla to zase s tím svým neodolatelným výrazem ve tváři a v mojí hlavě začala znovu vítězit zvědavost nad rozumem. A tak jsem jí slíbil, že v ten čtvrtek určitě dojdu. A tímhle rozhodnutím se můj život otočil o 180 stupňů, nabral nový směr. Směr k temným ulicím nejistého osudu….

***

Je den před velkým seznámením s ostatními z klanu. Podle mého názoru bych mohl říct ze smečky. Této myšlence jsem se sám pro sebe pousmál, seskočil jsem ze zábradlí a líně nastoupil do šaliny s baculatým číslem osm směr domov.
Ta železná kraksna vydala pro mě důvěrně známý škobrlatý zvuk a rozjela se. Apaticky koukám kolem sebe a v hlavě si srovnávám, co mně to vlastně moje nejlepší kamarádka řekla. Vždyť ona je vlkodlak. Ona je něco, o čem si nejméně 99,9 procent celé populace myslí, že něco takového neexistuje nebo o něčem takovém ani neslyšelo. A přesto se kolem sebe koukám a v každém toho vlkodlaka vidím. Z mých myšlenek mě probral tupý náraz mé hlavy o tyč vedle mě. To zase určitě řídí nějaký umělec. „Co je to za hovado,“ řeknu si polohlasem. Nakonec zjišťuji, že jsem to s tím polohlasem trochu přehnal, protože se na mě všichni otáčeli, jak na nějakého švába, který se má zašlápnout. Otráveně jsem vystoupil a znova jsem upadl do hlubokého přemýšlení, co mě vlastně zítra čeká a nemine.

***

Opírám se o zeď, sleduji, jak pomalu mizí poslední paprsky světla. Kouknu na hodinky. I když jsem se snažil dojít později, než jsme byli domluveni, nikdo tu nebyl. Ani nevím, proč jsem chtěl dojít pozdě. Snad se mně to zdálo být správné, kdo ví. Ale moje snaha nevyšla. Ti, se kterými jsem se měl setkat, byli vlkodlaci, ale přece jenom jim zůstala jedna lidská vlastnost. Nedochvilnost. Zase jsem pobavil sám sebe a trapně jsem se zasmál nahlas a znova se na mě všichni otáčeli. Najednou mně někdo zaklepal na rameno. Lekl jsem se a to možná víc, než když někde zaslechnu slovo svatba.
„Čau, slyším, že se směješ. To je dobře.“ Byla to Hanka. Bylo mi docela záhadou, jak se tam dostala bez toho, aniž bych si jí všimnul.
„No, směji nesměji budoucí sestro,“ a nahodil jsem grimasu, která měla být úsměvem, ale spíše připomínala reakci na spolknutí plesnivého chleba.
„To víš, asi před hodinou jsem se smířil s tím, že jsem se do toho namočil a necouvnu. Tudíž se můžu smát. Jo a jen tak mimochodem, kde jsou ostatní,“ a obrátil jsem se na ni s nadějí, že mi nějak normálně odpoví. Neodpověděla. Jen kývla hlavou směrem za mě. Otočil jsem se a jediné, co jsem viděl, byla v celku obyčejná skupinka lidí. Bylo jich asi sedm možná osm. Pro někoho by bylo možná zajímavé, že všichni byli v černém. Jelikož já jsem ale na takový styl oblečení zvyklý, nijak mě to nepřekvapilo. Mezi nimi jsem viděl i pár známých tváří. Došli až k nám a začali se zdravit s Hankou. Mě si nevšímali, jako bych tam ani nebyl. Normálně by sem se cítil dotčeně, ale na takové kraviny nebyl čas. O chvilku později si mě přece jenom začali všímat.
Jako první ke mně přistoupil největší a možná i nejsilnější chlapík. První, čeho jsem si na něm všiml, byly jeho temné oči a v nich malá, ale za to výrazná jiskra. Ta samá, kterou jsem spatřil před dvěma dny u Hany. Natáhl ke mně ruku.
„Hanka už nám o tobě říkala. Já jsem nějaký Hejkal. Pravý jméno není důležitý. Jsem dá se říct taková matka téhle zvláštní rodiny. Máš poslední šanci si všechno rozmyslet a vypadnout.“
Na chvilku mě přece jenom napadlo odejít. Byl to ale jen chvilkový úlet mých myšlenek, a proto jsem se pokusil co nejpřesvědčivěji odpovědět.
„Vypadnout? Už jsem se rozhodl tak žádný vypadnout!“
„Hm,“ zatvářil se celkem neutrálně. V jeho pohledu nebylo žádné opovržení ani žádný obdiv. Prostě úplně nic neříkající hm. „Tak dobře. Pojď s námi. Půjdeme na naše místo, kde se scházíme a seznámíme se trochu blíž.“
„Dobře,“ řekl jsem, na sucho polkl a rozhodně vykročil. Už byla skoro úplná tma, ale já si i přesto všiml toho, jak ostatním vyrašil na obličeji jemný úsměv. Pak mě Hana vzala za ruku. Ani nevím proč. Snad aby mi dodala odvahu….

