Černý anděl

Šťastně na Parise pohlédnu. On náhle pevně stiskne čelist, je vzteky bez sebe. Dokonale mě to zmate.
„Jsi těhotná?! A to mi říkáš jen tak? Ne! Nenarodí se!“ Jsem v šoku, projede mnou vlna zuřivého vzteku. Nečekala jsem to, měl mít radost. Ačkoli se tomu bráním, zkroutím tvář bolestí.
„Aleso, mrzí mě to… promiň. Ale je to pro tvoje dobro. To dítě! Nesmí se narodit.“ Řekne opatrně a konejšivě mi stiskne rameno. Nechápavě hledím do jeho hlubokých fialových očí. Tenké stříbrné rty se mu vyzývavě lesknou. Z úst mu nečekaně vystřelí dlouhý modrý jazyk, zlostně zasyčí. To mě rozčílí, on se bojí. Bojí se mě! Je nesvůj, když ho pozoruji. Pohodím dlouhými rudými vlasy, vycením zuby a zavrčím. Pocítím tlak v ústech, prodlužují se mi špičáky.
„Nechám si to dítě, Parisi. Narodí se!“ zašeptám a divoce na něj pohlédnu. Bělmo mých očí je pryč, čerň se rozptýlila, cítím to. Žízním.
„Aleso! Vzpamatuj se!“ sykne Paris hlasitě. Otřesu se, hlad zmizí. Čerň očí se nahromadí uprostřed, tesáky však zůstanou.
„Nechám si ho!“ zopakuji zřetelně a nebezpečně ne něj pohlédnu.
„Jsi upír, Aleso! Já anděl. Co myslíš, že se narodí! Upír s křídly? Nebo anděl s tesáky?“ Je nepříčetný. Chce se mi smát, je to absurdní.
„Parisi. No a co?!“ vykřiknu přesvědčivě a něžně se na něj pousměji. Vytřeští oči, pak se zatváří téměř pohrdavě.
„Plemeno andělů nesmí být pošpiněno. Napůl upír, napůl anděl! Nečistý jedinec.“ Poslední slova téměř vyplivne. Úplně mě to porazí. Takhle ho vůbec neznám. Zuřivě se po něm oženu pěstí. Vytřeští oči, na poslední chvíli uhne. Pěst protne vzduch a o předloktí se otřou jen Parisovy hebké bílé vlasy. Nikdy jsem na něj nezaútočila, pět let držím své chutě na uzdě. Až teď. Zuřím. Toužím – přímo prahnu – po jeho křišťálově průhledné krvi. Prudkým pohybem roztáhne hebká bílá křídla. Je vyděšený. Trochu se zastydím. Jsem slaboch, neovládám se. Ten pocit ovšem okamžitě zapudím, nahradí ho spravedlivý hněv.
„Tak já jsem nečistá!“ zavrčím tiše a vyzývavě vystrčím bradu.
„Aleso. To ne!“ hlesne smutně a bolestně na mě upře fialkové oči.
„To jsi řekl, Parisi! Plemeno andělů nesmí být pošpiněno.“ Zašeptám a stisknu čelist. Provokuji. Chci záminku. Chci se hádat. Rvát.
„Promiň, Aleso. Musím chránit čistotu mé rasy.“
„Ty sobecká odporná kryso!“ Zařvu a vrhnu se na něj. Prudce dopadneme na zem, já na všechny čtyři na něj. Ve vzduchu se vznáší několik bílých peříček z jeho křídel. Fialové oči na mě vyděšeně - snad i trochu zklamaně a s nadějí – hledí. Jak se praštil o tvrdou podlahu naší ložnice, krvácí. Tou lepkavou, po lese vonící krví má slepené nádherné dlouhé vlasy a stříbřité rty semknuté v tenké lince. Jak jsem to mohla udělat. Ublížila jsem mému Parisovi.
„Málem jsem tě zabila! Odejdi! Ke svým lidem.“ Řeknu pevně a pokynu k otevřenému oknu. Bílé záclony se divoce zmítají v ranním průvanu. Otevírá pusu, chce něco namítnout. Okamžitě ho zarazím a on po několika minutách, kdy na sebe jen mlčky bolestně hledíme, skutečně odlétá. Vlastně jsem doufala, že neodejde. Můj anděl.

Po dvou měsících se narodí. Dívka. Je nádherná. Za několik let z ní vyroste drobná holčička s rudými vlasy a mými ostrými špičáky. A já pochopím, že to byla chyba! Že se neměla narodit. Má Parisova křídla, avšak peří je temně černé, stejně tak oči. Rty má stříbrné. Nečekala jsem, že bude tak nápadná. Je!
Musela jsem s ní odejít hluboko do lesa, kde je v bezpečí před zvědavýma očima. Parise jsem myslím zahlédla dvakrát. Několik dní potom, co se narodila, se zazářila jeho bílá do temné noci. A pak znovu, když byly dívce asi tak tři roky. Tady v lese nás nenajde nikdo, tady nenajde mě ani moji malou Parel. Černého anděla, nebeského upíra.