***

Julie pevně svírala Danielovu ruku. Když se zastavil, znejistěla. Pokaždé to bylo na problém. Anděl úporně napínal své smysly, jak se snažil poodhalit roušku tomu, co leželo před nimi schováno ve tmě. Julie nedokázala dohlédnout ani na krok. Kolem Daniela stále vládla bílá aura, která jí umožňovala vidět věci v bezprostřední blízkosti, ale ne dál.
„Co se děje?“ zeptala se šeptem.
„Končí to, chodba je zatarasená,“ zněla odpověď.
Julie neochotně povolila sevření jeho dlaně. Vydala se kupředu, pomalu ji následoval.
Napřáhla ruku a po dalším kroku se její zmrzlé prsty dotkly zdi. Vzduch byl vlhký a chladný. Z úst jim unikaly obláčky páry. Přejela po překážce, která ukončovala jejich cestu.
Mokrá omítka se pod tím dotykem rozdrolila a obarvila jí ruku lepkavou šedou pastou, jenž se po oschnutí změnila v bílý prášek. Z nenadálého popudu se ke zdi přitiskla celým tělem. Způsobila tak hromadný opad starého povlaku. Jakmile zdivo slezlo, měnící jí při tom barvu trička na bílo, staré temně rudé cihly dostaly konečně možnost odhalit svou chladnou tvář. Julie k nim přilnula. Snažila se zachytit jakýkoliv zvuk, který by ze světa za onou zdí mohl vycházet. Daniel zatápal rukou a jen, co se dotknul pevného bodu, udělal totéž co ona.
„Máš lepší sluch než já. Slyšíš něco?“ zeptala se ho.
„Ne, nic,“ zakroutil hlavou anděl.
„Myslíš, že tam něco je?“
„Někam to pokračovat musí,“ odpověděl.
„Co uděláš?“ naklonila se k němu Julie s automatickou otázkou.
„Proč já?“ zasmál se.
„Protože já tu zeď asi těžko prorazím,“ řekla Julie a změřila si ho pohledem.
Sahala mu sotva po hrudník.
„Dobře, ustup,“ přikázal a zamával křídly.
Všimla si, že to dělá téměř pokaždé, musí-li použít sílu. Zřejmě si tím uvolňoval svaly na pažích. Napřáhl se a udeřil do zdi pěstí. Viděla, jak nakrabatil čelo, ale vždycky tvrdil, že necítí bolest. To byla jistě pravda, mnohokrát se o tom mohla přesvědčit, ale i přesto musel cítit něco nepříjemného, soudě podle výrazu, který měl vepsán ve tváři. K jejich nohám se sesypala červená suť a zanedbatelný obláček prachu se ve vlhkém prostředí vytratil jako vzduch, unikající z plic tonoucího.
Anděl vytáhl ruku z proraženého otvoru. Pár cihel vypadlo, při čemž jedna z nich skončila Julii neomylně na noze. Zanadávala a vztekle předmět odkopla, takže se roztříštil na spoustu kousků. Daniel ohmatal rozdrobené okraje díry a vytrhnul velkou část stěny, čímž zvětšil vytvořený vchod.
„Zapomněl jsem se zeptat, jestli nestojíš za mnou,“ řekl provinile.
„To je v pořádku,“ zamrmlala Julie. „Já většinou uhýbám automaticky, když vidím, že bereš něco do ruky.“ Konejšivě ho poplácala po zádech.
Daniel to přešel bez dalšího komentáře, jen se kysele šklebil.
Julie nahlédla do otvoru. Kupodivu zevnitř vycházelo až neobvykle hodně světla. Zelenkavý přísvit a příjemná květinová vůně ji donutily zaváhat.
„Cítíš to?“ nakrčila noc.
„Ano,“ odstrčil ji stranou. „Mohla by to být past.“
„Svítí od tama světlo,“ upozornila.
„Jakou má barvu?“
„Takovou nazelenalou.“
„Zatraceně,“ ulevil si Daniel.
„Znáš to tady?“
„Něco mi to připomíná.“
„Stejně musíme vpřed, ne?“
„Ano, ale opatrně,“ řekl Daniel a podal jí ruku, aby ho vedla.
„Kdyby něco, ukryj se za mě.“
„Stačíš to zastavit, kdyby na to přišlo?“ zeptala se.
