Smrt

Byla unavená. Tak unavená. Seděla za svým stolem a pozorovala obrovskou knihu, jež před ní ležela. Stránky se obracely samy a ona četla. Četla, co se právě děje. Kniha se psala sama. Zaznamenávala osud každého živoucího tvora. Proto jí nemohlo nikdy nic ujít. Byla tvořena životem. Ale i smrtí.
Z četby ji vyrušil tichounký zvuk. Pár zrnek písku dopadlo na dno přesýpacích hodin. Otočila se a vzhlédla k nim. Na stěně byl nespočet těchto hodin a každé z nich odměřovaly délku života. Vždy když někomu doběhl čas na konec, bylo jejím úkolem dovést duši na místo odpočinku. Byl to její úkol, který plnila ve všech časech, prostorech a světech. Nikdo přesně nevěděl, jak zvládla být na tolika místech zároveň. Dokonce ani ona to nevěděla. Byla to součást daru, jejž dostala od otce. Přesto ale kdysi patřila mezi ně. Mezi ty živé. Procházela se po světě a o tomto neměla ani tušení. Častokrát na to vzpomínala. Scházelo jí to. Cítila už, že i jejím hodinám začíná docházet písek. Nevadilo jí to. Naopak těšila se na to, až se to všechno skončí.
„Goro,“ zvolala tiše.
Ano paní.
„Dones mi prosím meč.“
Jistě. Hned tam budu.
Měla Goru ráda. Byl spolehlivý a v rámci možností i společenský a vtipný. Hlavně jí ale byl věrný. Pomáhal jí a sloužil. Miloval ji. Věděla to. Myslela si ale, že jeho láska pramení pouze z vděku.
Kdysi ho našla ležet jen tak v jednom ze zapomenutých světů. Byl tam naprosto sám a jí se ho zželelo. Nevěděla, jak se mohlo stát, že žil. Ani jak mohl něco cítit, ale věděla, že jeho hodiny nemá. Nebyl nesmrtelný, i ti mají své hodiny. On ale žádné neměl.
Tady paní.
Přispěchal a jeho nohy vydávaly na dřevěné podlaze specifický klapot. Gora jí podával meč. Zahleděla se na jeho ruku. I po tolika stoletích, co spolu strávili, ji ten pohled fascinoval. Bílé kosti jeho rukou jemně svíraly jílec meče.
„Děkuji ti.“
Pak se otočila a odešla za svou povinností a Gora osaměl. Přitáhl si tmavočervený plášť blíže k tělu. Na látce se vytvořily nepřirozené záhyby vyrýsovaných kostí. Sedl si do jejího křesla a začetl se do knihy. Vždy tak věděl, kde je.
Když se vrátila, čekal na ni. Uložil meč na své místo a donesl jí trochu čaje. Sedl si naproti ní a čekal.
„Řekni, Goro, jak jsi vznikl? Dlouho nad tím přemýšlím. Nevím, odkud jsi se vzal,“ řekla. „Nevím o tobě vlastně nic.“ Zesmutněl. Vycítila to. S Gorou to bylo vždy takové. Nedokázal projevit emoce mimikou, ale vždy byly jasné a čiré. Neuměl svou náladu udržet v sobě.
Nevím, paní. Jednoho dne jsem se prostě probral, tam kde jste mě našla. Tehdy tam bylo jen prázdno a já viděl, jak se rodí nový svět. Viděl jsem, jak se tvoří země, voda, vzduch. Od té doby jsem tam prostě byl a pozoroval jsem ten svět. Pokud vím, tak žiji od začátku všeho.
Žena jen přikývla. Teď jí už dávala Gorova existence smysl.
„Mám pro tebe úkol.“ Gora náhle zpozorněl.
„Jsem unavená. Hodně unavená tím vším. Už celá staletí odvádím duše. Už celá staletí jsem Smrt. Nemůžu už dál. Stýská se mi po domově. Po lidech. Chybí mi slunce, tráva, vítr. Chci se vrátit dolů a znovu žít.“
To nemůžete, paní. Kdo by se postaral o tohle všechno? Ukázal gestem na knihu i hodiny. Smrt musí existovat. Nemůžete narušit rovnováhu.
„Ale můžu. Mám nástupce, který se o to postará. Znám někoho, kdo přesně ví co a jak.“ Podívala se na něj. To byl tvůj úděl. Odjakživa. Proto nemáš své hodiny ani osud. Smrt nikdy nežila a nikdy nezemře.
„Můj nástupce jsi ty.“
Vycítila další emoci. Nebyl to pouze šok, zároveň s ním to byl stesk, smutek a pocit nevyhnutelnosti. Tohoto tě ale budu muset zbavit.
„Vím že to je tvůj úkol. Proto jsem tě našla.“
Já o tom ale nic nevím. Jak mám vykonávat něco, co neumím? Strach.
„Vím, že si čteš v knize. Ona neodhaluje svá slova jen tak někomu, Goro. Normální lidé by si v ní číst nemohli. Nepochopili by to. Já vím, že ty budeš vědět, co máš dělat. Vstaň,“ řekla rázně.
Gora udělal, co po něm chtěla. Přistoupila k němu a svlékla si plášť. Potom mu ho přehodila přes ramena a zapla mu sponu.
„Mám pro tebe dar.“ Zpoza stolu vytáhla dlouhou kosu. Čepel stříbřitě světélkovala.
„Toto budeš používat místo meče. Jednou přijde den, kdy budeš muset použít i ten, ale to je daleko.“ Gora sevřel své prsty kolem násady. Věděl, že to tak má být. Přesto ale cítil… cítil….
„A budu muset udělat jednu věc. Sama dobře vím, že pokud máš city, máš emoce, tak je vše o tolik těžší. Vím, že máš strach. Že budeš cítit žal pokaždé když, někomu vezmeš život. To ale nemůžeš. Musíš zabít každého, bez výjimky. Když doběhnou něčí hodiny, nesmíš váhat,“ položila mu ruku na čelo a zamumlala jakási slova. Vzduch kolem ní ochladl. Všechny Gorovy pocity náhle zmizely v nenávratnu. Sundala ruku a pohlédla na něj.
„Víš, co máš dělat. Pamatuj ale, žádné výjimky.“
Co ale bude s vámi?
„Já sestoupím dolů a budu žít tak, jako předtím. Přijde doba, kdy budeš muset dojít i pro mě. Stejně jako pro kohokoliv jiného.“ Objala ho a pomalu vykročila ke dveřím.
„Nashledanou.“
Gora znova osaměl. Sedl si před knihu a četl. Chtěl ji mít stále na očích. Měla pravdu. Věděl, co má dělat. Věděl, že za čas zapomene na své jméno….
Na stěně se ozval tichounký zvuk. Jedny hodiny doběhly do konce.
Věděl, že už bude jenom Smrt….