Šílenství II.

Bylo ráno. První sluneční paprsky nesměle prosvítaly korunami staletých stromů. Ptáci zpívali své serenády panenské přírodě, rozprostírající se na míle do všech směrů a vzduch naplněný těžkou sladkou vůní lesních květů prozrazoval nekonečnou rozmanitost života. Svěžími zelenými listy pohyboval jen lehký vánek. Nespoutanou harmonii hvozdu narušovaly pouze dvě lidské bytosti. Ležely na okraji palouku a i ve spánku se k sobě tiskly, jakoby se bály jedna druhou pustit.

Pro okolní les to byli jen lidé. Nespatřoval v nich nic zvláštního a nerozlišoval rysy jejich tváří. Nevnímal ani potrhané oblečení ušpiněné od krve a starého listí, které pokrývalo zemi na místech, kde bujná vegetace zatím nezapustila své kořeny. Člověk ale viděl něco zcela jiného. Dvě dívky okolo osmnáctého, možná dvacátého roku života. Čistě černé vlasy první z dívek odrážely kovově modré odlesky, jako havraní peří. Kontrastovaly se světlou hřívou zdobící hlavu druhé z nich. S klidem by se dalo prohlásit, že obě jsou krásné. Ovšem každá po svém. Byly jako světlo a tma, protiklady, které bez sebe nemohly existovat. Které se přitahovaly, ale osud jejich spojení nepřál.

Víčka tmavovlásky zamrkala a za chvíli už blankytně modré oči prozkoumávaly svěže zelený palouk. Zatřásla hlavou, aby z ní vyhnala ospalost. Výsledkem byla jen vířící sprška větviček a listí, které se neudržely v pocuchaných vlasech. Vůbec si nevzpomínala, kdy usnula. Pamatovala si, jak s Verčou klopýtají dál a dál. Navzájem se podpírají a dodávají si sílu, odvahu i odhodlání pokračovat.
Roztrhané šaty odhalovaly světlou hedvábnou pokožku, místy podrápanou ostružiním a pokrytou drobnými stroupky. Vedle sebe cítila uklidňující blízkost Veroničina vstřícného těla. Mimoděk se usmála na milenčinu spící tvář a znovu si ji se zájmem prohlížela. Snad po tisící.
Vysoké čelo, elegantní linky zlatého obočí. Víčka, opatřená dlouhými řasami, ukrývající její hluboké, upřímné a milující modromodré oči. Jak ráda se v nich ztrácela! Malý nosík a smyslně plné rty z ní dělaly tu nejúchvatnější dívku, kterou kdy Valkýra poznala. Tenhle obličej si dokázala vybavit kdykoli, když se cítila smutná nebo sama nebo si chtěla Verču jen připomenout.

Pohledem pomalu zabloudila na látku zvlhlou ranní rosou, která oblá ňadra s vystupujícími vrcholky bradavek spíše odhalovala a dělala je o to přitažlivější. Touha dorazila takřka okamžitě. Neodbytně útočila na její rozjitřené smysly. Zaplavovala její tělo známou horkostí a zrychlovala dech.
Sklonila hlavu a zlehka se dotkla Verčiných rtů. Už nemohla zpět. Bylo to silnější než ona. Každý další polibek byl naléhavější než předchozí. Veronika jí odpovídala, aniž by otevřela oči. Val vždycky bezpečně poznala. Navíc nechtěla vidět, kde vlastně jsou a prostředí kolem nich si tudíž mohla vysnít. Mohla zapomenout, proč spolu neleží v posteli jako ostatní. Stačilo jí sdílet s Val současnost a vnímat ji celým svým roztřeseným bolavým tělem. Objala ji pažemi a ignorovala bolest, vystřelující z četných poranění a namožených svalů, kterou obě zakoušely. Chtěla ji celou svou bytostí. Chtěla tu rozkoš i bolest. Chtěla cítit, že je na živu, že to není jen sen. Rukama začala hladit její šíji a kopírovat ladnou linii boků.

Čím větších výšin dosahovala vášeň spojující dvě duše v jediný celek, tím splašeněji uháněla jejich srdce. Doteky se stávaly intimnějšími a vzdechy intenzivnějšími. Vzájemná souhra až omračovala svou dokonalostí. Obě se znaly perfektně, věděly přesně, kam sáhnout, aby tu druhou dostaly na vrchol. Své znalosti nyní uplatňovaly ve snaze dosáhnout alespoň částečné a pomíjivé útěchy v jejich bezvýchodné situaci.
Do tohoto milování obě vkládaly všechno zoufalství, zlobu, nenávist, jakožto i lásku, něhu a porozumění. Plamen hořící v jejich nitrech, soustřeďující svou energii v podbřišku konečně vytryskl. Vlny orgasmu se šířily podél páteře směrem vzhůru a naplňovaly celé tělo až po konečky prstů. Naprosté uvolnění, slast, euforie. Existovalo jen tady a teď. Pro nic dalšího v jejich bezbranných srdcích nebylo místo.