***

Ležím na posteli a přemýšlím o všem, co jsem se včera v noci dozvěděl. Vzali mě na jeden starý židovský hřbitov a tam řekli všechno, co jsem potřeboval vědět. Bylo toho moc, dokonce si i všechno pamatuji. Jediná věc, která mi ale vrtá hlavou, je způsob, jak se stanu vlkodlakem. Vím z knížek a vyprávění, jak se jím člověk stává, ale i přesto jsem byl překvapen a zaskočen. Při úplňku mě pokouše nejmladší vlkodlak ze smečky. Tím vyvoleným nebo spíše vyvolenou byla Hana. A ta se na to očividně těšila. Pokaždé když jsem na ni pohlédl, šibalsky se usmála a mlsně si olízla své plné červené rty. A já se při tom začínal těšit, až se do mě zakousne.
Už jsem skoro usínal a v tom mně zazvonil mobil. Vzal jsem ten krám do ruky a otevřel jsem smsku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stálo tam: Sedím na parapetu, čtu si a občas kouknu na Měsíc, který nám už roste do krásného plného kruhu. A v tom najednou cítím, že na mě myslíš..:-)
Sakra, ti vlkodlaci jsou zajímavá stvoření. Jsou propojeni mezi sebou víc, než jsem myslel. S povzdychnutím beru mobil do ruky a odepisuji Hance ve verších, které mě z ničeho nic sami napadly.

Odporné Slunce zapadlo, krásný Měsíc převzal stráž,
a ty nad knihou pomalu usínáš.
Klesá Ti hlava, zavírají se víčka,
u tvé postele pomalu uhasíná svíčka.
Naposledy se pokoušíš ubránit spánku,
ten si Tě však nakonec odnese do svého zámku.
V tom zámku až do rána budeš snít,
do té doby než pohladí Tě první sluneční svit.

