Karan

Pod tenkou opálenou kůží se mu viditelně rýsují pevné svaly. Má černé husté vlasy a pronikavé šedé oči. Jmenuje se Karan. Na první pohled obyčejný chlapec, ve skutečnosti bytost s mnoha temnými tajemstvími. Přes den obyčejný kluk, v noci jako bledá strádající troska bloudí
černými uličkami města. Nemůže totiž spát... ani jíst. Necítí teplo ohně ani teplo lidské dlaně. Karan je totiž mrtvý. A já ho mám zabít!
Já vím, zní to směšně: mám zabít mrtvého, ale je to tak, musím ho zničit! Nechci to udělat, nezaslouží si to. Nepatří sice do světa lidí, přesto existuje několik jedinců, kterým bude ten kluk chybět. Adoptivní rodiče, kamarádka Kate, babička Lana. Ti všichni budou truchlit. A Karan není nebezpečný, není jediný důvod, proč ho zabíjet. Je jen prostě jiný, mrtvý!


Sedíme s Kate na zídce hřbitova, nevím proč, ale něco mě sem táhne. Možná ta atmosféra, v zemi pod námi je tolik tlejících rozkládajících se těl. Mělo by tam ležet i moje tělo a moje podstata putovat někam dál, možná do dalšího života nebo co já vím. Několikrát jsem se o to pokoušel, myslím zabít se. Topil jsem se, skákal z vysokých budov, podřezával se, to bylo, když jsem byl malý. O několik let později jsem pochopil, že to prostě nemůže fungovat. Ale tušil jsem, doufal.... musí prostě existovat způsob, jak mě zničit. Chtěl jsem zemřít, nebyl jsem jako ostatní. A pak se stalo, že mě adoptovali. Peter a Carma. Bylo mi tehdy osm. Zamiloval jsem si je, novou mámu, tátu i babičku Lanu. Život se mi začal líbit. Teď je mi šestnáct a chodím na střední školu. Právě tam jsem potkal Kate....
„Nemáš hlad?“ ptá se a zaloví v pytlíku chipsů. Zkoumavě na mě pohlédne.
„Ne. Jedl jsem doma.“ Odpovím klidně a pevně se jí zahledím do očí. Sám sobě se už hnusím, po těch letech lhaní nemám už ani špatné svědomí. Kate uhne očima a cosi nesrozumitelného zamumlá. Pak si odkašle a odhodlaně prohrábne hnědé kudrnaté vlasy.
„Víš, známe se pár měsíců, tak jsem se nechtěla hned takhle natvrdo ptát, ale už to prostě nemůžu vydržet. Karane, hm, jsi nemocný?“
Nechápavě na ni pohlédnu.
„Co tím myslíš?“ Snažím se ovládat, z hlasu je však jasně cítit podráždění. Rodiče znám osm let a nikdy je ani nenapadlo vyptávat se, proč nejsem nikdy nemocný, proč nikdy nejím doma a tvrdím, že jsem jedl ve městě a na plno dalších věcí. S Kate se znám tři měsíce a už tuší.
„Já- jen je to zvláštní, nikdy jsem tě neviděla jíst ani pít. Na dotek jsi strašně studenej, někdy mám dokonce pocit, že nedýcháš. Vážně! Já vím, zní to směšně, ale občas se mi zdá, že jsi úplně z jiného světa nebo co! Promiň....“ Prosebně na mě kouká.
„Hele já mizim, přijede babička. Tak zejtra ve škole. Měj se,“ řeknu bezbarvě a
rychle odejdu.

Je noc. Černočerná temná noc a já se tiše plížím za Karanem. Míří ke hřbitovu, pokaždé jde na hřbitov, pokaždé ho sleduji. Pár týdnů za ním slídím, dělá pořád to samé. Usedne na hrob, pozoruje hvězdy, přemýšlí, sní, a pak, když se nudí, řeže do sebe. Z ran nestihne ani vytrysknout krev a už se zacelují. Vyloženě se tím baví. Dnešní noc je jiná, ukončím jeho trápení, zabiji toho chlapce!

Rozvalím se na hrobě nějaké Marie Penthalské a usměji se. Dneska je to jiné, cítím to ve vzduchu. A nemýlím se, přichází, tmavá postava v dálce. Napřímím se a nevěřícně vyjeknu.
„Ježiši Kate! Co tady děláš?“

Věci se komplikují. Co tady, sakra, dělá ta holka??? Musím ho zabít dneska. Sakra! Nedá se nic dělat. Kate zemře s ním! To mě mrzí.....

