Rytíři světla

JEDNA
Probudil ho křik jeho vojáků, sotva vyskočil na nohy a tasil zbraň, uslyšel výkřik vojáka, jenž byl napaden třemi kobolty.
Kxirt se rozběhl na pomoc vojákovi, když kapitán doběhl ke koboltovi, voják jednoho nepřítele srazil k zemi, kolem se roztříkla krev.
Voják se s touhou po krvi nepřítele se vrhl na dalšího útočníka.
Kxirtis měl obtížnějšího protivníka, jak kvůlí tetování jeho hodnosti, tak uměním boje. Kapitán sekl po nepříteli, ten však útok odkryl štítem a zaútočil na Kxirtise. Kapitán byl pod sprškou ran, které jen tak-tak stačil odrážet, musel ustupovat, když se kobolt napřahoval na další ránu, zakopl o mrtvého kobolta, kterého zabil voják, kterému kapitán přišel na pomoc. Toho využil a sekl po koboltovi, čepel zajela nepříteli mezi žebra.
Sotva co kobolt dopadl na zem, uslyšel Kxirt výkřik ve svojí blízkosti, otočil se, aby se podíval, co se stalo. Voják, ke kterému přispěchal velitel pomoci, teď klečel na kolenou a držel si břicho, aby z něho nevytekly vnitřnosti, kobolt sekl po bezbranném vojákovi, který po ráně padl.
Kapitánem projelo chvění a teplo, jež projelo celým jeho tělem.
"Za to zhebneš," vykřikl velitel a rozběhnul se na kobolta, ten kapitánův útok nečekal a za to taky zaplatil životem.
Kapitán se rozhlídnul po dalším nepříteli, ale žádného neviděl, kleknul si k bojovníkovi, ten byl však mrtev.
"Kapitáne, jeden ještě žije," řekl mu voják, který byl potřísněn krví.
Kapitán vstal a šel za vojákem, došli ke skupině válečniků.
"Uvolněte místo, jde kapitán!" Ozvalo se.
"Proč jste nás napadli?" Položil otázku koboltovi jeden z vojáků, co stál za kapitánem.
"Tady kladu já otázky, desátniku Herste!" Napomenul ho velitel.
"Tak proč jste nás napadli?" Teď se zeptal kapitán.
"Vy jste nám vzali artefakt!"
"My jsme vám nic nevzali!" Obořil se Kxirt na umírajícího.
"Jestli vy ne, tak......." kobolt se zastavil uprostřed věty a vykašlal krev a naposled vydechl.
Kapitán vstal a kopl do právě mrtvého kobolta.
"Museli tu být jiní než my, ale na tom teď nesejde."
Kapitán si zavolal dva z vojáků, co stáli v jeho blízkosti.
"Posbírejte zbraně padlým a mrtvé spalte!" Vojáci se rozběhli splnit úkol.
***
Po tom, co se skupina sbalila, vyrazili, za sebou nechali hustě černý dým, který stoupal k nebi. Jeli po mírně zarostlém údolí, po stranách šly vidět kopce, které byly zarostlé travou, kterou, jak bylo možno vidět, někdo dlouhou dobu nesekal. Všechno se zdálo být v pořádku, vojáci se mezi sebou bavili o bitvách, co prožili.
"Tam, něco tam je!" Vykřil voják a ukázal prstem na místo, kde to viděl.
Válečníci tasili zbraně, ale nic neviděli.
"Co jsi viděl, Riksi?"
"Já nevím, něco tam bylo."
"Vymýšlí si." Zařval bojovník vedle kapitána.
"Já si nic nevymýšlím!" Vyštěkl Riks.
"Tak kde je to, co jsi viděl?"
"To je jedno, podstatné je, že už to tu není a teď klid!"
Po chvíli se zase vojáci bavili a dělali si z Rikse srandu, že něco vidí.
Ten si jich nevšímal a stál si za svým.
"Riksi, pojď sem!" Zavolal ho velitel.
"Ano, pane?" zeptal se Riks.
"Jsi si jistý, že jsi to viděl?" Zeptal se ho.
"Vy o tom taky pochybujete, je to tak? Ale já přísahám, že tam něco nebo někdo byl." Přišla odpověd tak rychlá, jakou ani kapitán nečekal.
"Tak toho někoho bych chtěl vidět." Jen co to dořekl, spadl z koně, vojáci se začali smát, dokud si neuvědomili, co se stalo, voják, který spadl z koně, měl v krku zaražen šíp, z kterého tekla krev. Vojáci se rozhlíželi kolem, ale nikoho neviděli.
