Tři světy

Tři světy.
Úvod.
Toho roku byla tuhá zima. Na okraji lesa stál malý domeček. Byl pokrytý sněhovou peřinou a nebylo ho skoro vidět. Ze střechy visely malé rampouchy a z oken vyčnívaly kresby chladné zimy. Cesta k domku byla zasypaná, a proto nemohl nikdo odejít a přijít. V domě bydlela matka se svými syny. Právě je zabalila do peřin a jako vždy jim chtěla říct nějakou tu povídku před spaním. Jenže než stačila začít vyprávět, oba jí skočili do řeči s prosbami, aby jim řekla něco, co ještě neslyšeli. Prý už Karkulku a Kocoura v botách slyšeli stokrát.
Matka tedy s lehkým úsměvem povolila. Začala vyprávět o třech světech. Před dávnými časy se tři bohové dohodli, že mezi svými světy postaví brány, jimiž mohou lidé a další tvorové procházet a poznávat jiné světy a království. Nikdy ovšem nemůže projít bůh. Každý z bohů měl na starosti jeden svět a ten nesměl opustit. Pokud chtěl někdo někdy opustit ten svět, na kterém byl, musel poprosit boha onoho světa o kámen, jenž mu posloužil, aby se dostal přes bránu. „Mami, mami,“ zakřičeli oba dva hoši vzrušením: „Kdo prošel bránou? Jak ta brána vypadá?“ Matka se už nesmála a s přísným tonem řekla: „Všechny otázky zodpovím, ale vy dva budete klidně ležet a neskákat mi do řeči.“ Chlapci si s mručením znovu ulehli a matka pokračovala.
Na druhý svět prošel jenom náš král a už se nevrátil. Ani jeho vojska. Na jeho trůn musel nastoupit bratranec Zarša. Královna bohužel zemřela při projížďce na koni. Proslýchá se, že král vstoupil na zem, kde jsou jenom ohavné stvůry a samá poušt. Všichni od té doby proklínají boha tohoto světa, jemuž dali jméno Aleric. Jenom kvůli němu král už prý nežije. Ale myslím, že tomu tak není. No, a ta brána vypadá jako zrcadlo, strčíš do něho kámen a můžeš pojít. Kde je bůh a zrcadlo ale nikdo neví. „A mami, odkud to všechno víš,“ zeptal se chlapec, který ještě neusnul. „Jeden posel se vracel a pověděl to Zaršovi. Ten posel už nežije, umřel hned, co přišel, a proto se neví, kde zrcadlo teď je.“
Chlapec chtěl položit další otázku, ale matka ho políbila a zhasla svící. Dítě zavřelo oči a do pěti minut usnulo. Žena ještě přitopila v krbu a šla do světnice. Vzala si plášť, přehodila si ho přes sebe a vyšla z domu. Dívala se na hvězdy a prozpěvovala si svou oblíbenou písničku. Za pár minut uviděla na nebi světle modrý stín, který se pohybuje směrem k ní. Vypadalo to, jako by se obloha pohybovala. Byli to okřídlení tvorové s modrým peřím. Jejich výška byla okolo tří metrů. Oči, zobák a drápy měli jako sníh, který právě padal. O vteřinu později přistáli dva tvorové do jemného sněhu. Na zádech jim seděly dvě ženy. Obě dvě přes sebe měly plášť, který jim zakrýval tváře. Sesedly a začaly se s matkou vítat: „Zdravím tě, Amio, přiletěla jsem z Eriolu, abych tě tam přivezla a dostala tě mimo nebezpečí. Království už vlastní zrcadlo. Musely jsme přijet na Arepialech. Mám pro tebe dvě zprávy jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že Filip ještě žije a ta špatná, že tu budeš muset nechat své syny. Nemusíš se ale bát, má služebná se o ně dobře postará. Znovu se s nimi setkáš, až přijde tvůj i jejich čas.“ Amia s brekem souhlasila. Vylezla na Arepiala a se slzami v očích odletěla.
Druhý den se chlapci probudili a místo matky uviděli neznámou dívku s dlouhými černými vlasy a obličejem tak krásným, že i anděl by jí ho záviděl. „Zdravím vás.“ Sundala plášť a sedla k nim. Ohromeni její krásou nehnuli ještě ani brvou. Jen se pousmála a pokračovala: „Já jsem vaše nová chůva, jmenuji se Apria. Je mi líto, že vám to musím říct právě já, ale vaše matka včera zemřela. Spadla na ní lavina.“ V jejich očích vyhaslo světlo jako oheň, který znovu nevzplane. Jejich matka zemřela, už jí nikdy neuvidí. Smutek, který jim ležel v srdci, byl tak velký, že pochybovali, jestli se budou ještě někdy z něčeho radovat. Přemýšleli nad tím, co teď budou dělat, když jsou sami. „Ne, nejste sami,“ řekla. Došlo jim, že přemýšleli nahlas. Dívka si je přitáhla oba k sobě a začala je utěšovat. Za chvilku usnuli.
„No, tak,“ uslyšeli její jemný hlas: „Už dost jste probrečeli. Nejlepší bude, když sníte, co jsem vám tady připravila a půjdete se se mnou projít.“ Poslechli, i když na jídlo neměli ani pomyšlení, snědli všechno. Potom přes sebe hodili malé kožíšky a chytli se jí za ruku. Šli pomalu a tak tiše, že slyšeli svůj dech a křupání sněhu pod nohama. Procházeli kolem stromů, které byly zatěžkané sněhem. Taky prošli řeku, z níž se stala kluzačka pro děti. Než skončili v Portmortu u Hrdelního trychtýře. Byla to malá hospoda ve zdejším kraji a Portmort takové to útulné městečko, kde jste mohli nasbírat hodně bab nebo taky bohužel i svrab. Hospodě se tak říkalo, protože u ní teklo pivo proudem. O majiteli podniku se taky dobře ví, že byl šampiónem v piti piva.. Vyhrál několik soutěží. Teď ve stáří s tím už ale přestal. Manželka mu totiž vyčítala hrb, který mu trčel z břicha. Ale jinak to byl pohodový chlap. Rád se vás ptal: „Co si přejete?“ „Dali bychom si tři čaje s medem,“ odpověděla černovláska se dvěma chlapci. Všichni z vesnice i z celého okolí věděli, co se s jejich matkou stalo. Hodně je litovali, ale nedávali to na sobě znát. Na večeři se vrátili domů. A i když to chlapci nechtěli v skrytu duše přiznat, procházka jim udělala dobře.
Dny ubíhaly jako voda. A smutek byl čím dal menší. Víc se spolu sbližovali. Z chůvy se pomalu stala kamarádka a z kamarádky učitelka. Naučila je poznávat rostliny, stromy, zvířata, co není jedovaté a co je, jak se mají chovat k přírodě a ke zvířatům. Perfektně zvládali jízdu na koni a střelbu z luku. Ze dnů se stávaly měsíce a z měsíců roky. Najednou bylo staršímu chlapci čtrnáct a mladšímu dvanáct let. Řekla jim, že to, co chtěla, je naučila. A nyní se o sebe už musí postarat sami. „Nerada vás opouštím, ale musím něco vyřídit.“ Jednoho deštivého rána se rozloučili se svojí jedinou milovanou osobou.
Toho dne večer, kdy hřmělo tak, že nešlo spát, a vypadalo to, že i nebe brečí, si slíbili, že zůstanou vždy spolu.