Hra

„Hrdinný kapitán Žralok se postavil na příď a zavelel své neohrožené posádce. Zlí Kyborgové se vynořili z temné hlubiny vesmíru a chtěli zničit lidstvo. To hrdinný kapitán Žralok nemohl dopustit. Napřímil se a vydal rozkaz k výstřelu...“
Drobný kluk v tu chvíli přestal a zamyslel se. Ruka na začátku nové věty a on netušil, jak to bude pokračovat. Kdyby ho nechal vyhrát, co by se stalo? Lidstvo by bylo zachráněno a ze Žraloka by byl určitě hrdina. Ale stojí dnešní svět o takovéhle hrdiny? A kdyby ho nechal umřít? Co kdyby?
„Hrdinný kapitán Žralok však přecenil své možnosti a jeho střela nezasáhla cíl. Od zlých Kyborgů pak dostal takový zásah protonovou střelou, že se jejich vesmírný koráb rozpadl na půlky a hrdinného kapitána Žraloka to rozmetalo až na ty nejmenší kousíčky. Nepřátelská loď se pak odpíchla od vzduchoprázdna a vydala se k Zemi...“
Odpíchla se od vzduchoprázdna? Dost zajímavé spojení. Chlapec byl na sebe náležitě hrdý, že přišel na něco tak netradičního. Ale dál? Nechá lidstvo zničit? Nebyla by to škoda? Možná by mohl vyhladit jen část, a pak by se nějak lidi zachránili a zničili by ty Kyborgy. Ale něco tam chybělo. Chlapec to cítil, ale nedokázal to vyjádřit. Neurčitě se zadíval na zeď a rozebíral svou situaci. Pohled mu sklouzl až na portrét statného muže, ve skromném oblečení, jenž běží s pochodní s plápolajícím ohněm. Hrdina! Chce to hrdinu! Klučina zlehka plácl do stolu a s novým elánem pokračoval.
„Několik dobře mířených ran a lidstvo bylo téměř vyhlazeno. Kyborgové cítili, že jejich totální výhra je už jejich. Stačilo jen zničit několik větších měst, rozdrtit i tak chabou obranu a zaměřit se na, z vesmíru dobře viditelné, obrovské sluneční elektrárny. Teď byli lidé bez prostředků a bez nejmenší šance na přežití...“
A teď by tam chtělo nějak šikovně napasovat toho hrdinu. Ale jak? Bylo už téměř jisté, že to bude hrdina s nejasnou minulostí. Takový ten bezvýznamný chudák, který už od dětství trpí nějakým psychickým traumatem a nebo nemocí. No a možná by se tam dal nějak zamontovat fyzický handicap! Třeba že bude slepý nebo že bude bez noh. No ano! To přidá celému příběhu ten správný tah a náboj. A nechá ho vystřelit v nějaký dobrý a nezničitelný kapsli na Kyborgskou loď. Jo, to bude ono! Trošku si poupravil psací tabulku a začal na novém odstavci.
„Jak byli Kyborgové zaslepeni svou jistou výhrou, nevšimli si malé transportní kapsle, jež se k nim rychle blížila. A i když ji na radarech zaznamenali, neobávali se ji. Něco tak malého pro ně nebylo hrozbou. Snad jedna, dvě rány. K jejich úžasu však kapsle i po dvou přesných ranách letěla pořád dál, aniž by jí to nějak vychýlilo z dráhy. Kyborgové mávli rukou. Teď oslavují. Kdyby však jen věděli, že v té kapsli letí největší pozemský hrdina...“
Hrdina by byl, ale co bude umět? Laser z očí? Obrovská síla? Ohnivé ruce? Bude super rychlý? Tohle je už všechno ohrané! Chtělo by to nějakou novou schopnost. Něco, na co nikdo není připravený. Něco na způsob Mastňáčka nebo Olejáčka jak to bylo v tý jedný knížce. Co třeba takhle Dýmáček? Ne ne, to chce něco jiného, lepšího. Něco, co by bylo ve vesmíru dost nebezpečné. Hm.. a co takhle Rezáček! Že by se ta loď pak rozpadla?
„Tím hrdinou byl Rezáček! Hrdina, jehož ruce dokázaly zničit téměř veškerý kov, na který šáhl. A sotva dorazil až ke Kyborgské mateřské lodi, vylezl z kapsle a rukou si vyrezil díru v trupu mateřské lodi. Pronikl dovnitř a začal ničit všechno, na co šáhl. Až se pak celá loď rozpadla a...“
Do jeho pokoje vstoupil vousatý muž v bílém rouchu. Káravě se podíval na chlapce a na popsanou tabulku a hněvivě pronesl: „Zase si hraješ s tou „věcí“, můj synu?“
Chlapec potupně sklopil oči a souhlasně pokynul hlavou. „Ano, otče.“
Muž zavrtěl hlavou a poslal syna ven, hrát si s ostatními dětmi. Chlapec uposlechl, i když s hlasitým mrčením. Když pak otec v pokoji osaměl, podíval se na tabuli. Znechuceně četl větu po větě. Kolikrát synovi už říkal, aby tohle nedělal. Že na to ještě má čas. Ale což, děti. Mávnutím ruky nechal zmizet jak celý příběh tak i psací tabuli.
Pro hrdinného kapitána Žraloka to byla dosti podivná chvíle. Ještě nikdy žádnou bitvu neprohrál. A teď! Ne jenom že netrefil, ale byl i jednou jedinou ranou zničen. Jeho milovaný vesmírný koráb už nebyl a on samotný byl rozprášen na ty nejmenší atomy. Pak přišla taková ta lehkost, opojná hudba, zářivé světlo a pocit naprosté volnosti. A když už se mu tady zalíbilo, něco ho vrátilo zpět. Prostě jen se mu zatmělo před očima a on se objevil zpátky na svém vesmírném korábu, na tom samém místě, kde byl posledně, celá jeho posádka kolem něho a jen ta nepřátelská loď nikde. Zatracení bohové! Zahrozil pěstí a usrkl si svou pravou vesmírnou kávu ze svého oblíbené hrnku.