Setkání

Londýn, 1796
Matouš Slaughter se rozběhl za ujíždějícím vozem. „Počkejte, mám tam klobouk. Tak sakra stůjte!“ rozkřikl se vztekle. Utíkal zarputile dál, ale najednou do někoho ve tmě narazil a shodil nějaké knihy na zem. Bezmyšlenkovitě se sehnul a začal je ledabyle sbírat. „Promiňte,“ broukl naštvaně k majiteli a jakoby mimochodem zvedl zrak. Setkal se se zelenýma očima mladé dívky, která na něj trochu stydlivě pohlížela. Nemohl se těch očí nabažit. Teprve když si decentně odkašlala, trochu se probral. „Pro-promiňte,“ zakoktal se. Usmála se a prohodila k němu, když odcházela: „Nic se nestalo. Nashledanou.“ Zamyšleně ji pozoroval, její ladné křivky pod širokou sukní, nenápadný klobouček, z něhož vykukovaly narezlé kadeře… „Hej, ste vy ten kluk co u mě má teďka bydlet? Mladej, ste to vy nebo ne?“ zakrákoral mu u ucha nepříjemný ječivý hlas. Povzdechl si a odpověděl slušně: „Jistě, jmenuji se Matouš Slaughter. A vy budete madam Shawová, nemýlím-li se?“ Použil svůj nejlíbeznější úsměv. Malá ženština mu až podezřele připomínala čarodějnici a proto se rozhodl být galantní. Žena evidentně pookřála. „Tak poďte dál, pane Slaughtere. Neni trochu pozdě na nějaký to cestování?“ Raději neodpovídal a stoupal za ní do jejího příbytku. Otevřela dveře a on se znechuceně ušklíbl. A za tenhle svinčík chce ta baba tak nehorázné peníze? pomyslel si. „Vy budete bydlet tamhle v tom pokoji. Přes den se neuvidíme, doma nebývám moc často. Nashledanou, už musím běžet,“ rozloučila se a vyběhla ven. Došel do svého pokoje a položil dva malé kufry na postel. Pocítil po namáhavé cestě sžíravou žízeň, ale rozhodl se ještě pár hodin počkat. Je to bezpečnější…

„Rebeco, má sladká Rebeco,“ vzdychl tlustý chlap doprovázející ji do domu a násilím se vtlačil do dveří. „Odejděte. Hned. Vypadněte!“ křikla na něj beze stopy strachu v hlase. „Proč se chováš tak odmítavě, miláčku?“ zavrkal a shodil ji na postel. Bleskově se z ní skulila a postavila se proti němu. „Řekl sis o to, pitomče,“ prohlásila a přiblížila se k oknu, takže ji ozařovaly měsíční paprsky. A otylec jen bezmocně sledoval, jak se její ladné křivky mění v nestvůrné obrovité tělo porostlé chlupy a lidské zuby ve zvířecí tesáky. Vyděšeně zavyl a neohrabaně se snažil dostat ke dveřím. Bestie přiskočila a jedním rychlým pohybem se mu zahryzla do temene. Zaúpěl, ještě chvíli s tím bojoval, ale pak se bezmocně zhroutil k zemi.

Matouš popošel k oknu. Spíše ho vypáčil, než otevřel, jak bylo ztuhlé a zetlelé. Vyklonil se. Nikde nikdo. První patro domu, ve kterém měl bydlet, bylo asi dvacet stop nad zemí. Rychle se přehoupl přes okenní rám a skočil na zem. Dopadl naprosto nehlučně a obezřetně se přikrčil. Rozhlédl se, pak vyběhl a zabočil do nejbližší odlehlé uličky. Skryl se tak, aby na něj ve světle měsíce nebylo vidět. Vyčkával. Tělo už měl napnuté jako struna, když uslyšel kroky. Blížily se pomalu, každou chvíli se zastavovaly. Připravil se ke skoku. Byl tak vyhladovělý, že mu bylo dočista jedno, koho to vlastně napadne. Neznámý už byl jen stopu před odbočkou do uličky… Odrazil se a skočil po něm. Shodil na zem hocha jen o pár let mladšího, než byl on sám. Než mohl mladík jakkoli zareagovat, dotáhl ho zpět do uličky. Mrskal sebou a bušil kolem sebe pěstmi, ale nic proti jeho síle nesvedl. Matouš se rozhodl trochu se pocvičit ve své největší výhodě, proto se mu zadíval do očí. Kluk vypískl a zkroutil se na zemi. V mysli mu probíhala představa jeho otce, napřahujícího se k ráně nožem. Pod ním se z posledních sil držela při vědomí jeho slabá matka. Napřáhl se a bodl. Bodl ji ještě několikrát, dokud okolo ní nebyla obrovská kaluž tmavé krve. Vyděšený desetiletý chlapec to všechno pozoroval z pootevřené skříně, kam se ze strachu před otcem schoval.
Matouš byl spokojen. Vše se s jeho schopnostmi zdálo v pořádku. Usmál se na mladíka, který byl ve světě svých nejhorších vzpomínek a lačně se zahryzl do jeho krku. Chlapec téměř okamžitě ztratil vědomí. Matouš dychtivě a hladově sál…