„Ne, ale než to zmasakruje mě, máš šanci utéct.“
Julie překročila rozdrolené sutiny a vstoupila.
Cítila svěží vůni lesa.
Nezaměnitelné aroma jehličí a bylin se vznášelo vlhkem. Snažila se rozkoukat, avšak neviděla nic z toho, co jí napovídal čich. Podlaha byla stále stejná - kamenná, jen pár kroků před nimi se zelenal ostrůvek svěží trávy. Zatahala anděla za paži, aby mu dala najevo, že chce být následována.
„Co tady je? Rychle povídej,“ vyzval ji Daniel, dychtivý informací.
„Je tu trávník.“
„Trávník?“ podivil se.
Cítila psychickou vlnu, jak začal rozpínat svůj dar, aby přišel na věci skryté. Když byla blízko a on se soustředil příliš silně mohla vnímat, jak jeho dar prochází skrze její ochranou bariéru. Náhle se zarazil.
„Ach ne,“ vydechl.
Postoupil kupředu a v těchto chvílích vypadal, jakoby mu ztracený zrak vůbec nechyběl. Jen Julie věděla, že si není jistý. Neunikly jí jeho skryté pohyby, když špičkou boty zkoumal prostor před sebou. Jakmile narazil do trávníkového kopečku, poklekl.
„Kde jsi?“ zašeptal.
Julie ustoupila z dosahu mohutných křídel a dřepla si vedle něho.
„Jsem u tebe.“
„Je tady mlha a vlhko,“ nakrčil nos.
Skutečně, před nimi se válely cáry bílé mlhy, která vypadala jako ukradená z opravdového lesa. Anděl popolezl pár metrů po měkkém trávníku. Julie ho se zájmem pozorovala. Musela si přiznat, že vypadá trochu směšně a neohrabaně, ale ne zas až tak, aby ji to přinutilo vyloudit na tváři úsměv. Mlhavý opar pomalu mizel, to se jí nelíbilo, vypadalo to až příliš strojeně. Byl tohle ukazatel, že něco ovládalo zdejší místo svou myslí? Věřila v Danielovy schopnosti. Snad věděl, co dělá. Rozhlédla se. Strop se nijak nelišil od těch v předchozích chodbách. Celá loučka vypadala jako vložená do kamenné cesty a působila dojmem neskutečného ostrova zeleně v moři mrtvých studených chodeb. Při pozorování stropu ztratila rovnováhu. Položila dlaň na trávu, aby zabránila pádu a ke svému údivu ucítila něco mezi drceným kamenem a zetlelým listím. Hmota byla prapodivnou mokrou směskou. Pohled směrem, kterým zmizel její průvodce, jí napověděl, že se vzdaluje, avšak obrysy křídel byly i v mlze stále dobře viditelné. Něco hledal.
„Tady,“ zavolal na ni.
Vstala a utíkala k němu, při čemž si orosila boty. Opravdu, ta tráva byla vlhká rosou. Obrátila oči v sloup, při pomyšlení na Danielovy kalhoty. Spočinula rukou na svalnatých zádech, ale on ji stáhl rychle k sobě dolů.
„Podívej,“ ukázal, ale pak náhle znejistěl, bylo jasné, že jeho schopnost odešla.
Malý kousek od jeho ruky zazářila v tmavě hnědé půdě fialka.
„Roste tam květina,“ potvrdila Julie.
„Iboja,“ řekl Daniel a kvítek se naklonil, aby ho pohladil po blízké dlani. Anděl sebou polekaně trhnul, protože netušil, co se ho dotklo, když se ani nepohnul, při tom srazil Julii ramenem. Dívka spadla do mechu, který nahrazoval trávník na druhé “ lesní “ straně. Od sebe je dělily vysypané pásy tmavé zeminy. Anděl se poplašeně otáčel, nevědíc co má dělat dřív.
„Julie?“
„Uklidni se, jsem v pořádku,“ řekla a zvedla se. Na mokré kalhoty, které ji teď studily v nepatřičných místech, raději nedbala.
„Co to bylo?!“
„Ta květina se tě dotkla,“ konstatovala Julie.
„Oslovil jsi ji jménem, asi tě poznala.“
„Znám ji,“ řekl, protože věděl, že se stejně zeptá.
