Šílenství III.

Tep se postupně zklidňoval. Ten zvláštní klid, který se dostaví po prožitém milování, prostoupil jejich spřízněné duše. Příjemné souznění v oné posvátné chvíli naplňovalo i okolní les. Teď byly jeho součástí. Vycítily to ony i všechna fauna a flóra, co jí v hvozdu bylo. Alespoň na okamžik byly volné, součástí něčeho většího, mocného a starobylého.
Zpod Verčiných zavřených očních víček prosáklo pár křišťálových slz.
„Miluju tě,“ pronesla Val do ztichlé přírody.
„Já vím,“ zašeptala druhá dívka v odpověď a konečně umožnila svým nádherným očím shlédnout milenčinu tvář. Světlo vycházejícího slunce ji zprvu oslepilo. Zamrkala. Záře jakoby pohasínala a z ní počaly vystupovat obrysy rozložitých stromů a bujných hustých keřů. Zaostřila pohled na Val a její srdce zajásalo.
Záhy na ni však dopadla tíha reality. Milenčino i její vlastní zubožené tělo, kručící žaludek a vyprahlá ústa ji spolehlivě usadily zpátky na zem. Proč je všechno krásné tak pomíjivé?
Mysl se bleskově začala zaobírat důležitějšími a praktičtějšími záležitostmi. Hledat jedinou bezpečnou cestu skrz minotaurův labyrint, který je hrozil každou chvílí pozřít. Pokaždé, když se vydala nadějnou chodbou, narazila na slepou uličku. Začínala pochybovat, jestli ta jediná cesta vůbec někde je. Bohyně pomáhej.
„Tak,“ Val tleskla dlaněmi o sebe a přerušila tím tok Verčiných zamotaných myšlenek. „Vstávej holka.“ Vždycky byla tou činorodější, tou která věděla jak dál, když ostatní bezradně krčili rameny a ohýbali hřbety před neúprosnou ranou osudu. „Potřebuju směr k vodě a nejbližší vesnici.“ Na rozdíl od Verči neshledávala na mapách nic zázračného a tudíž neměla nejmenší tušení, kde se právě nacházejí.
Věcná otázka přiměla Verčinu mysl pracovat opět efektivně. V duchu vyvolala obraz mapy, kterou jí Helen kdysi s pýchou ukazovala. Zakreslila ji sama a když tvrdila, že je to nejpodrobnější mapa v zemi, Veronika jí věřila.
Kromě paniky a strachu si toho z poslední noci moc nepamatovala. Vzpomínala si jen, jak ji Val rozhodně táhne za sebou k nejbližším stromům. Určitě kolem koželužny, ten zápach si není možné s ničím zaměnit. Pokud příliš neměnily směr, mrkla na oblohu a určila světové strany, měla by být tak půl dne pochodu před nimi řeka. Na nějaký ten potok by měly narazit mnohem dříve.
Jistě ukázala prstem mezi skupinu lesních velikánů. „Tudy se dostaneme k řece a po proudu leží město – Hernie, myslím,“ prohlásila dívka.
Val se na ni přívětivě usmála a letmo ji políbila na rty: „Věděla jsem, proč se zamilovat zrovna do tebe.“ Vzala svou milenku za ruku. Prsty se okamžitě propletly, jako už mnohokrát předtím. I ty ruce k sobě neodmyslitelně patřily.

K bystřině dorazily už po pár stech metrech. Nejprve na sebe upozornila melodickým šploucháním. To jak donekonečna uháněla po kamenech a ohlazovala je v současné valouny. Obě žíznivé dívky zaklekly na tlustém mechovém koberci na břehu a ponořily dlaně pod zčeřenou hladinu. Křišťálově čistá voda v bystřině byla ledová. Ani jedna na to však nebrala ohled a polykaly průzračnou tekutinu plnými doušky.

Val kráčela odhodlaně kupředu, ve Verčin úsudek měla naprostou důvěru. Když řekla, že tam bude řeka, tak tam prostě bude, i kdyby jí tam měla vlastnoručně vykopat koryto a nanosit vědrem vodu. Světlovlasá dívka ovšem její jistotu nesdílela. Stíny se prodlužovaly a světla kvapem ubývalo. Prázdný žaludek se nekompromisně dožadoval potravy. Těch několik málo jahod a trpkých nezralých jablek mu zjevně nestačilo. Copak mohly za to, že obě pocházely z města a život v divočině jim nic neříkal? Za to, že přívrženci Jednoboha nesnášeli ostatní víry a jejich stoupence nadšeně přiváděli na hranici? To oni stvořili Zlo. V nové podobě. Jako protipól jejich Boha. Od té doby, co ten jejich patriarcha vydal tu zpropadenou bulu, zahynuly při inkvizičních procesech stovky, ne-li už tisíce, lidí. Náboženský fanatismus se šířil od města k městu rychleji než morová rána. Veronika neslyšela o nikom, kdo by byl od čarodějnického tribunálu odešel živý. Metody mučení byly tvrdé, kruté, nelidské a hlavně účinné. Abyste se oprostili další bolesti, přiznali byste se úplně k čemukoli a bez výjimky.
Veronika vydechla úlevou. Mohutná řeka, líně se rozvalující korytem, se nečekaně vynořila ze zelené stěny lesa. Právě včas. Obě dívky balancovaly na tenké hranici totálního vyčerpání. V hlubších ranách jim škubalo, což rozhodně nevěstilo nic dobrého. Bolely je i svaly, o kterých doposud netušily, že je vůbec mají.
Upřela svůj skelný pohled na Val. Měla horečku a moc dobře věděla, co to znamená. Val ji pevně objala a společně klesly na kolena. „Udělám to. Provedu obřad. Zvládnu to,“ slíbila černovlasá čarodějka.
„Ne, i ve dvou je to nebezpečné. Navíc bez vedení našich sester jsme ho nikdy nepraktikovaly,“ namítala Verča a zesílila stisk, jako kdyby chtěla svou milenku ochránit.
„Do rána na tom budu stejně. Nic jiného nám jednoduše nezbývá,“ nenechala se od zamýšleného plánu odradit Valkýra.
„Ale oheň přitáhne pozornost pronásledovatelů,“ zkoušela ji zviklat blondýnka.
„Nemyslím, že jsou tak blízko. Určitě se zdrželi v Northemu se soudem,“ poslední slovo nenávistně vyplivla.
„Provedeme ho společně,“ souhlasila nakonec rezignovaně Verča. Bylo jí víc než jasné, jak na tom jsou a jak rituál potřebují.
„Dobře,“ zašeptala jí do vlasů souhlas Val a vtiskla do nich něžný polibek.