"Nikoho nevidím." Řekl kapitán po dlouhé odmlce.
"Též nikoho nevidim, zato slyšim." Po chvilce klidu slyšeli všichni vojáci výkřiky nepřátel. Na kopci se začaly objevovat první jednotky nepřátel, byli to kobolti.
"Už zase, nedokážou pochopit, že my jejich blbý amulet nemáme!"
"Kápo to nemůžem dát, jsou v přesile tři na jednoho, proti takéto přesile máme minimální možnost vítězství a i kdybychom zvítězili, tak s nesčetnými ztrátami. Podle mě by jsme měli utéct a to hned!"
"Kam bys tu chtěl utéct, jsou tu všude kopce, to by nás dohonili a to nemusí mít koně. Připrav vojáky k boji."
"Se vší úctou, kapitáne, to je šílenstvi!"
"Udělej, co ti řikám!" Zařval Xirtis.
Voják už nic neřikal a jen pokyvoval hlavou nad rozkazem. Kapitán se zadíval na skupinku nepřátel, jež se je chystala zabít a pak se zahleděl na svou skupinu, v očích vojáků viděl - i přestože byli dobří válečnici - strach a prchajíci odvahu, která se ztrácela s každou vteřinou. "Musím s tím něco udělat!" Řekl si sám pro sebe, když se otočil k vojákům, aby je povzbudil, vzduchem prolet fanatický výkřik vojáků a zem se zachvěla pod dusotem noh koboltů, z jejich řádně nabroušených zbraní se odrážel svit slunce, který na chvíli oslepil kapitána, když se mu podařilo znovu zbystřit zrak, dal pokyn vrhnout se na nepřitele, přestože byli v oslabení, měli výhodu koní, s nimiž chtěli vrazit do nepřátelské skupiny co nejrychleji. Kapitán kopl koně do slabin a ten se rozběhl naproti koboltům, tak udělali všichni vojáci a následovali Xirta. S pozvednutým mečem a válečnou písni se Xirt vrhl do řad nepřátel, kteří padali pod kopyta jeho koně, sekal po všem, co se mu postavilo do cesty. Někteří vojáci neměli štěstí se udržet na koni a spadli, jen málo z nich vstalo a mohlo se bránit. Lidská skupina začala ztrácet na počtu, Xirt nemohl udělat nic, jenom jedno, a to zavelet k ústupu. "Ústup! Stáhněte se!" Pokřikoval, ale nemělo to žádný účinek, nikdo ho neslyšel, přehlušovaly ho vykřiky zraněných a těch, co chtěli pomstít své kamarády. Začinal pochybovat o výhře, tuto myšlenku rychle zapudil a vrhl se na kobolta, aby si na něm vybil vztek. Kobolt se sice chvíli bránil, ale kapitánova čepel jím projela a kobolt zakrvácený spadl na zem. Když se Xirt chtěl vrhnout na dalšího nepřitele, skočil před něj kobolt s kopím a bodl do koně, kůň spadl na zem a odhodil Xirta daleko od sebe. Když se Xirt vzpamatoval z dopadu, uviděl, jak proti němu běží kobolt se zakrváceným kopím, Xirt vyskočil na nohy i přes všechnu bolest, kterou cítil v pravé noze. Chtěl se bránit, ale neměl čím, jediné, co mu zbylo, byl štít, kobolt bodnul kopím, Xirt ránu odrazil štítem a chytnul kopí, snažil se vytrhnout zbraň nepříteli z ruky, ten se však nechtěl vzdát své zbraně. Xirt vrazil štítem do kopí a to se zlomilo, kapitán otočil hrotem proti nepřiteli a hodil jím, kopí - tedy jeho část - se zabodla do břicha koboltovi, ten se zavytím padl k zemi.
Na kopci se něco zablýsklo, kapitán si toho všimnul a podival se tam, nemohl poznat, co to je. "Další nepřítel, tak to už nemáme žádnou šanci." Uslyšel výkřiky, ne těch nestvůr, ale lidské výkřiky, jež se valily z kopce. Kobolti to nečekali, byli napadeni ze zadu i ze předu, kobolti měli minimální šanci na výhru. Lidské armády bojovaly tak urputně, dokud se k sobě neprobojovaly. "Zdravím vás, bratři." Zaznělo z úst rytiře, jenž byl oblečen do modrého brnění se znakem démonické lebky, které z oči šlehaly plameny.