Ucítila čerstvou krev. Poháněna svými pudy se rozběhla za pachem. Utíkala tmavými a stinnými místy, někdy si zkrátila cestu přes střechu nízkého domu. Blížila se k cíli. Vběhla do jakési uličky. Tam ho uviděla. Nějaký muž se skláněl nad chlapcem, který jí tak, ach tak krásně voněl! Nasála vzduch prosycený krví. Vrhla se k němu. Úplně ale zapomněla na neznámého. Odhodil ji od něj takovou silou, až tázavě vzhlédla. Dívala se do krutých a nelítostných očí stejného dravce. Upír. V duchu zaklela a vrhla se proti němu. Povalila ho na zem a chystala se ho kousnout, nejdřív se mu však podívala do očí. To byla obrovská chyba. Propaloval ji pohledem a pak se v ní cosi zlomilo. Se zakňučením z něho seskočila a bojovně se proti němu postavila. O svou večeři bude bojovat. Teprve teď si ho pořádně prohlédla a udiveně kníkla. Byl to stejný muž, který do ní dnes vrazil a rozsypal její knihy! Otočila se a pádila pryč. V hlavě se jí totiž líhl mnohem lepší plán než boj…

Matouš si vztekle mnul hrudník, který ho příšerně bolel od toho, jak na něm ta potvora stála. Věděl, s kým měl tu čest. To byl zcela jasně vlkodlak. Překvapilo ho, že z něj ale nakonec slezl. Jeho pohled účinkoval pouze na lidi, ale asi měl jiný vliv na vlkodlaka. No, hlavně že ho zahnal. „Doma“ vytáhl z kufru svou knihu černé magie a začal latinsky zaříkávat. Pak ho obklopilo červené světlo a on se radostně usmál. Nejen, že byl upír, měl i moc ovládat černou magii. Teď mohl na slunce, což pro něho představovalo velikou výhodu. Vydal se do blízkého hostince vyhledat nejnovější drby.

Seděl osamocen u stolu, když vešla. Tváře jí zářily a vypadala skvěle. Ostýchavě se rozhlížela. Uviděla ho a nesměle se k němu vydala. „Je tady volno, prosím?“ zašeptala medovým hlasem. „Jistě,“ odpověděl. Vstal a přisunul jí židli. „Jak se jmenujete, slečno? Setkali jsme se už včera, vzpomínáte? Já jsem ten hrubián, který do vás tak neurvale vrazil.“ Zasmála se zvonivým smíchem. „Rebeca Lengová. Jakýpak hrubián? To se může stát každému.“
Takhle se bavili celé odpoledne. Matouš cítil, že je do ní zamilovaný. Řekl, aniž příliš vnímal, co vlastně povídá: „Nechtěla byste se podívat ke mně? Paní domácí není doma.“ Ihned se však chytil za pusu. Copak tak slušné mladé dámě je správné nabízet prohlídku ošuntělého bytu? Překvapivě však nabídku přijala. „Ráda se k vám podívám,“ řekla a v očích jí zableskly rozpustilé ohníčky.

Leželi vedle sebe, vyčerpaní a spokojení. Hladil ji po nahém těle a vzdychl si: „Miláčku, něco takového jsem ještě nezažil. Jsi úžasná. Vezmeš si mě?“ zeptal se Matouš Rebecy. Přikývla a on se k ní celý šťastný přitulil. Nevšiml si, jak zpod zad vytáhla ulomenou nohu od židle. Políbila ho na tvář a šeptla zlým hlasem: „Děkuji ti. Úkol jsi splnil. Dal jsi mi dítě, které jednou zničí svět.“ Napřáhla se a vrazila mu ostrou hranu přímo do srdce.

Epilog:
Rebeca spokojeně houpala na klíně svou malou holčičku. Dítě bylo velmi krásné, i v této tmě jí oči zářily zelenou barvou s červenými tečkami. Usmála se na malou Agnes. „Jsi zkáza světa,“ prohlásila a široce se usmála.

konec