„Kdysi byla Iboja mojí známou.“
„Přítelkyně?“
„Kamarádka,“ odpověděl. „Moc mi tehdy pomohla, naučila mě číst a psát a vůbec spoustu jiných věcí. Byla strašně hodná.“
Kvítek sklopil fialkovou hlavičku, jakoby rozuměl.
„Iboja, takové jméno neznám…“
„Ruské, přišla odtamtud,“ vysvětlil anděl.
„Někdy si říkám, že bych se měla více zajímat o historii. Zajímalo by mě, co bylo v těchto místech, než je lidé poddolovali.“
„To opravdu nevím. Tak dlouho tady nejsem ani já. Za války i po ní tady bylo hodně cizinců, lidé se sem stěhovali za prací nebo za majetkem. Nedivím se jim. To jen teď to tady vypadá jak po větší katastrofě. Co se jí pak stalo, že se ocitla tady a takhle?“
„Myslel jsi světovou válku? Proč od vás odešla?“ vyzvídala Julie. Přikývl.
„Prostě už měla své roky, chtěla odejít nahoru a znovu zkusit štěstí. Co pak nevím, zeptám se,“ řekl Daniel, naklánějíc se k rostlině.
„Zvu tě jménem Iboja, patří-li ti, odpověz mi.“
Vánek ovoněný jehličím rozptýlil poslední zbytky mlhy, ale nic jiného se nezměnilo. Daniel poklidně natočil hlavu na stranu.
„Říká něco?“ pronesla otázku Julie a snažila se do toho vložit trochu úcty.
„Ne,“ zamumlal anděl. „Nemůže, snad jen…“ vzal její ruku, kterou přitiskl lehce k okvětí.
„Tobě to možná řekne,“
Odtáhl dlaň, aby se mohla uvolnit ve svém vidění.

Běžela chodbou, která se kolem ní uzavírala jako ruka kolem nechtěného předmětu. Pád na podlahu ji způsobil bolest a nepříjemně pálil chladným dotykem. Drobné kamínky bodaly do rukou i kolen, už od dřívějška rozedřených. Černé vlasy se mihly kolem. Vyděsila se. Chtěla vstát, zrychlit své pohyby, ale byla stále přikována na jednom a tomtéž místě, z něhož se nemohla hnout o víc, než stačilo k tomu, aby byla dostižena. Čísi těžká bota přitiskla její zesláblé tělo k zemi. Nedokázala se bránit, jen zparalyzovaně ležela, odevzdaná svému pronásledovateli na milost a nemilost.
„Tak ty sis myslela, že mi utečeš!“ ozvalo se zvonivé zasmání.
Když kořist omdlévá, lovec se směje.
Hlavou se jí mihla spousta slovních charakteristik, vzorců, pravidel, dokonce i říkanek, které si zpívala, když byla malá. Všechno bylo k ničemu. Zoufale zaškytala, neměla pražádnou šanci. Viděla přívaly krve, jenž padaly ze stropu, sunouce se po zdech jako rudí hadi, byly všude. Podlaha však nechtěla životodárnou tekutinu vstřebat, bůh ví, z jakých tepen pramenila. Černé oči před ní zasvítili jako maják ve tmě.
„Co uděláš teď, Ibojo?“
Krev jí tekla po tváři, ale nebyla její. Z popraskaných spárů mezi kameny pramenily stále další potoky, které nebraly konce. Pod rukama jí cosi zapraskalo. Nechtěla uvěřit, že to jsou kosti. Nedokázala udržet svou váhu. Klesla na zem a tekutina barvila škubající se tělo do ruda. Někdo ji popadl za kůži jako kotě a zvedl. Proč měla pocit, že jí chce stáhnout za živa? Křičela, ale hlas zněl, podobný hlasu dítěte, spíše ubohým vzlykáním, než poslední snahou se zachránit. Bezvládné končetiny táhly k zemi a hrozily tak, že se odtrhnou od trupu. Všude se válela temnota hustoty mléka. Ruka, svírající její krk, povolila sevření a ona z milosti padla zpátky na zem. Cítila jak změklé kosti uvnitř jejího těla praskají, pak omdlela.
Julie se prudce odtrhla od zdroje a lapala po dechu.
Mátožně se opřela o Daniela, ale nakonec se přece jen raději zhroutila na mokrou zem. Bylo jí opravdu špatně.
„Duše je volná,“ slyšela v uších.