„A co tady děláš ty?“ ohradí se dotčeně.
„Neměla jsi sem chodit!“
„Má pravdu! Budeš toho litovat!“ Přeběhne mi mráz po zádech. Ten chlap vypadá příšerně, má dlouhý černý plášť, těžké kožené boty a na bocích a zádech přivázané ostré dlouhé čepele. Smutně na nás shlíží vodovatýma zakalenýma očima.
„Kdo jsi?“ hlesnu se skrývaným zděšením, ne o sebe, ale o Kate. Co by taky mohl mně udělat?!
„Přišel jsem tě zabít, Karane! A tvoje kamarádka je v nesprávný čas na nesprávném místě, chlapče. Je mi jí líto.“
To mě rozčílí. „Sklapni!“ zařvu, Kate se rozpláče, obejmu ji kolem ramen a přinutím se zachovat klid. „Proč mě chceš zabít?“ On se zamračí. „To se mýlíš, já tě nechci zabít, to oni, poslali mě!“
„Kdo?“ Odmítavě zakroutí hlavou. „Ti, o nichž nemluvíme!“

Už neztrácím čas, jednám. Rozhlédnu se, opodál vězí v zemi ostrá kovová tyč, nejspíš pozůstatek kříže. Karan se neklidně zavrtí a cosi dívce pošeptá. Ta jen vzlykne a přikývne. Pak se popadnou za ruce a tryskem se rozeběhnou pryč. Skoro se rozesměji. Lítost mě pomalu opouští. Chci zabít! Teď hned! Prudce vykopnu, tlustá podrážka se tvrdě zarazí o Karanovu čelist. Tím ho na okamžik ochromím, uchopím ho za ruku a nohu a jediným mrsknutím nabodnu na ostrou tyč. Ozve se zakřupání, pak dopad těla na tvrdou zem. Kate se šokovaně schoulí u náhrobku a zakryje si tvář rukama. Karan krátce zasténá, po chvíli se však vzpamatuje a pokouší se dostat pryč. Je doslova přišpendlený k zemi, nemá šanci!

Docela to bolí, nekrvácím, ale bolí to! Hledím na kovovou tyč, trčící z mého těla. Je mi jasné, že z tohohle se prostě nedostanu. Ten chlap mě má v hrsti. Klekne si vedle mě a po zemi začne rozprostírat nože. „Zmiz odsud, Kate!“ vykřiknu naléhavě, Kate váhavě vstane, ale rozeběhne se ke mně. Padne na kolena a vytřeštěně si prohlíží moji hruď. „Nikde.... nemáš krev!“ vydechne nevěřícně. Náhle sebou škubne, pohled jí sjede k břichu, trčí jí z něj zkrvavené ostří dýky. Otevře ústa v němém výkřiku, za ní stojí ten hajzl. Vyrve jí nůž z těla a odkopne ji stranou. „Ty sráči!“ zařvu a vzteky bez sebe pevně uchopím tyč, která mě poutá k zemi. Zaberu směrem nahoru a ona hladce vyjede ze země. Sakra, já mám sílu! Jakmile mi kov vyjede z těla, ucítím, jak se mi rovnají kosti, pak se zacelí rána.

Ten malej nemrtvej parchant si uvědomil, jakou má sílu zrovna teď! Sakra! Tvrdě mu dupnu na hruď, přirazím ho k zemi a vezmu si nože. Pokouší se vstát, tak mu dupnu na krk, zakřupe to, má zlomenej vaz. Na chvíli ho to ochromí. Rozervu mu košili a noži mu vyryju hluboko do těla několik znaků, zasípe a zuřivě na mne pohlédne. Pak zamumlám několik zaklínadel. Odezva je okamžitá, rány se začnou škvařit a pálit.

Ta bolest je nesnesitelná, řvu a mlátím sebou. Pak mi vzplane celé tělo, umírám, cítím to! Jdu za Kate........

Zbyl z něj jen prach, ten odnese vítr. Horší je to s tou holkou. Kam s ní?! Nejspíš ji zabalím a hodím na dno řeky. Jo, přesně to udělám. Tak jsem to dokázal, je mrtvý. Budou spokojeni, odmění mě!

Kde to jsem? Všechno mě bolí! Ne, nejsem živý. Jsem mrtvý, všechno je jako dřív, někdo mě probudil! Ležím tvrdé zemi v nějaké jeskyni nebo co.... a vedle mě..... ne! To není možné!
„Kate!“