Poslední Paní ostrova

Loďka s dvojicí se kolébala na hladině jezera. Žena klečela u umírajícího těla svého bratra, a zároveň jediné lásky svého života, a po dlouhých letech se její slova i myšlenky obracely k Bohyni. Zřekla se jí, aby našla lepší život, aby unikla z pout, kterými ji Avalon svázal, a přesto, když byla v koncích a zoufalá, vedly její kroky právě sem.
Stála jsem na kopci u kamenného kruhu a vše sledovala.
Mlha se nesla údolím, nechávala se houpat, spěchala a zase váhala, jako příliv narážela na skalnaté pobřeží pode mnou, přelévala se přes louky a vracela se zpět na své místo. Byla všude, součást krajiny, kterou spojovala a rozdělovala, přicházela z jiného světa a zároveň jej nikdy neopustila.
Je to už dávno, co se Avalon skryl za neprostupnou oponu, aby byli jeho obyvatelé chráněni před okolním světem. Před světem, který víc než po míru prahne po krvi a pomstě. Před světem, který dává před moudrostí přednost meči. Ostrov chtěl nyní ten meč zpět.
Dej mu ho, dítě, šeptala jsem slova a posílala je po větru, aby je odnesl k ženě v loďce. Vrať zbraň, na kterou ještě není lidský svět připravený…
Byl to zvláštní okamžik. Když Excalibur spočinul v mých dlaních, cítila jsem všechnu jeho sílu. Proudila mým tělem, vycházela z kovu a ze země, na které jsem stála, střetávala se uvnitř mě a já ji vysílala ven. Tolik energie, kterou zaslepení lidé nedokázali využít.
Na čepeli se zaleskla krev.
Nic nepochopili, pro nenávist a touhu po válce nepochopili to hlavní. Excalibur nebyl zbraní určenou k boji, jeho ostří nemělo brát životy. Vivianna se mýlila. Jen ten, kdo by dokázal zvítězit bez kapky krve, se mohl stát pánem Británie. Věnovala meč Artušovi, ale toho intriky oslepily stejně jako všechny ostatní. Nemohl být vítězem, protože potřísnil Excalibur krví.
Muž v loďce z posledních sil vzhlédl a jeho oči spatřily zelené pobřeží Avalonu. Umožnila jsem jim ten poslední pohled, aby pochopili, on i jeho sestra, co ztrácejí. A pak se mlha vrátila. Proud unášel loďku dál, nechával ji bloudit, dokud nenarazila na břeh. Písková cestička vedla ke klášteru. Neztratili se, to bych nedovolila, ale stejně tak jsem je nenechala najít cestu domů.
S lítostí jsem odvrátila zrak a pomalu sestupovala po schodech mezi skalami. Stmívalo se, byl čas připravit se na večerní rituál u studánky. Život na ostrově se vracel do zaběhnutých kolejí. Žena s mrtvým mužem v náručí přestala být důležitá, oba nyní patřili do jiného světa.
Nemohu pro ně nic udělat.
Jsem Gawyn, poslední Paní Avalonu. Mým úkolem není chránit lidi, já musím chránit Bohyni, jíž jsem přísahala, a její ostrov. Za každou cenu.