Šílenství V.

Hradby Hernie hrdě zářily v dopoledním slunci. Jakožto důležitá křižovatka obchodních cest mělo město určitou, dosti značnou, autonomii. Brány, otočené do všech světových stran, otevíraly svá bezzubá ústa a polykaly zástupy proudící dovnitř, které rezignovaně sledovalo několik znuděných strážných. Čas od času zastavili naložený vůz a obsloužili se z jeho zásob. Tu korbel vína, tu kus uzeného masa, tu šťavnatě vyhlížející ovoce. Obchodníci nic nenamítali. Naopak laxní přístup Městské hlídky vítali a tuto malou daň rádi poskytli. Někteří zašli tak daleko, že občerstvení pro hlídky měli již předem pečlivě nachystané.

V různorodé společnosti směřující do bezpečí hradeb se dvě štvané dívky snadno ztratily. Vše nasvědčovalo tomu, že do svobodného města mor inkvizice zatím nedorazil. Ono vymýtit víc jak polovinu obyvatel by byl docela tvrdý oříšek. Hernie navíc disponovala soukromou armádou, jejíž sílu pravidelně demonstrovala v menších pohraničních půtkách se sousedním Karem. V jejích řadách se kromě příznivců Jednoboha vyskytovali také zástupci z řad Bohyně, Thelma, Olympských bohů i četných východních náboženství.

Suverenita Hernie se nedala snadno zpochybnit. Zvěrstvům páchaným za jejími zdmi však ani ona, přes všechnu svou moc, nedokázala zabránit.

Zdání bezpečí se ve spleti úzkých uliček, navazujících na sebe v roztodivných úhlech, rychle vytratilo. Lidé po sobě házeli nedůvěřivými pohledy. Každý se snažil působit co možná nejnenápadněji. Jediný volně nošený náboženský symbol byl ten zatracený kříž. Dokonce ani vyzývavé úsměvy kurev na ulicích nepůsobily nikterak přesvědčivě.

Ve špinavých zákoutích, tmavých průchodech, ale i na promenádách a náměstích visel ve vzduchu strach, napětí a nejistota. Val si všimla nenápadně, leč účelně rozmístěných příslušníků Městské hlídky. Násilí mohlo propuknout kdekoli. Jen díky plně vyzbrojeným ochráncům zatím vládl v ulicích klid. Kdyby se něco semlelo, následná jatka by se určitě zapsala do historie nesmazatelným rudým písmem.

Jeden z hlídkujících najednou přesně mířenou ranou srazil k zemi okolo procházejícího chodce. Ze záhybů pláště vypadl mnohokrát přebrušovaný nůž.
Hned nato zasvištěla uvolněným prostorem tasená čepel strážcova meče. Půl tuctu postav oděných do uniformních jednoduchých plášťů se zarazilo v půli kroku. Očividně to byli kumpáni onoho zpacifikovaného muže. Kdosi se rozběhl pryč.
Voják si je změřil chladným profesionálním pohledem: „Žádné zabíjení,“ pronesl pevným hlasem. „Tak zní pravidla. Kliďte se odsud, nebo přísahám, že se žádného soudu nedožijete.“
Záhadní muži si náhle uvědomili, že vlastně už dávno mají být někde úplně jinde a spěšně se vmísili do davu. Jen původní agresor ležící v prachu cesty se snažil natáhnout po své ztracené zbrani. Schytal za to tvrdý kopanec do žeber, která nepěkně zapraskala. Možná to nebyl zrovna nejjemnější způsob, jak udržet pořádek, ale účinnost se mu brát rozhodně nedala. Strážce se shýbl pro nůž a zamířil zpět na své stanoviště. Další konflikt byl zažehnán. Aspoň prozatím.

Vypadal spravedlivě. Val se rozhodla, spolu s Verčou přistoupila ke strážci. „Promiňte?“ oslovila ho.
Jeho ruka bleskově vystřelila k jílci meče. „Ne, vy promiňte mně. V téhle době se lidé drží od Městské hlídky co nejdál to jde,“ omlouval se, když nezpozoroval žádnou otevřenou hrozbu, nýbrž dvě mírumilovně vyhlížející dívky. Dokonce se mu podařilo na tváři vyloudit jakýsi pokus o úsměv. „Jsem Galtar,“ představil se.
„A já Valkýra. A tohle,“ pokynula ke druhé dívce, „je Veronika.“ V Hernii neměla důvod lhát, proto bez ostychu použila jejich pravá jména. „Jsme tu poprvé. Potřebujeme najít cestu k sídlu místního Kruhu.“
„Asi jste z nějaké vesnické provincie, co?“
„Proč vás to zajímá?“ znervózněla Val. Obvykle se v lidech nemýlila.
„Nebojte se,“ uklidňoval je Galtar rychle. „V Hernii je Kruhů hned několik. Jen hádám, že utíkáte před hony.“ Při rozhovoru bystrýma očima neustále přejížděl kolem protékající houfy lidí, hledajíc sebemenší známku nebezpečí.
„Tak pomůžete nám?“ V dívčině hlase zaznívala naléhavost.
„Pojďte se mnou, dovedu vás k nejbližšímu Kruhu. V těchto dnech jsou čarodějky lovnou zvěří,“ svou nabídku podpořil o poznání přívětivějším úsměvem než prve.
„Dobře,“ svolila Val. Neřešila, jak přišel na to, že jsou čarodějky. Kdo jiný by teď hledal Kruh? A navíc si ostatně opravdu jako lovná zvěř připadala.

Galtar sebevědomě vykročil k vytyčenému cíli. Před jeho impozantní postavou se v složité džungli rukou, nohou a těl otevíral široký koridor. Mladé čarodějky vojáka v těsném závěsu následovaly. Nehodlaly za žádnou cenu uvíznout v kvapem se zužující mezeře v lidské mase.