Krabička cigaret

Jako každé ráno seděl Hwyl na autobusové zastávce a četl si ranní noviny. Posledních několik týdnů raději obětoval snídani i se šálkem horké kávy, jelikož si uvědomoval, že by ji musel sdílet s Janett. Byli manželé teprve tři roky a jejich vztah se ne zrovna pomalu chýlil ke konci. Doby, kdy Hwyl začínal den s pohledem na Janettin úsměv, dávno pominuly a poledních několik týdnů je vystřídala rána strávená na zastávce s čerstvým výtiskem novin.

Právě, když si s rozčílením četl výsledky fotbalových zápasů, přistoupila k němu mladá, pohledná dívka.
„Promiňte,“ řekla tichým, jemným hlasem.
Hwyl zvedl hlavu od novin a dívka pokračovala.
„Nemáte, prosím vás, cigaretu?“
„Promiňte, je mi líto, nemám. Nekouřím.“

Dívka se usmála zvláštním úsměvem, jako by znala Hwylovu odpověď předem a jen tak zdánlivě mimochodem odpověděla: „To je v pořádku, děkuji. Já také ne."
Ač jí chtěl Hwyl ještě osočit, že si z něj dělá legraci, dívka nereagovala na jeho nádech symbolizující větu, jež měla následovat, otočila se, ladným pohybem se protáhla davem a zmizela Hwylovi z očí, než stačil vyslovit první hlásku. Sklonil hlavu nad noviny a četl dál.

Stejně tak jako ráno i večer si Hwyl navykl nechodit z práce přímo domů. Vyhlédl si malou kavárnu nepříliš vzdálenou od místa, kde pracoval, ve které trávil někdy i několik hodin. Psával dopisy přátelům, četl si nebo jen tak nečinně hleděl z okna kavárny na ulici. Bylo tomu tak i toho večera. Seděl, přemýšlel, když se před ním z ničeho nic objevila dívka, jež ho ráno požádala o cigaretu.

Stála nad ním a usmívala se. „Dobrý den, máme na sebe nějaké štěstí." Hwyl neodpovídal, pouze se na ní lehce usmál, ta tedy pokračovala. „Mohu si přisednout?“
„Samozřejmě.“
Přisedla si a u stolu nastalo trapné ticho, jež přerušila pouze obsluha, jež nesla dívce kávu. Hwyl zíral na svůj šálek kávy, z něhož každou chvíli upíjel. Dívka pouze seděla a s lehce předstíraným zájmem si prohlížela výzdobu kavárny. Najednou se otočila k Hwylovi a zeptala se: „Nemáte cigaretu?" Oba dva se začali smát.
„Myslím, že začnu kouřit, jen abych vám udělal radost,“ poznamenal Hwyl a dál se smál. Dívka Hwylovi podala ruku a představila se: „Já jsem Susan. Susan Nortonová."
„Hwyl Mears, těší mě.“
„Mě také,“ poznamenala Susan s lehce laškovným úsměvem na rtech a dali se s Hwylem do řeči.

Báječně si rozuměli. Pozdě večer, když kavárna zavírala, se přesunuli do jakéhosi baru, kde dál rozmlouvali, tančili a smáli se. Hwyl si vedle této dívky s tmavýma očima, rudými rty a uhlově černými vlasy, jež kontrastovaly s její bledou pletí, jejíž jemnost ještě podtrhovalo elegantní oblečení v černé barvě, připadal opět pln života. Ač věděl, že to bude znamenat další hádku s Janett, vrátil se domů téměř za svítání.

Hwyl si Susan domluvil schůzku na příští den v kavárně. Ta však nepřišla. Čekal na ní několik hodin, poté to vzdal, zaplatil účet a pomalou procházkou přes pořádný kus města dorazil domů. První, čeho si doma všiml, byl podivný balíček ležící na prádelníku. U něj ještě Hwyl objevil vzkaz psaný Janetiným rukopisem, že balíček mu zde nechala nějaká jeho kolegyně z práce. Hwyl balíček otevřel… Uvnitř objevil krabičku cigaret. Prohlížel si jí, přendával si jí z jedné ruky do druhé, jako by v životě neviděl krabičku cigaret. Tohle ale nebyla obyčejná krabička cigaret, ale dárek od ženy, která je tu nechala, od ženy, kterou nebyla kolegyně z práce, ale kterou byla Susan a tento dárek od ženy, která nepřišla na smluvenou schůzku, byl dárkem na rozloučenou… To Hwyl moc dobře věděl.