„Mrtvé tělo se rozpadlo, jen duše se zformovala do podoby fialky, aby přetrvala.“
Ani nepostřehla, že to vyslovila nahlas.
„Mnoho duší se po smrti vtěluje v květiny, asi proto, že tomuhle místu, tak moc chybí. Možná se…bojí tady umřít. Je to podivné, zůstat v opuštěné chodbě. Smutné,…“ zamyslel se Daniel.
„Vždyť ty nikdy neumřeš,“ připomněla mu zhluboka oddychující Julie.
„Netušíš jak moc bych chtěl, někdy ti závidím.“
Zakašlala, protože něco, co stále nebylo u konce a chtělo být ukončeno, ji nutilo k soustředění.
„Přetrvala v podobě fialky, …aby varovala!“
Julii znovu probleskla před očima vidina.
„Utečte!“
V okamžiku se postavila, čímž strhla Daniela sebou.
„Co se děje? Viděla jsi něco?“
„Musíme pryč,“ vykřikla a tahala ho neúprosně dál.
Rozběhli se, ale Daniel byl pomalý. Klopýtl a málem upadl.
„Běž sama!“ postrčil ji.
„Neblázni, nenechám tě tady!“ odporovala mu.
Ohlédla se: nikde nikdo. Třeba začala panikařit zbytečně, nic zlého tady nemuselo čekat na další oběť. Zpráva mohla být stará, přesto....
Před očima jim ze tmy vytanula zeď. Zadržela anděla, aby nenarazil. Daniel však úmyslně praštil do zvlhlého zdiva a to pod jeho dotykem bez odporu povolilo.
„Mohli jsme ji vzít sebou,“ křikl na Julii.
„Je mrtvá,“ snažila se ho odradit od umanutého úmyslu.
„Ale…“
Ztrápeně vzdychla, znala ten jeho smutný výraz, kdyby se pro ni vydal on, jakože to měl jistě v plánu, než by ji našel, zdržel by je ještě víc, …
„Zůstaň tady!“ nakázala mu a sama se rozběhla zpět. Ze tmy se nečekaně vyřítila oblačná ruka. Spár ostrý jako břitva minul jen o kousek. Překulila se po zemi a utřela si z obličeje bahno, které vystříklo z mechu při pádu. Vytrvalým kopáním se zbavila u druhé končetiny, jenž jí stále podrážela nohy. Zbytek cesty dolezla po čtyřech. Pak nabrala do dlaní květinu i se zeminou a poděšeně se ohlédla. Temnota se zhmotňovala v různých tvarech a pozorovala ji zářícíma očima. Něco černého vyrazilo, ale minulo svůj cíl. Na poslední chvíli se odvalila stranou, jenže při pokusu postavit se uklouzla. Praštila se do loktu až ji ruka zabrněla. Do vlasů ji dopadly kapičky čehosi mokrého. Po čele se spustily krvavé stroužky a zkrápěly její tvář. Déšť zalil celou místnost. Tma, rozzářená tisícem párů očí se přibližovala. Náhle nevěděla, ze které strany přišla. Kudy tedy měla jít zpátky?
„Danieli!“ vykřikla
Temnotu proťal bílý paprsek andělovy moci.
Bestie schované pod rouškou mlhy, s kvílením odlézaly stranou, aby utekly z dosahu příliš jasného světla. Paprsek se rozšířil a utvořil tak cestičku.