***

Běžím a mám dojem, že mi shoří plíce. Rychle pohlédnu do ruky, zda je dýka tam, kde má být a stisknu ji ještě pevněji. Přece jen je to moje jediná šance, jak se z téhle šlamastyky dostanu. Na okamžik zastavím a ohlédnu se kolem sebe. Hledám nejlepší cestu, kudy běžet dál. Mám dojem, že i když utíkám, co nejrychleji to jde, vůbec se těm prašivým upírům nevzdaluji. A ještě k tomu je zamračeno. Měsíčku miláčku, proč tu nejsi, když tě potřebuji? Zakleji si pro sebe a vydávám se uličkou, která vypadá temněji než temně. Hlavou mi bleskne nápad: „Proč sakra nevytáhneš mobil a někomu nezavoláš, aby ti pomohl z tohohle průseru.“ Zašátrám v kapse. Ale nic nenacházím. Mobil nikde. Kde mně jen mohl vypadnout? Na přemýšlení není čas. Utíkám dál temnou ulicí a už se ani nesnažím přeskakovat kaluže, kterých je všude plno. Občas, aniž bych si to pořádně uvědomil, skopnu popelnici. A při tom sám sebe nachytám, jak jim nadávám, jako bych si myslel, že mně budou uskakovat. Měl jsem dojem, že mi srdce vyskočí z hrudi. Do noh už mně začaly brát křeče. Ale já to nesmím vzdát. U velkého Hejkala, na bolest teď není čas, tak už hlavo moje pitomá vymysli, jak se z tohohle dostat. To byla moje poslední myšlenka. Z ničeho nic se ozvala tupá rána, zazvonění nějakého kovu a já ztratil půdu pod nohama. Dopad na zem jsem necítil. Zatmělo se mi před očima…
Cítím, jak sebou moje tělo škublo. Pomalu si začínám uvědomovat, co se vlastně stalo. Při mém zběsilém útěku jsem narazil hlavou do tyče nesmyslně vsazené vprostřed ulice. Někde jakoby vysoko nade mnou slyším tlumené pochechtávání. Hlavou mně pulsuje nesnesitelná bolest, kolem byl cítit zápach. Vlastně ani ne tak zápach. Spíše smrad a já začínal tušit, o co jde. Zamrkám. Po chvilce se mi zmlžené vidění zaostřilo a já je nad sebou uviděl. Ty svině mě mají. Dostali mě. Zašátral jsem se svojí pravačkou kolem sebe a naivně doufal, že se mé prsty dotknou mé dýky.
„Ale copak copak. Hledám něco?“
Vzhlédnu vzhůru a vidím nad sebou upíra, jak mi před očima mává s mojí možná jedinou šancí na přežití a při tom se odporně škodolibě usmívá. Při tom úsměvu mu z pusy čouhaly dlouhé špičáky. Při představě, že se jimi do mne zakousne a já budu díky své vlastní blbosti mrtvý, mi nebylo moc do zpěvu.
„Hej, Kraku, co s ním teda uděláme?“ Zeptal se jeden z upírů a ne moc příjemně mě nakopl do žeber.
Tělem mi projel mohutný impuls bolesti. Na chvíli jsem myslel, že mně zlámal všechna žebra.
„Co by,“ řekl ten, co mně vzal zbraň a přešel ze škodolibého úsměvu do hnusného šklebu pohrdání. „Prostě ho zabijeme. Teď hned, neodkladně.“
„Dobře Kraku. Haha a kdo si ho vychutná?“ Řekl jeden z nich, který ještě nemluvil.
Slova se znovu ujal ten, kterému říkali Krak.
„Když dovolíte, pánové, ujmu se toho já.“ Poté, co mu to všichni odkývali, otočil se ke mně, v očích se mu zablesklo. „Tak ty šmejde. Vychutnám si tvoji smrt.“
Chtěl jsem mu říct pár hezkých slov, ale nemohl jsem. Nezmohl jsem se na vyslovení ani jednoho písmena. To už jsem si konečně uvědomil, že poprvé za půl roku jsem ucítil strach. Vteřiny před mojí smrtí se začaly natahovat a já přemýšlel o věcech, které mně přinesl lykaní život. Přemýšlel jsem nad tím, jak mě moji bratři a sestry k sobě přijali. Vzpomínal jsem na svoji první proměnu doprovázenou nesnesitelnou bolestí, na to, jak jsem se učil bojovat. Hlavou mně běželo všechno možné, ale vždy jsem se dostal k jedné a té samé osobě. Možná jsem myslel jen a jen na ni. Na tu, která mi jako jediná dokázala dát lásku, na tu, která pro mě byla víc než přítelkyně. Za posledního půlroku jsem s ní zažil to, co někdo s někým nezažije za celý svůj život. Doufám, že Hana, ta moje černovláska překrásná, bude vědět, na koho jsem před smrtí myslel. Poslední myšlenka mi hlavou proletěla, jak rychlík krajinou. Krak se na mě bleskově vrhl. Přivřel jsem oči a.. Z nějakého nepochopitelného důvodu se nic nestalo a napravo ode mě se ozval dunivý dopad těl na zem. O chvíli později nezaměnitelný zvuk tesáků vytahovaných z pochev. Otevřu oči a vidím Hejkala, jak se valí po upírovi, co se mě zrovna chystal umlčet navždy. Opodál vidím Hanku pohybující se s obratností vlka při lovu a lehkostí víly tančící na louce, jak zrovna usekává hlavu tomu brčku, co mě kopl do žeber. Za sebou slyším též zvuky boje a hlasy dvou, možná tří bratrů ze smečky. To už jsem na nic nečekal a i přes nesnesitelnou bolest na žebrech a v hlavě jsem se postavil, chytil dýku, kterou