Druhý svět

Široká dlážděná ulice se utápěla v ospalém tichu. Poklidnou atmosféru pozdního odpoledne nenarušoval žádný živý tvor, ať už člověk, nebo zvíře. Domy po obou stranách si mlčky hleděly do očí a snad si vyprávěly příběhy staré jako sám čas, jejich obsah však zůstával obyčejným smrtelníkům skrytý. Udržované fasády, barevné záplavy květin přetékající z okenních truhlíků i čistota, která vládla všude kolem, napovídaly, že se ulice nachází v některé z lepších čtvrtí Dormarionu, města, jež leželo na křižovatce dvou hlavních obchodních cest tohoto kraje. Město samotné bylo vcelku rozlehlé, obklopené prstencem zelených pahorků budilo dojem, že vítá příchozí s otevřenou náručí. Bohatě zdobená průčelí starobylých domů, pestré vývěsní štíty i fontány plné stříbřitých bublin svědčily o tom, že město už dlouho roste a vzkvétá a zdejším obyvatelům se rozhodně nedaří špatně. Možná i proto byli dormarionští známí jako dobrosrdeční a přívětiví lidé, v jejichž společnosti byla radost trávit čas.
Už mnoho let neuplynul den, aby se zde nekonaly trhy, které přiváděly mnoho lidí nejen z okolních vesnic a měst, ale i z odlehlejších částí říše. Hostince a krčmy tak byly téměř neustále plné k prasknutí a ve středu města, poblíž hlavního náměstí, se často dlouho do noci rozléhal z jejich oken smích a zpěv kupců, oslavujících další úspěšný den, i poutníků, kteří nechtěli promarnit příležitost vychutnat si radovánky, o které zde opravdu nebyla nouze. Srdce města, pulzující životem do pozdních hodin, zmírňovalo svůj tep dlouho po půlnoci, aby se časně ráno znovu rozběhlo ve svém obvyklém rytmu.
V obytných částech města, vzdálenějších od středu, však vládl o něco mírnější duch. Zvlášť teď, v době odpočinku, se kolem rozprostíral klid, rušený jen čas od času ozvěnou dětského smíchu, která se odrážela od dláždění a tříštila o kamenné zdi domů a nízké zídky zahrad.
Pak se ale ozval jiný zvuk, který prořízl ticho pronikavě jako tón houslí. Z jednoho z domů vyšla dívenka, asi dvanáctiletá, a dveře za sebou s dalším tlumeným zaskřípáním zavřela. Letmo se rozhlédla a zamířila ulicí vzhůru, ven z města, tam, kde se rozprostíraly zelené louky. Šla ladně a lehce, její bosé nohy téměř tančily nad ohlazenými kameny cesty. Kolem hlavy jí ve stejném rytmu poletovaly dva dlouhé plavé copy, z nichž se uvolnilo několik neposedných pramínků. Ty teď rámovaly její jemný obličej jako svatozář.
Když se cesta vymanila ze zajetí posledních domů a dláždění vystřídal zelený koberec divokých rostlin, neudržela se a radostí si poskočila. Dlouhá sukně se měkce vznášela kolem štíhlých kotníků, bosé nohy hladily jemné zelené lístky.
Aarevael, jak se dívenka jmenovala, tyhle chvíle milovala. Tady mohla bezstarostně tančit a poskakovat, jak její mladé srdíčko chtělo. Tady nebyl nikdo, kdo by se pohoršoval a napomínal ji, že takhle se mladá dáma nechová, nikdo, kdo by ji nutil chodit způsobně a tvářit se tak, jak se na slušně vychovanou dívku patří. Všechny své denní povinnosti měla splněné, a tak si mohla dovolit na chvíli se vytratit bez obav, že ji někdo bude hledat.
Cesta stoupala stále výš, až na vrchol jednoho z kopců, obklopujících město. Tady bylo její oblíbené místečko, kde ve volných chvílích sedávala a snila. Také teď se posadila a stejně jako tolikrát zvedla oči vzhůru. Její oči, stejně jako oči jejího lidu, byly zářivě modré, tak, že i ty nejmodřejší oči na světě by se vedle nich zdály beznadějně šedé. Byly stejně modré, jako vzdálené světlo, ke kterému vzhlížela. Jeho jasná, azurová barva napovídala, že dnes je voda klidná a mírumilovná.
Ale nebylo tomu tak vždycky. Aarevael pamatovala dny, kdy se voda zlobila – to pak byla tmavá, ocelově šedá a někdy, ale to jen opravdu výjimečně, téměř černá. V takové dny nebývalo venku bezpečno. Malé i velké ryby byly schované pod kameny a v houštinách řas a vůbec všechno živé si hledalo úkryt před rozběsněnými živly. Lidé raději zůstávali doma, i kupci vyhledali ochranu kamenných krámů, s rozhněvanou vodou si nebylo radno zahrávat. Naštěstí taková bouře přišla naposledy před několika lety. Aarevael si na ni vzpomínala jen matně. Na co ale nezapomene, byla událost, která ji poté, co se bouře utišila, potkala cestou za město.
Tehdy se stejně jako dnes chtěla na chvíli ztratit zpod dohledu přísných očí dospělých, kteří byli během posledních několika dnů nervózní a nevraživí. V půli cesty na své oblíbené místo uviděla něco ležet v hustých polštářích řas, kousek stranou od pěšiny. Zvědavost jí nedala, a tak se vydala předmět prozkoumat blíž. Když došla až k němu, poznala, že je to mladý muž, asi dvacetiletý, oblečený v podivném úboru, jaký ještě nikdy neviděla. To, co jí utkvělo v paměti nejvíc, byly však jeho podivně tmavé oči a nekonečně smutný výraz v jeho mrtvé tváři. S pláčem běžela domů a její matku stálo dlouhé utěšování, než se dozvěděla, co se stalo. Dormarionští potom neznámého pohřbili a už o té události nemluvili.
Mnohokrát se pak Aarevael vyptávala matky i ostatních, odkud se ten muž vzal. Mnohokrát dostala vyhýbavou odpověď. Vše, co se nakonec dozvěděla, bylo to, že existuje jakýsi Druhý svět, ve kterém prý žijí jiní lidé. Prý tam snad ani není voda. Aarevael to nešlo do hlavy, ale už se raději dál neptala, nikdo z dospělých to neviděl rád. Ale přesto od té doby častěji než kdy jindy sedávala na kopci, vyhlížela vzhůru a snila o světě, který tam někde čeká, o světě, který se tolik liší od všeho, co zná. A slibovala si, že ho jednoho dne spatří.