„Pojď!“ křikl Daniel. Vyběhla, uhýbala chňapajícím tlamám, které se přece jen, i za výši ceny, odvážily porušit pravidlo rovnováhy. Stvůrné slintající mordy se na ni šklebily ze všech stran. Kličkovala mezi nimi, když v tom ji jedna nečekaně uchopila za tričko a strhla sebou dolů. Pokusila se o zpětné škubnutí, při čemž upadla na zem. Hlína jí propadávala mezi prsty, zatímco se ona dívala do zvířecky hladových očí s velkými zornicemi. Žlutým odleskem se k ní pohledy vracely, avšak puch, který se tvorovi řinul ze chřtánu byl nanejvýš odporný. Udělalo se jí špatně už jen z pomyšlení, že by skončila v tak smrduté tlamě. Daniel musel držet kouzlo, takže jí nemohl přijít na pomoc. Kdyby povolil, oba by se propadli do temnoty a tak zbývalo na ní, jestli přežije nebo ne. Bílé světlo sice sdíralo ze zvířat kůži zaživa, ale bestie byly tak vyhladovělé, že je bolest nemohla nadlouho zadržet. Uvolnila jednu ruku přesýpáním kvítku do druhé. Byť to z duše nesnášela, píchla příšeru prstem do oka. Nejen tak okrajově, ale zatlačila ze všech sil, jak jí to jen žaludek dovolil, aby pronikla tou odpornou hmotou dovnitř. Víčko drtilo vnikající prst a po ruce jí kapal sliz. Vykřikla, protože to byl pocit nanejvýš odporný. Vytrhla prst obalený nechutným obsahem ven z rány. Sklivec se nedal sice jen tak rozbít, ale i tak dosáhla alespoň nějakého účinku. Stvůra sebou škubala a vyla, ale nechtěla se spokojit s tím, že kořist pustí. Zoufalé zvuky přilákaly další tvory, jejíchž tváře se stále dotvářely, čím více se přibližovaly ke světlu. Julie se pokusila odtrhnout chycený kus látky, avšak neměla již tolik síly. Pak uviděla kousek od sebe velký zbytek cihly. Stisk na jejím rameni stále sílil a nemohla se mu vyškubnout. Svinula se proto do klubíčka, aby si mohla zdivo přisunout nohou, hodlala ho použít jako zbraň. Jen co měla kámen pevně ve volné ruce, rozmáchla se s ním vší silou a nelítostně počala bít do příšerné tlamy svého věznitele tak dlouho, dokud z ní nestříkala tmavá krev. Zvíře vrčelo, škubalo sebou, snažíc se zakousnout své zuby hlouběji do masa, ale Julie se nedala tak lehce. Ostatní zatím váhali, jenže bylo jen otázkou času, kdy se přidají ke svému společníkovi. Naposledy praštila do zkrvaveného čenichu, který se po té s kňučením stáhnul do ústraní. Zbylé oko zvířete si ji měřilo až příliš inteligentním pohledem plným nenávisti. Další otevřená morda se pokusila využít situace, avšak dívka byla rychlejší. Několikrát se pokusila postavit a téměř vždy byla opět sražena na zem. Nepřátelé se stávali z obou stran čím dál dotěrnější. Po čtyřech, respektive po třech, v jedné ruce stále držela Iboju, se plazila pryč. Chlupatá hlava po ní znovu chňapla, ale nemohla se nechat znovu chytit. Rozzuřeně jí nakopla nohou až zasažená bestie vykvikla. Už chyběl jen tak malý kousek. Ten pohled do ní vlil novou naději. Vzepjala se a rozběhla. Před ní se v tu chvíli vztyčila největší psovitá šelma, jakou kdy viděla. Na kůží potažené lebce svítila černá srst a v prázdných očních důlcích plály pekelné ohně. Špičáky měla až příliš dlouhé, takže trčely z tlamy ven, čímž dopomáhaly slinám k tomu, aby mohly volně vytékat. Pekelný pes sklopil uši, čímž je takřka odlepil od stropu a vydal triumfální zavytí. Julie leknutím znovu uklouzla a chybělo už jen málo k tomu, aby nekřičela zoufalstvím. Praštila se bolestivě do kolena, ochromená mohla jen přihlížet následnému počínání. V tom se mihlo vzduchem třpytivě bílé tělo neznámého tvora. Srazil Pekelníka k zemi a v chumlu, jako jedno tělo, spadli přímo mezi pohybující se masu těl. Potlučená dívka si utřela z obličeje lepkavou krev ve snaze očistit se a z posledních sil vběhla do andělského náručí. Daniel, který byť byl slepý, věděl alespoň zhruba, co se kolem něj děje, na nic nečekal a prostrčil ji otvorem ve stěně. Julie rozhodně nečekala, až je začnou pronásledovat, protože hlad byl věčný. Krom toho, ochranná kouzla bez Danielova udržování nevydrží.
„Pojď, rychle,“ křikla na něho. Snažil se seč mohl, aby vyhověl jejím prosbám. Když míjeli odbočku, strhnul svou vůdkyni nečekaně stranou.
„Počkej! Tudy vede cesta.“ Zatlačil na kámen, který vypadal naprosto stejně jako ostatní, jen rychle vypočítal jeho pořadí od kraje zdi. Tajné dveře se otevřely a obě postavy pozřely.