Sbohem matko

Všude vládla tma. Temnota vztahovala své štíhlé a hebké ruce k jeho tváři. Chtěla ho pohladit, možná i políbit. Ještě ne. Mám práci. Kráčel dál a mlha mu vířila kolem nohou.
Tmavý plášť splýval s nocí, jež posedla nebe. To ale plakalo a zkrápělo muže jemným deštěm. Náhrobky kolem něj se jemně třpytily. Jako padlí duchové povstávaly z mlhy aby přivítaly svého pána.
Zachtělo se mu světla. Vztáhl ruku před sebe a na dlani mu začaly tančit mihotavé plameny. Jejich světlo lehce osvětlovalo jeho tvář. Odraz plamenů se zaleskl v černých očích. Rozhlédl se kolem sebe. Náhrobní kameny se třpytily tisícem drobných kapiček. Smutná parodie hvězd, které už dávno zhasly. Svět se hodně změnil od doby, co tu naposled byl. Má před sebou nelehký úkol dát vše do pořádku.
Šel dál. Musela tu někde být. Prošel kolem starého a ztrouchnivělého stromu. Takhle teď vypadají všechny. Ničila vše, co jeho otec kdysi pracně budoval. Vzpomínky, které měl, teď nedávaly smysl. Byly odjinud. Nemohlo to být tady.
Tohle nemá smysl, takhle by ji mohl hledat celé hodiny a nic by nenašel. Zastavil se před jedním z větších hrobů.
„Gadro!“ zvolal. Chvilku se nic nedělo. Listí tiše šelestilo v korunách uschlých stromů. „Gadro!“ zazněl znova jeho hlas.
Temnota se jakoby stáhla na jedno místo. Jemná chapadélka se začala propojovat a tvořit obrys lidské postavy. Po chvilce před ním stála Gadra ve své plné kráse. Bílé vlasy kolem ní vlály jako ve vánku, přestože byl vzduch nehybný a těžký. Bílá kůže zářila v černi jejích šatů jako měsíc. Rty rudé, stejně jako její oči, se stáhly do úšklebku.
„Vidím, že ztracený syn se vrátil zpět do mého království.“ Její hlas byl sladký jako med. Téměř jako píseň. Kdyby ji neznal, musel by ji milovat. Ale on ji nenáviděl. Nenáviděl ji stejně jako tohle prokleté místo, které se mu stalo na tolik let domovem. Po smrti otce se mu stvůry noci staly rodiči, bratry, přáteli. Jejich výchova mu ale v něčem pomohla.
„Vypadáš jinak. Vyrostl z tebe skutečný muž,“ pohlédla na něj a ledovými prsty pohladila jizvu, jež se mu táhla přes levou tvář a oko a ztrácela se ve vlasech.
Uchopil její hubenou ruku a stiskl ji. Zadíval se jí do očí. Viděla v nich stesk a smutek. Pohladila ho. Najednou v ní zahořelo něco, co už dlouho necítila. Byla jako matka vítající syna. Objala ho a on jí stisk oplatil.
Její vzdech byl téměř neslyšný. Dýka vklouzla pod kůži lehce a hladce. Cítil, jak slábne, ale nepustil se. Její ruce mu pomalu sklouzly z ramen.
„Máš pravdu, matko, syn se vrátil. Sbohem.“