Opatrně nahlédl do ložnice, a když zjistil, že Janett spí, krabičku strčil do kapsy a odešel ven. V poslední zapadlé trafice, která ještě byla otevřená, si koupil krabičku zápalek a sedl si na lavičku u autobusové zastávky, kde poprvé potkal dívku, která se mu, jak musel sám sobě přiznat, neskutečně zalíbila.
Vytáhl z kapsy cigarety a držel je v dlaních jako kříž při modlitbě. Prohlížel si je. Úplně obyčejné, originálně zabalené a okolkované cigarety značky Camel, ale on si je prohlížel, stále dokola, stále znova.
V jedné chvíli se odhodlal. Mezi palec a ukazováček pravé ruky vzal konec úzkého proužku, který slouží k rozdělení celofánu na krabičce na dvě části. Pomalu, opatrně a s rozvahou obkroužil prsty krabičku. Konec proužku stále rostl, až najednou Hwyl škubl a zůstal mu v ruce. Hwyl pouze zlehka odtáhnul prsty od sebe a nepatrnou část věci, jež mu měla připomínat Susan, upustil na zem. Horní část celofánu jedním pohyb sundal z krabičky a na okamžik stiskl v ruce.
Chtěl ho také upustit na zem, ale zarazil se, ruku posunul nad lavičku a až tam obal položil. Víčko krabičky, kterou stále držel v ruce, odsunul ohnutím v místě k tomu určenému. Bříšky prstů přejel kousek papíru, který ho dělil od tabáku. Pak ho chytil, škubl a pozvedl oči k nebi. Papírek přidržel před ústy, foukl, pustil a ten letěl zběsilým nepřímým letem k zemi.

Vychutnával si každý pohyb, který vykonával, a zároveň při každém z nich trpěl. Proč to vše pro dívku, kterou téměř nezná. Hwyl se dotkl filtru jedné cigarety, kterou chtěl vytáhnout, ale náhle svůj pohyb zarazil. Rukou ucukl a vzápětí ji vrátil ke krabičce a vytáhl lístek, který byl pečlivě složený a zasunutý ke straně krabičky mezi karton a cigarety. Lístek dychtivě rozložil a na něm našel adresu nějakého parku napsanou velmi úhledným, trochu archaickým písmem doplněnou o jednoduchý plánek s velkým červeným X přibližně uprostřed. Pod tím vším pouze jedno slovo: „Přijď“ a pod ním iniciály S.N.

Hwyl na plánek nevěřícně koukal. Netušil, jestli je to pravda nebo jestli blouzní. V jednu chvíli ho napadlo, jak mohla Susan dát ten vzkaz do originálně zabalené krabičky, ale nechtěl nad tím přemýšlet. Susan mohla všechno. Hwyl neváhal a běžel na metro. Záhy se dostal do nevelkého, ale temného, ponurého a zapadlého parku. Jak poznal, místem označeným červeným X byl starý, mohutný strom. A pod ním seděla schoulená Susan.

Přistoupil k ní a ona k němu zvedla zrak. „Já už se začínala bát, že tu krabičku neotevřeš…“
“Čekal jsem na tebe.“
„Já vím, odpusť mi, bylo to nebezpečné.“
„Nebezpečné?!“
„Ano, je to složité… Však pochopíš…“

Hwyl nevěděl co říct, a proto raději neodpovídal. Susan vstala a Hwyla políbila. Pohlédla mu do očí a tiše pravila: „Nebude to bolet…“
„Cože? O čem to mluvíš?“ Na jeho slova neodpověděla a sklonila hlavu, takže jí nebylo vidět do tváře. Tiše a konejšivě povídala: „Budeme spolu. Chápeš to, miláčku? Spolu. Navěky. Napořád. Navždy. Víš, miluji tě… Už dlouho, to jsi mne ještě neznal… A já ti slibuji, má lásko, nebude to bolet.“
„Susan, já nechápu, o čem to mluvíš!“
„Jenom chviličku… Za chvíli se probudíš a budeme spolu. Ty a já. Nebude to krásné? Já tě tak chci. A nemůžu tě chtít, jsi-li…“
„Jsem-li co?“
„Jsi-li člověkem.“

Zvedla hlavu. Její oči rudě zářily. Hwyl se nemohl hnout. Byl zděšen, omámen. Susan pootevřela ústa. V nich se zaleskly jasně bílé, hrozivě dlouhé špičáky. Hwyl zasípal. „Pane Bože…“ „Ne, toho nevolej…“ Susan postoupila o krok blíže k Hwylovi a lehce naklonila hlavu …

Poslední, co si Hwyl pamatoval před proměnou v upíra, bylo jemné bodnutí do krční tepny a pak jen krásný pocit…