Skřeti 2

Mezitím, co se král rozhodoval, co udělá se skřetí skupinou, tak se skřeti museli utábořit. Skřeti si našli dobrý úkryt v jeskyni, kterou museli nejdřív nechat prohledat, jestli tam nežije žádna přišera z hor, která by je mohla ohrozit při jejich akci.
"Kde jsou??? Už tam jsou celé hodiny!!!" Klevoj byl už nervozní, z čekaní na zvědy.
"Kapitáne, určitě tu bodou každou chvilí." Řekl nervozním hlasem voják, jenž seděl vedle shamana.
"Podle tvého hlasu jsi tím sám nejsi jisty!!!" Odsekl klevoj.
Shaman si ještě chvíli hrál se svým mečem a pak vstal, aby se nadechl horského vzduchu, myslel si, že mu bude líp, když se projde. Vtom uviděl dva skřety, kteří beželi jeho směrem.
"Kde jste byli tak dlouho, vy pitomci!!!" Klevoj nevydržel udržet vztek v sobě a hned vyjel po skřetech.
"Pane, ta jeskyně je moc velká....." Skřet nestačil domluvit.
"TICHO!!" Zařval na skřeta.
"Teď chci spíš slyšet, jestli tam žije nějaká potvora??" Otázal se Klevoj už s klidnějším hlasem.
"Ne....... vlastně nevíme." Řekl skřet s hrůzou, co mu na to řekne shaman.
"Jak nevíte?" Otázal se zase klevoj, teď zas s hrubým hlasem.
"Jak jsem chtěl říci už na začátku, jeskyne je moc velká, nestihli jsme ji prohledat celou, ale našli jsme vhodné místo na utáboření." Odpověděl skřet co nejrychleji, aby ho velitel zase neprerušil.
"Dobře teď si odpočiň, za chvíli vyrážime a ty nás povedeš!" Řekl velitel a šel rozdat rozkazy skřetům, co seděli u ohně.

O chvíli později se skupina skřetů vydala na pochod přes strmé a ostré kameny.
Někteři vojáci si udělali i menší zranění, když se zachytili o nějaký ten kus skály, jenž vyčníval.
Skřet, co vedl skupinu, se snažil být v klidu a mít čistou mysl, aby nezapomněl na cestu, která vedla do jeskyně.
"Jak je do daleko??? Mi muži jsou už unavení." Zeptal se velitel skřeta, který šel vedle něho.
"Ještě kousek, pane, ještě kousek." Řekl skřet.
Kousek se protáhl v dvou hodinový pochod.
"Si ze mě děláš srandu!?" Řekl kapitán skřetovi, který teď visel ve vzduchu.
"Pane, já se om.......louvám, ale já jsem to važ....ně zapomněl." Řekl skřet chraplavě, protože ho klevoj držel pod krkem.
"Je už moc pozdě na pochod a ještě k tomu nevíme kudy, tady se utábořime na noc." Zařval klevoj na celé kolo, aby ho vojáci slyšeli. Vojáci si s oddechem sedli na tvrdou skálu, někteří začali rozdělavat ohně, druzí zase stavěli přístřešky z kůže. Kapitán si vybral pár skřetů, co kolem něho litali s kladivy.
"Vy budete první hlídka!" Rozkázal jim.
"Ano pane." Odpověděli vojáci a v tu ránu zmizeli z dohledu.
"Konečně." Řekl shaman a lehl si. Skřeti si ještě povidali dlouho do noci a někdy se otočili na skřeta, který je špatně zavedl a zavalili ho nadávkama. Skřet si lehl zady k nim a snažil se usnout, ale spánek pro něj nepřišel, nemohl zapomenout na to, co udělal a snažil se vzpomenout na cestu.
Skřet byl celou noc vzhůru, nezamhouřil ani oka.
Chvíli po svítáni se skřeti začali probouzet a vytahovat si jídlo z batohu.
Skřeti rozkousli i kosti, které mělo jejich jídlo.
Klevoj stál na nohou už od svítaní, uvažoval nad cestou, pak přišel ke skřetovi, kopl do něj.
"Na, to teď budeš nosit!" a hodil před skřeta batohy jiných vojáků.
"To poneseš za trest!" Řekl Klevoj. Skřet jen přikývl, skřet věděl, že ho trest nemine.
Po tom, co se všichni najedli, se vydali na sever.
"Doufám, že mě dobře vedeš, Valiasi." Přál si Klevoj od svého boha.
Po hodinové cestě k jeskyni, vyslal Klevoj špehy dopředu, aby jim hlásili, jestli je něco před něma.
"Doufám, že to najdeme." Řekl si pro sebe.
"Aspoň že jsme v těch samých horách, co drak, pane." Zminil se voják co stál za ním.
Klevoj sebou škubl, nečekal, že ho někdo osloví.
