Šílenství

Nezastavovala se. Cítila její ruku ve své a to ji hnalo pořád dál. Šrámy od trnitých keřů a modřiny od padlých větví nevnímala. Nemohla. Kdyby dala průchod bolesti, obě by zahynuly. Samozřejmě až nakonec. Napřed by je mučili, tak strašlivě, že smrt by se stávala vysvobozením, které ne a ne přijít.

Nemohla si odpočinout. Věděla, co provedli jejím sestrám z Kruhu. Svině! I teď se jí při tom pomyšlení zvedal žaludek. Poprvé v životě někoho opravdu nenáviděla. Nenávist, tak čirá a surová tresť emocí. Skoro jako láska, napadlo ji. Vytěsnila tuhle myšlenku z hlavy. Nedalo se srovnávat něco tak krásného s něčím… prostě takovým.

Mysl vytvářela obrazy tváří. Všechny znala. Helen, Kerstin, Roxana, Nimue, Isabela… byly pryč. Trýzněny nepředstavitelným způsobem a nakonec upáleny. Jejich popel rozprášili do řeky. Celá tahle zrůdnost ve jménu jediného Boha. Nenáviděla i jeho. Akorát si nebyla tak docela jistá, jestli vůbec existuje. Sakra!
S trhnutím zastavila. Zornice rozšířené šokem. Veroničina ruka už nespočívala v bezpečí její dlaně. Rozhlédla se okolo. V noci, uprostřed divokého lesa, toho příliš neviděla. Slepě zírala do inkoustové černi letní noci. „Verčo!“ V jejím hlase, více než co jiného, zaznívalo zoufalství. „Verčo!“ Výkřik zněl uprostřed noci až příliš hlasitě.

Ztichla. Naslouchala zvukům lesa. Čekala na odpověď. Nejhlasitější zvuk však byl vyplašený tlukot jejího vlastního srdce a přerývaný dech, který, ač se snažila sebevíc, nedokázala zklidnit. Prosím. Nemůže to skončit. Rozhodně ne tady a teď. Slzy volně stékaly z očí po přízračně bledých tvářích. „Verčo.“ Už jen šeptala. Svezla se na kolena a zabořila hlavu do dlaní. Třásla se, vzlykala a na ničem už jí nezáleželo. Verčo. Jméno své lásky opakovala pouze v duchu. Pořád dokola. Znova a znova.

Šelest. Kdesi po pravé straně. Verča! „Jsem tady! Jsem tady,“ volala do tmy a po všech čtyřech se prodírala hustým podrostem. Konečně nahmatala hebkou pokožku. Byla studená, ale na její dotyk zareagovala. Pohnula se. Zasténala. Téměř neslyšně, avšak přece. Pro Valkýru to představovalo ten nejšťastnější zvuk v celém vesmíru.
Naklonila se nad tělo své zraněné milenky a vzala jí do náruče. „Nikdy tě neopustím, má lásko. Nikdy. Všecko bude zase v pořádku. Uvidíš,“ přesvědčovala spíše sebe nežli dívku schoulenou v její náruči.

„Val, oni nás dostanou. Jako ostatní. Slib mi, že když už nebude úniku, zabiješ mě. Vrazíš mi svou dýku do srdce. Nevydržela bych to mučení. Slib mi to. Ve jménu naší lásky Val,“ ozvala se Veronika. Ticho. Valkýra neodpovídala. Veroniky se zmocňovala úzkost. „Miláčku… prosím,“ žadonila. „Nechci opustit tento svět jejich odpornýma rukama.“
Valkýru děsila myšlenka na zabití své jediné opravdové lásky. Na druhou stranu věděla, že jí to dluží. Ukrýt se v Kruhu byl ostatně jen a jen její nápad. K čertu s inkvizicí! Sevřela lesknoucí se pentagram, visící na koženém řemínku z jejího krku. Bohyně. Proč? Pohlédla Veronice do tváře. Rozpoznala strach, bolest i bezmeznou lásku a důvěru. „Slibuji,“ pronesla pevným hlasem. „To ti slibuji.“
Veronika uchopila Valkýřinu hlavu do svých studených dlaní. „Děkuji,“ vydechla a přitiskla své rty na její. Takový polibek zatím žádná z nich nepoznala. Přes měděnou pachuť krve obě cítily naléhavost, touhu a nesmírnou hloubku citů, které k sobě chovaly. Ten jediný polibek jim vlil do žil novou sílu. Jít dál. Nevzdat se a vzepřít se třeba celému světu a vnutit mu svou vůli. Jejich hladová ústa se oddělila. Ještě chvíli Val zakoušela chuť milenčiných rtů a pak se zvedla, vytáhla druhou dívku na nohy a v pevném objetí vyrazily vstříc osudu…