Kapky deště

Seděla sama. Okno bylo zavřené. Pozorovala hru kapek deště, které po něm stékaly. Připadala si podivně prázdná. Necítila žal ani smutek, dokonce ani vztek. Proč by taky měla? Ta prázdnota byla vysvobozením ode všeho, co nenáviděla.
Myšlenky znovu zabloudily ke kapkám. Jejich stříbřitý lesk a pomíjivost ji přitahoval. Řekla by, že vystihují její podstatu. Jsou tak krásné, jen na pár vteřin se zalesknou, užijí si svou kratičkou slávu a pak? Pak nenávratně zmizí v hlubinách černé země, pohřbeny mezi změtí kořenů a kamení.
Jako malý paprsek, který se vynořil mezi mraky, ucítila lítost. Lítost nad krutostí světa, nad tím, že nemůže udělat nic proti tomu, co se stalo. Otočila se od okna. Stíny si pohrávaly s její tváří a mihotání svíce v místnosti ji vykreslilo na tváři několik vrásek. Místnost byla skoro prázdná, stará a teď tolik pochmurná. Tady se s ním scházela. Tady zažívala malé chvilky štěstí, pevně uzavřena v jeho náruči, tady se jí nikdy nemohlo nic stát. Byla tu v bezpečí. A právě tady se něco stalo. Pohled opustil stav zamlženosti a vzpomínek a zaostřil se na realitu.
On ležel na zemi. Bledá tvář upírala pohled kamsi k nebesům. Jakoby žádal, prosil o milost. O odpuštění, kterého se mu nikdy nemělo dostat. Světlé vlasy zakrývaly zádumčivé čelo vyděšené tváře. Jeho košile byla rudá krví, s níž odešel i jeho život. Proč? To nikdo neví. Dokonce ani ona, ta která držela nůž.
Najednou, jako z hlubin, ji zasáhl smutek, stesk, žal a zlost. Působilo to jako úder. Zpřelámal všechny kosti, poranil kůži a svaly. Způsobil bolest, která se nedala unést. Mozek zachvacovalo šílenství.
Klekla si vedle něj. Položila bílou ruku na jeho čelo. Byla mu tak blízko. A nemohla od něj být dál, než je teď. To se ale dá napravit. Myšlenka se jen zatřepotala na hranici jejího vědomí, přesto v ní bylo ale něco neodbytného a naléhavého. Jako řízením osudu si vzpomněla na nůž, jenž stále svírala. Ten zvuk nebyl skoro slyšet. Jen rozmazaný záblesk potvrzoval rychlý pohyb zbraně. Vydechla bolestí. Pomalu se položila na jeho hruď. Zavřela oči. Teď už bude vše zase tak, jak má být. Poslední myšlenka odlétla pryč a nenechala za sebou víc než jen prázdnou temnotu.
Několik kapek se na okně proplétalo v něžném tanci jemných dotyků. Naposledy se zaleskly jako démanty a pak se oddaly černé zemi.