"Máš pravdu a možná mu budem i blíže, možná ta jeskyně, do které jdeme, se spojuje s tou dračí."
"Pane?" Řekl nejistě voják.
"Ano vojáku?" zeptal se.
"Myslíte, že toho draka zvládnem? Vždyť zničil dvěstě vojáků a nás je jen sto."
"Zničime, to se neboj, my jsme ti nejlepší vojáci z armády, musíme si věřit a porazíme ho."
"Ano pane." Řekl voják, teď už s klidnějším hlasem.
Před něma se cosik začalo hybat.
"To budou nejspiš špehové."
"STÁT!" Rozkázal Klevoj a skupinka se zastavila.
"Vyčkáme na příchod špehů a pak se uvidí jak dál."
Zvědi dorazili během deseti minut.
"Pane, před námi je skupina trpasliků."
"Kolik jich je?" Otázal se velitel.
"Napočitali jsme jich padesát, je jich míň než nás, ale jsou dobře vyzbrojení, mají výzbroj královské gardy."
"Stojí nám v cestě a my déle nemůžem čekat, musíme zaútočit!"
Klevoj se postavil na kámen, aby ho viděli všichni skřeti a pak začal řvát na skřety.
"Vojáci, před námi je skupina dobře vybavených trpaslíků, je jich sice míň, ale nesmíme je podcenit."
Mezi vojáky začaly rozhovory.
"Klid!"
"Za chvíli na ně vyrazíme a tak vám chci říct: připravte si zbraně a místo v batohách na maso, které si vezmem z trpasliků." Shaman dokončil proslov, šel se připravit na boj, když si dobrousil svou sekeru, začal provádět rituál, který ho pak měl chránit v boji. Jen co skončil, se vydal za skřety.
"Můžem vyrazit, pane." Řekl skřet, co se měl postarat o skřety mezi tím, co byl Klevoj pryč.
Skřeti se přiblížili k trpasličí armádě a čekali na znamení Klevoje, skřeti se postavili tak, aby mohli trpasliky obkličit, trpaslici seděli u ohně a dělali si jídlo, nikdo si ničeho nevšiml, skřeti chtěli na trpasliky zautočit nečekaně, ať jich pobijou co nejvíc bez nějakých větších ztrát. Skřeti dali znamení, že jsou připraveni, teď se jen čekalo na znameni Kleveje. Klevej zamával svou sekerou a štítem a skřeti skupina se rozběhla na trpasliky, mohutný dupot bot a řev skřetů přidal na strašlivosti této rasy, skřeti zavalili nepřipravené trpasliky a nepřipravenost je stála život, skřeti bili dál své nepřátele a v čele stál Klevej, jeho sekera svištěla vzudechem sem a tam a vždy si našla svou oběť, kterou buď zabila nebo težce zranila. Vzud začal po chvíli smrdět mrtvolami. To skřety ještě víc povzbudilo k boji. Právě ve chvíli, kdy shaman zarazil sekeru do žeber jednoho trpaslika, už byli všichni trpaslici v pohotovosti.
"Teď to bude teprv boj." Řekl si velitel.
"Eklas tourn sekles!" Zařval Klevej a skřeti opakovali jeho slova.
Na kleveje se vrhli dva trpaslici, jeden z nich měl palcát a štít, ten druhý měl kladivo, velitel se vrhl na toho s kladivem, trpaslík se po něm ohnal, Klevej se snažil útok zastavit štítem, ale to byla chyba, jeho štít se stal jen kusem polámaného plechu a k tomu měl asi zlomenou ruku.
Znova se vrhl na trpaslíka, ale teď on dal první ránu, sekera se zaborila hluboko do nohy a trpaslík se svalil na zem, řval bolestí a držel si kus nohy, co mu zbyl. Vytáhl sekeru z nohy trpaslíka, rychle se vrhl na na toho s palcátem, ten chvíli odolával a hledal, kde udělá velitel chybu a přitom vykrývál rány štítem, Klevej udělal, že chce seknout doprava, ale obrátil směr útoku a sekl doleva, trpaslík jen tak tak unikl smrtelné ráně a ohnal se po shamanovi, palcát prosvištěl kolem Klevejova břicha tak, že citíl tlak, který zbraň vyvolala. Klevej na nic nečekal a sekl po ruce, v které držel trpaslík palcát, s řevem spadl palcát na zem a poté i ruka. Trpaslík se ještě chvíli statečně bránil štítem, ale nakonec padl. Když se Klevej podíval, už zbývalo jen málo trpaslíků a ti se stahovali, nakonec odhodili své zbraně na zem a dali ruky nahoru na znamení, že se vzdávají. Klevej přistoupil k trpaslíkům.
"Svázat!" Rozkázal.
"Prohledejte mrtvé a vemte zbraně a jídlo, bude se hodit."
Klevej si šel sednout o kus dál, než byli ostatní skřeti.
"Děkuji ti moc, Valiasi."