Armen

Havraní vlasy jí volně spadaly přes ramena. Svlékla si své obyčejné odění a přes hlavu si natáhla černé šaty s dlouhou širokou sukní a hlubokým výstřihem. Usmála se na sebe do velkého zrcadla a přešla do vedlejší místnosti, ve které hořely černé svíce. Na obrovském dubovém stole byl přivázán mladý muž se světlými vlasy. Přistoupila k němu. Když ji spatřil, začal sebou cukat ve snaze osvobodit se. Zle se na něho usmála a prohrábla mu už tak dost rozcuchané vlasy.
„Je to marné, Fione. Nemáš šanci.“ Měla příjemný melodický hlas, ale teď zněl ledově a hrozivě. „Tohle ti neprojde, Armen!“ Vykřikl hlasitě, ale hlas se mu chvěl. „Že ne?“ zašeptala, sklonila se k němu a políbila ho. Když se odtáhla, ztratil řeč. Ještě jednou se usmála, vzala do ruky obřadní dýku a prořízla mu hrdlo. Vytřeštil oči. Zatímco pomalu umíral, pila jeho teplou krev. Po chvíli se napřímila a otřela si zkrvavená ústa.
„Tak levitace a proměna v sokola, hm? To se hodí. Hned to vyzkoušíme.“ Zavřela oči a zkrabatila čelo. Když je znovu otevřela, vznášela se několik stop nad zemí. „Fajn, tohle by tedy šlo.“ řekla a hladce přistála. Pak opět oči zavřela. Chvíli se nic nedělo, ale potom se proměnila v hrdého a bystrého sokola. Ten několikrát zamával křídly a vyletěl spletitými chodbami ven z jeskyně.

Další den, jeskyně:
Armen si vesele pobrukovala, zatímco házela do kotle potřebné přísady. „Á, ještě rmen…“ šeptala si pro sebe. Najednou uslyšela nějaké hlasy před jeskyní. Bleskově schovala kotlík a upravila si oděv. Otočila se. „Ještě tohle.“ Mávla rukou a zmizel obřadní stůl a s ním i zaschlá krev.
Sotva to vše dodělala, ozvaly se rychlé dunivé kroky. Do místnosti vešlo několik vojáků. „Paní Armen?“ zeptal se jeden z nich. Pouze přikývla. „Teď půjdete s námi. Jste obviněna z čarodějnictví.“ Strnula a chtěla je zabít nebo očarovat, ale pak se rozmyslela.
„J-já?“ vykoktala naoko vyděšeně, ale to už ji dva páry silných rukou popadly a vlekly do hradu pána Grixe.

O dvě hodiny později, v hradu:
„Tady je, pane.“ Mrštili s ní přímo před jeho křeslo. Grix se zadíval na její skloněnou hlavu. V tu chvíli k němu zvedla pohled. Ztuhl, když si ji pořádně prohlédl. Byla neuvěřitelně krásná. Světlá pleť, černé vlasy s modrými odlesky do pasu, šedé holubí oči a rudé rty. Zpotily se mu dlaně, když očima přejel její postavu. Měla úzký pas, žensky oblé boky a vznosná ňadra.
„Jděte,“ přikázal svým mužům. Sotva se za nimi zavřely dveře, vybídl ji, aby vstala.
Modrošedé šaty, které měla na sobě, jen zdůrazňovaly její přednosti. Nemohl se ubránit představě, jak je z ní strhává a …
„Pane? Proč jsem zde?“ zeptala se ho tiše a hleděla mu přímo do očí. Jestli měl nějaký rozumný důvod, v tom okamžiku ho zapomněl. Přistoupil až těsně k ní a zašeptal: „Nikdo mi neřekl, že jste tak krásná, Armen. Snad je to osud, že se potkáváme.“ Přejel jí prsty po okrajích hlubokého výstřihu. Nadzvedla obočí, luskla prsty a tím zastavila čas. Odstoupila od něj a zahleděla se mu do snědé tváře. Byl jí odporný, musel být minimálně o 15 let starší a obličej měl zjizvený z bitev. Vlasy už měl prokvetlé stříbrem, stejně jako vousy.
„Hm, fajn. Dám mu, co chce.“ Postavila se na stejné místo jako předtím a mávla rukou. „Ano, můj pane, možná je to osud,“ pronesla svůdně a zářivě se na něj usmála. Objal ji a položil na postel

O měsíc později:
„Na zdraví novomanželů!“ neslo se celou hodovní síní. Grix se šťastně usmíval a silně tiskl Armen ruku. Pak ji pod stolem položil na její stehno. Zaskřípala zuby. Sklonil se k ní a zašeptal: „Těším se na naší svatební noc, lásko!“ Zato jí se z pouhého pomyšlení chtělo zvracet. Přesto dál na všechny strany rozdávala úsměvy. Musí to nějak přetrpět.

O 2 týdny později:
Na dubovém stole ve velké jeskyni ležela mladá žena a třásla se strachy. Armen k ní přistoupila a přiložila jí ke krku obřadní nůž. „Ne! Nemůžeš mi přece vzít mé schopnosti!“ vřískla žena zděšeně. „Ale jistěže můžu,“ řekla Armen a podřízla jí hrdlo. Když se napila její krve, vyzkoušela své nové dovednosti. „Vrhání ohně i přenos do cizích myslí mi určitě půjde.“ Vítězně se zasmála. „Teď se musím vrátit k mému,“ zle se ušklíbla, „manžílkovi. Za chvíli se vzbudí.“
Proměnila se v sokola a neslyšně vylétla do chladného svítání.

konec