mně pohotově Hejkal hodil a šel jsem zuřivě zabíjet. Ano! Zabíjet. Nedávno jsme získali zásilku nožů a tesáků ze stříbra, o které se nespálíme, ale za to bez problému zabijeme slizkého upírka. Prvního jsem podřízl nemilosrdně zezadu, zavířil jsem v piruetě a tím jsem se dostal k dalšímu. Ten se bez rozmyslu rozběhl mým směrem. Udělal jsem půlobrat a dýku mu vrazil zezadu do krku. Vystříkla z něho chladná rudá krev a zapraskala páteř, kterou jsem přeťal v půli. Popadlo mě krvechtivé šílenství. Čas plynul rychleji než rychle a za chvíli byly všude kolem nás mrtvoly. V rohu napravo ode mě jsem zahlédl Škrabocha, jak si hraje se střevy jednoho zabitého. Zkrátka mrtvý upír, dobrý upír.
Kývl jsem na Hejkala. Mluvit jsem nemusel. Na očích mi musel být vidět jen a jen vděk. Poznal to, usmál se a ukázal na Hanku.
„Mně neděkuj blázne,“ řekl s úsměvem. „To ona nás sem vytáhla.“
S nechápavým výrazem ve tváři jsem pohlédl na tu mou černovlasou krásku a čekal, že mi to vysvětlí. Přišla ke mně a přitulila se. Tak blízko, že jsem slyšel, jak jí tluče srdce. Pohlédli jsme si do očí, políbila mě. Nadechla se a promluvila.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti psala sms o tom, že cítím, jak na mě myslíš?“
Přikývnul jsem a čekal na pokračování, i když mi začínalo být všechno jasné.
„To, jak na mě myslíš, cítím pořád, ale dnes to bylo jiné. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale něco mi říkalo, že jsi v nebezpečí. Já,“ sklopila hlavu a odmlčela se.
„Copak?“ Zeptal jsem se a konejšivě jsem ji pohladil po tváři.
„Bála jsem se, že tě ztratím.“
„Ale neztratila si mě. Jsem tu s tebou a nikam nejdu.“ Snažil jsem se to říct s co nejpřesvědčivějším úsměvem. Nejspíš zabral. Usmála se také a znovu mě políbila.
Objal jsem jí jednou rukou kolem pasu, kývl na ostatní a vyšlápnul jsem pryč z temnoty uličky, na kterou už nikdy nezapomenu. Po pár krocích si Hanka všimla mé rozbité hlavy, zorničky se jí rozšířily nejistotou. Zrovna, když jsem jí chtěl povědět, že to nic není, ozvala se hlasitá rána. Během chviličky jsem pochopil, co se stalo. Bleskově jsem se otočil a hodil jsem svoji dýku směrem, odkud vyšel výstřel z pistole. Ozvalo se tichounké zabublání krve prýštící z krku rozťatého mým přesným hodem. Pousmál jsem se. Moje radost však netrvala dlouho. Cítím, že se Hanka vedle mě kácí k zemi. Ne! Probleskne mi hlavou a do srdce mě bodl strach. Zachytnul jsem ji v půlce pádu a s hrůzou zjišťuji, že má Hanka prostřelený hrudník skrz na skrz. Do očí mně vyhrkly slzy. Má krásná černovláska z ničeho nic zbělela jak křída a tvář se jí zkřivila bolestí. Pak už jen s posledním výdechem řekla sbohem a umřela mi v náručí.
„Proooč?“ Zakřičel jsem a pomalu jsem dával svému smutku volný průběh. Slzy mi tečou po tvářích. Hejkal měl taky na krajíčku a skrze zaťaté zuby pronesl: „Ten hajzl ještě žil a používal stříbrné kulky. Do zkurvené prdele!“
To bylo poprvé, co jsem slyšel Hejkala mluvit takhle. Na rtech jsem začínal cítit slanou chuť svých slz a uvědomil si, že už se mnou není a nikdy nebude. Proč se to mohlo stát. A jak je možné, že se to stalo tak rychle. Pohlédnu do nebe a zjistím, že mraky jsou pryč. Tak i Měsíc se přišel podívat na tvůj konec, pomyslel jsem si. Ta bolest v mém srdci, která mě zasáhla, se nedala vydržet. Proto jsem se začal proměňovat ve vlkodlaka. Ten cítí jen nenávist. Bolest ne. Po proměně jsem poznal, jak moc jsem se mýlil. Smutek tu byl pořád. Na okamžik pohlédnu na ostatní, na nehybné tělo mé milé a odbíhám pryč. Pryč do ulic již spícího Brna, vykřičet svou bolest.

***

Tu noc se lidé probouzeli ze spánku, vykukovali z oken a přemýšleli nad zvukem, který se linul ulicemi. Bylo to hlasité táhlé vytí. Každý se divil. Vytí v Brně je přece jenom neobvyklé. A v každém to vytí zanechalo hlubokou nezapomenutelnou vzpomínku. Vždyť bylo plné smutku. Ten nářek probudil i jednoho starého básníka. Toho básníka chytla při poslechu toho smutného vytí múza. Začal tedy psát…..

Píši tuhle báseň smutnou,
abych odhalil pravdu krutou.
Pravdu o nespravedlnosti života,
o tom, že vlčí láska byla zabita.

Vlk ztratil svoji drahou,
jeho vytí se line ulicí starou.
Měsíc bledě září na nebi,
vlčí srdce začalo být podobno kameni.

Na tom srdci už nikdy,
za ty všechny křivdy,
nevykvete lásky květ,
přece se nic nedá vrátit zpět.

Z vlka milovníka, stal se samotář,
nepřestává si být sám sobě lhář.
Ví, že už ji nikdy nespatří,
přesto doufá, naději neztrácí.