Tajemství

Vstal. Jako vždy, rozhlédl se přes listí stromů. Slunce už vycházelo za protějším kopcem. Dělilo je tmavé, zelené údolí v jehož nitru se vinula prudká říčka.

Do studené vody se musí po hlavě. Šplouch, a zima zůstala nad hladinou. Pot včerejšího dne se ztrácí v temných hlubinách.

Údolí skrývá říčku, říčka se pyšní vodopádem a vodopád skrývá hlubokou vodní propast.

A propast se pyšní tajemstvím. A on se pyšní tím že ho objevil.

Opravdu?

Ne, tajemství se pyšní jím.

Vynořil se z vody a jeho dlouhé, světlé mokré vlasy splívající s hustým porostem tváře se leskly v ranním slunci, když tu to ucítil.

Už zas! Musí vykonat to co každý rok. Vrátil se na Strom a vzal si potřebnou výbavu.

--------------------------

Už se stmívalo když spatřil malou vesnici. Vysoký kamenný monument uprostřed menších budov, obdělávaná půda a říčka. Plížil se mezi keři okolo staveb, až spatřil dřevěnou svatyni. Již podesáté za uplynulých deset let. A tak jako v minulých letech, ze svatyně vycházelo světlo. Počkal než měsíc vystoupí nad monument a pak se vynořil do jeho světla.

Ve svatyni, tak jako vždy, byla k hrubě otesanému balvanu připoutána mladá, nahá dívka, na jejímž těle byla krev a na tváři slzy. Oči zavřené.

Před balvanem bylo několik nádob s jídlem a vínem. Všechno to sebral a dal do hrubého pytle. Utřel jí slzy, vyprostil ruce z řetězů a spolu s pytlem hodil přes rameno.

---------------------------

Kde to je? Přes záři není vidět. Přes hluk není slyšet. Přes víno skoro ani není zima.

Nahá leží na mechu vedle proudící říčky, jen kousek od vodopádu. Někdo si k ní klekl, ale příliš zářil, příliš se leskl. Pořádně neviděla, jeho ani nic jiného.

A podával jí další pohár s vínem. Měla žízeň a tak se napila. Kde to byla? Kdo byl On? A kde je teď? A proč je stále naživu? Nebo.... není?

Asi to bude nebe a rajská zahrada, víno a plody. A nevinnost.

---------------------------

Je opravdu krásná, mladá, bledá a vystrašená. Mnoho štěstí asi v té vesnici nepoznala, zvláště potom co ji vybrali jako dar Bohu.

Stále ležela, očividně jí všechno to víno nedělalo moc dobře. Prohlédl si ji, pohladil jí, a pak nabral do prázdné nádoby vodu z říčky a začal jí umívat od její vlastní krve. Zdá se že se nenechala k balvanu připoutat dobrovolně.

Když byla dokonale čistá, sundal si svůj jednoduchý oděv a pomiloval ji. Nebránila se.

Zdál se jí sen, Bůh jí zkoušel jestli je dost čistá a zaslouží si ráj. Bolelo to, ale nakonec jí asi přijal protože pocítila nevýslovné štěstí.

----------------------------

Celé to prospala. Tím lépe, nemá rád když se brání. Jen ať spí, už je čas.

Probudila se do vody hozená. Náhle otevřela oči a snažila se něco udělat. Ale pevně jí objímal, nohama i rukama. Nemohla nic.

V té vodě toho viděla ještě méně, ale už se neleskl. Nezářil jako bůh, ale studil jako ďábel a měl strašnou, chlupatou tvář. Nemohla se hýbat, strhával jí do temnoty. Srdce jí naposled prudce bušilo a protože jí pálili oči, zavřela je a bezmocně sklopila hlavu.

Takže není hodna, nedojde ráje a míru. Bůh ji shledal hříšnou. Co jen udělala špatně?

-----------------------------

Dívka se přestala cukat, zavřela vyděšené oči a sklonila hlavu k jeho hrudi. Pevně jí objímal svým silným tělem a tak klesali hluboko, pod zvuk tříštící se vody, až do temnoty a k zelenému světlu.

A tam jí pustil. Její bílé tělo se v zeleném svitu pomalu otáčelo a klesalo, až zmizelo docela.

Vyplaval z propasti, proplul vodopádem, oblékl se a konečně šel spát.

------------------------------

Splnil svou povinnost, již podesáté obětoval mladou dívku té propasti, tomu tajemství které tu musí strážit. Je to daň za to že před deseti lety zabil jeho bývalého strážce.

Splnila svou povinnost. Tuto oběť musí každý rok vykonat jedna z dívek aby zajistila své vesnici bezpečí a přízeň Boha z řeky.

Ne, žádný z vesnických mladíků nedokázal krutého boha najít, a ochránit tak svou milou před obětováním. Žádný z nich se nevrátil, a že jich za ty věky co se oběť vykonává odešlo dost, naposledy před deseti lety jeden....