Alarea

Jednoho dne se Alaree naskytl velice krásný pohled na zapadající slunce. Byla za to vděčná. Mohla se tak alespoň na chvíli zastavit na své cestě s poselstvím. Mohla chvilku nerušeně přemýšlet a kochat se při tom tou nádherou.
Stála na začátku udolí rozprostírajícího se mezi dvěma pohořími. Údolím protékal potok u něhož se napájeli divocí koně. Alarea si vychutnávala tu krásu odpočinku a nádheru přírody. Slunce měnilo svou zlatavou barvu v červenou a pomalu zapadalo za hory. Naposled pohladilo svým hřejivým paprskem zasněnou dívku a dalo prostor nadcházející noci.
Alarea se zamyslela. Snila o domově, o teplé náruči plné lásky. O někom, s kým by se podělila o svůj dar.....
Tmavnoucí nebe ji ale vytrhlo ze snění. Navíc za sebou uslyšela kroky. Rozběhla se do údolí. Když už byla téměř u potoka, roztáhla svá bělostná křídla a vznesla se do vzduchu. Ohlédla se, zda nemá pronásledovatele, ale nikoho neviděla. Za okamžik už zmizela ve tmě noční oblohy.

* * *

Chodil tam každý večer po tvrdé práci na poli kochat se tím nádherným pohledem na zapadající slunce. Ten den však snad ani slunce neviděl, jak byl okouzlen krásou té dívky. Hned jak ji Taldo uviděl se zasněným výrazem v očích, dlouhými černými vlasy, štíhlou a vysokou ve splývavých šatech, cítil, že na tuhle chvíli nikdy nezapomene - že na tu dívku nikdy nezapomene...
Jakmile slunce zapadlo, dostal odvahu přiblížit se až k ní a oslovit ji. Uslyšela ho však a dala se na útěk. Pak už viděl pouze jak se vznesla a odletěla kdo ví kam.
Taldo byl zmatený - jak tím náhlým citem k neznámé krásce, tak i jejími křídly. Slýchal příběhy o lidech, kteří umí létat - majících křídla. Ale ještě nikdy se s nikým takovým nesetkal. Příběhy o okřídlených lidech byly plné záhad a leckdy i pronásledování. Obyčejní lidé těm s křídly záviděli a báli se jich, ačkoli okřídlení jim nikdy nezavdali příčinu a sami byli plní lásky.
Taldo se vrátil domů a jeho život dál pokračoval jako doposud. Jen na tu krásnou dívku zapomenout nemohl. Dál chodil každý večer k údolí. Od toho dne však spíš čekal, jestli se dívka neukáže znovu, než aby se těšil pohledem na přírodní krásy.

* * *

Po několika dnech letu byla Alarea konečně na místě. Předstoupila před Radu, odevzdala zprávu a byla propuštěna. Neměla však kam jít. Neměla nikoho, kdo by čekal její návrat a byla proto čím dál nešťastnější. Rada, která věděla o jejím zármutku, jí postkytla útočiště a Alarea je přijala s vděkem.
Za nedlouho se ale Alaree přece jenom zachtělo zpět do míst, kde se narodila, kde žila celý život. I když tam nebyl nikdo, s kým by tam byla. Poděkovala tedy Radě za pohostinnost a vydala se na cestu zpět.
Po pár dnech se dostala opět k onomu krásnému místu. Opět se zastavila, aby se potěšila tím okouzlujícím západem slunce.
Když se za ní, stejně jako tenkrát, ozvaly kroky, chtěla se obrátit a utéct. Zastavil ji však stisk mužské paže. Pohled do Taldových hlubokých očích ji zbavil strachu. Ten pohled jí prozradil všechny jeho myšlenky a city. I ona pocítila velkou touhu po jeho blízkosti. Nemuseli si ani nic říkat, jen se k sobě přitiskli a vychutnávali tu krásnou chvíli shledání se. Políbili se dlouhým, něžným, všeříkajícím polibkem... Kouzelným polibkem... Poté se sobě ještě dlouho dívali do očí.
Vzali se za ruce a rozeběhli se do údolí. U samého okraje potoka se odrazili. Roztáhli svá křídla. Rozlučili se s údolím a letěli za svým štěstím...