Deset dobrejch mariňáků

Byl první takřka klidný večer po mnoha bojích na jihu naší planety. Kolonie už byly téměř dopraveny na novou planetu, ale ještě pár set lidí zůstávalo v obřích bunkrech opevněných tou nejpevnější ocelí, co se našla. Jednotka Lover 1 byla v menším bunkru připravená bránit Gigant a hlavně lidi v něm. Země se třásla pod dopadajícími meteority a nepřátelskými loděmi. Slunce hrozilo výbuchem a ve stínu bylo čtyřicet stupňů.
„Kdy měla přijet ta přepravní jednotka, sakra?!“ vyhrkl ze sebe Willis.
„Měla tu být před půl hodinou. Taky mě to pořádně sere. Nechce se mi tu hnít do několikanásobného roztáhnutí slunce,“ odpověděl drsným hlasem plukovník Harrys.
To už se na obzoru objevovaly rozmazané tečky. Plukovník Harrys ihned poznal, že jsou to Zergové. Rasa, co ničí vše živé a přisvojuje si planety. Také poznal, že se Willisovi klepou kolena, ale přesto všechno zůstával naprosto klidným. Věděl, že jeho dvě děcka a žena jsou v bezpečí, věděl, že většina obyvatel Země byla přepravena na bezpečnou planetu daleko odtud. Věděl, že pokud do deseti minut nepřiletí loď, tak tu zemřou po krutém boji s tou hnusnou rasou. Ani by mu tak nevadilo, že by si z něj udělali sandwich. Spíš měl obavy z toho, aby svůj krk neprodal příliš lehce. Ten kluk, co teď seděl vedle něj, ten kluk, kterému se jen při pohledu na armádu Zergů klepou nohy, byl už předem odepsanej, a proto se ani nesnažil mu dávat jakékoliv pokyny.
Blížili se.
Smrt byla cítit ve větru. Drsní hoši z Loveru 1 tohle zažívali mockrát, ale je něco jiného útočit na nepřátelské vozidla a bunkry, než chránit matičku Zemi. Všichni si uvědomovali, že je tohle jejich poslední boj, ale přesto byli odhodlaní zabít co největší počet nepřátel.
Ještě kousek.
Všichni zkontrolovali zásobníky a připravili si je pro rychlé nabíjení.
Minuta.
V bunkrech bylo naprosté ticho. Vojáci začli strkat kulomety a všechno, co měli, z otvorů bunkrů.
10 sekund.
Mariňácký pohled plukovníka měřil, kdy střílet. Zaostřil. Nebyl si jist, proti komu vlastně přesně stojí, ale byl ochoten zabít kohokoliv, aby uchránil Gigant.
"Pal!" zařval do mikrofonu pevně připevněném na helmě. Z otvorů bunkru sršely nábojnice a záře plně houstla. Tucty Zergů zemřely pod nášlapnými minami. Desítky umíraly při kanonádě mariňáků. Willis to nezvládl a seděl v koutě. Plukovník mu nevěnoval pozornost, ale byl si jist, že pokud přežijou, tak ho nakope. A sám se postará o jeho vyloučení. Přestal o tom přemýšlet a dál se věnoval palbě. Kanonáda po chvíli začla slábnout a dovolila Zergům se přiblížit, ale to jen mariňáci nabíjeli. Opět se ozval ohlušující cvakot kulometů, výbuchů granátů a sebevražedných plamenometčníků. Někteří ze schopnějších ghostů se dostali k nepříteli dost blízko a nyní je kosili ze zadních řad. Ale Zergů bylo mnoho. Munice docházela. Plukovník měl už jen poslední zásobník. Někteří z řad Loveru 1 stříleli, už jen pistolemi.
Plukovník si pomyslel, že jeho snažení a snažení jeho kluků je na nic, ale nad Gigantem se začlo hřmět a přistály tři přepravní lodě. Harrys se pomodlil a dál vařil nepřátele pod svou palbou. Mezitím, co lidé nastupovali, mariňáci se na příkaz plukovníka přeskupovali blíž k hangáru. Zergové se nebezpečně blížili a ještě nebezpečněji útočili. Mnoho vojáků bylo poleptáno jejich slizem a padlo. Harrys šel pozadu a kosil ty nejbližší. Willis stál těsně za ním. Střílel také, ale ani z poloviny ne tak účinně, jako plukovník. Když už byly lodě plné a Gigant prázdný, začli nastupovat mariňáci. Plukovník věděl, že pokud nebude někdo bránit loď do poslední chvíle, tak nevzlétne. Nahlásil instrukce devíti největším bijcům ze své skupiny. Když už všichni nastoupili a loď byla připravená pro odlet, Willis skočil ze zavírajících se dveří a svým kulometem začal ostrou kanonádu obřího útočného Zerga. Plukovníka to příjemně překvapilo. Nahlásil mu místo, odkud má bránit a chlapec tam doběhl. Přitom stihl zlikvidovat dva menší Zergy. Přepravní loď vzlétla a plukovník poslal mariňácký pozdrav. Oddechl si. Jeho úkol byl splněn a nyní už na ničem nezáleželo. Vzduch houstl Zergy a za chvíli byli obklíčeni. Náboje došly. Plukovník měl v ruce praktickou devítku, ale byla na nic. Všude, kam mariňákovo oko dohlédlo, byl Zerg. Plukovník nařídil jednomu ze svých chlapců, ghostovi, navést atomovou bombu. Ghost poslech na slovo a ani na chvíli nezapochyboval o rozkazu.
Zbývalo deset sekund. Zergové se přibližovali. Nebyly jich tisíce. Ani statisíce. Byly jich milióny.
Tři... dva... plukovník se pomodlil, naposledy si vzpomněl na ženu a na děti, na léta v maríně. Vzpomněl si na své akce, na své věci, na svou oblíbenou kávu a syna, co teď řídí nejspíš jednu z obrovských lodí.
...jedna.