Tajemství

Tik - tak, tik – tak… Ručička na hodinkách ukazuje půl desáté, přemýšleli jste někdy, jak je čas zvláštní? Nikdo ho nezastaví, nikdy se nezpomalí, nikdy nezrychlí, jen ruka člověka ho dokáže ovlivnit a proč? Protože člověk chce klamat sám sebe. Vytváří si dokonalou iluzi vlastního světa, kde jde všechno přesně podle toho, jak on píská..
Začínám blbnout, ale stále si myslím, že za tyto pocity nemohu, musím přemýšlet, stále přemýšlet. Přemýšlím vždy, když od ní přijdu, mám k ní zvláštní vztah, možná respekt nebo je to snad strach?! Nevím, ale zní to pro mě dosti nepěkně, já, dospělý muž, mám strach z takového žabce? Patnáctileté holky? Ale ona není jako ostatní dívky v jejím věku. Nevím, jak to vysvětlit, je moc záhadná, stačí se jí jen podívat do očí, nikdy jsem neviděl takové oči, jako má ona. A to už je co říct, zrovna já platím za muže, který prý dokáže mluvit pohledem, co to nepřiznat, vím, že spousta žen po mně šílí, mám zvláštní modrou barvu duhovky a přiznám se, někdy toho využívám. Ale ona jediným pohledem dokáže zastavit čas, ano, ten který se nedá ovlivnit. Sálá z nich upřímnost, bystrost a ještě něco jiného, nějaká zvláštní moc. Jsem asi blázen, ale myslím, že jsem přišel na její tajemství. Tajemství Bystré kočky.
Z rozjímání mě vytrhne krátké zavrnění na stehně, sáhnu po mobilu, který mám v kapse, přišla mi zpráva, vím, od koho je, takhle pozdě večer mi posílá něžná slůvka pro krásný spánek jen ona, má sympatická přítelkyně, znám ji devět let, aspoň jsem si myslel, že ji znám. Ale poslední dobou jsem ji začal víc pozorovat, přiznávám, koukám na ni už déle, líbí se mi, ale až teď ve mně začal hlodat pocit, že mi lže. Samozřejmě ne v tom, že by mi tajila vraždu, jen v drobnostech. Pořád vykládá, jak se bojí výšek, ale já ji onehdy načapal, jak umývá okna, na tom by nebylo nic zvláštního, jen mě zarazilo, že když má panický strach z výšek, jak může suverénně stát v otevřeném okně ve čtvrtém patře a ještě se něčemu smát, možná mně, možná se smála tomu, jaký jsem hlupák, že jí věřím každé slovo.
Ne, taková není, nemůže být. Vždyť je tak upřímná, její oči nemůžou lhát. No vidíte, zase se nechávám ovlivňovat pocity, asi jsem se zamiloval.
Nebo její láska ke zvířatům, dokáže mě někdy vytočit, můj pes ji poslouchá víc než mě, když něco má Engii provede, tak ne že by se schovala pod postel, nebo pod křeslo, nebo že by s kňučením zalezla do kouta, to ne. Moje fenka v nestřežené situaci uteče k ní, schoulí se jí k nohám a prý si stěžuje. Dřív jsem se tomu smál, ale teď najednou začínám mít pocit, že si to moje Bystrá kočka nevymýšlí, co když jim rozumí? Vím, zní to bláznivě, ale ona je taková opravdu zvláštní.
Tolikrát jsem přemýšlel, proč má přezdívku Bystrá kočka, tak jsem začal pátrat v její velké rodině. Její příbuzenstvo na mě působí jako nějaká sekta, nebo tajný spolek, nebo tak. Je hezké, jak drží při sobě, žádné tajemství se nedostane ven, žijí svůj svět pravidel a zákonů, není lehké dostat se jim až na kůži, ale jako malý kluk jsem chtěl být detektivem, tak jsem si to mohl konečně vyzkoušet. No a tak díky svému gentlemanství jsem se dostal až k její sestřence, byla to opravdu nádherná dívka, rovné vlasy jako uhel, ostříhané na mikádo, oči hnědé jako horká čokoláda, vůbec se kočce nepodobala, Bystrá kočka je hnědovlasá, vlasy jí ve vlnách padají až někam do půli zad, oči šedomodré, vysoká tak akorát, kdežto tahle byla docela malá, ale přesto na ní bylo vidět, že k ní patří. Celou dobu, co jsem si s ní vykládal, měla svůdný výraz, ale řekla mi to hlavní. ONA dostala tuto přezdívku už jako malá, čtyřletá holčička, když si s dalšími dětmi hráli na indiány. Dokázala našlapovat tak tiše, že ji nikdo neslyšel, v noci se prý velmi dobře orientovala a nebála se tmy jako jiné děti. Taky prý velmi dobře slyšela, proto „bystrá“, byl jsem spokojen, ale zároveň jsem měl v hlavě ještě větší guláš. Poděkoval jsem její sestřenici, zacvakl za ní útratu a odešel přemýšlet na lavičku pod kaštan.
Takže Bystrá kočka, má opravdu chování a duši nějaké šelmy, musel jsem se tomu usmát, opravdu zvláštní představa. Najednou mi to začalo všechno do sebe zapadat, umývání oken, nebo jak se pokaždé leknu, když se za mnou zničehonic objeví a já ji neslyším přicházet. Nebo její noční výlety do lesa, ona nemá vůbec strach, kdežto mně pracuje o půlnoci představivost na plné obrátky, každou chvíli mě chce zabít strom, nebo za mnou někdo jde. Ani baterka mi nepomáhá, ONA to zvládá i bez světla, protože asi opravdu vidí i ve tmě.
Sedím tu v pohodlném křesle a vzpomínám na dnešní večer s ní, líbilo se mi, jak se zlobila, když jsem vyhodil kočku z pokoje, přiznávám, udělal jsem jí to naschvál, abych viděl její reakce, opravdu prskala jak můj kocour. Ale nějak jsem si neuvědomil, že je to její tajemství, tajemství, které nikdo nesmí vědět, smáli jsme se a já jen tak z legrace podotknul, jestli si nedá misku mléka, ten pohled se mi zaryl do paměti, pokud jste někdy byli na rentgenu, tak chápete, jak jsem se cítil, odhadovala, počítala a upřeně mi koukala do očí, v tu chvíli jsem věděl, že to není žádná legrace. Najednou jsem dostal strach s NÍ být sám v jedné místnosti, a tak jsem jí donutil jít do hospody, ale ona mě stále pozorovala tím svým podezřívavým pohledem, přísahal bych, že ještě než vešel do místnosti náš společný přítel, tak zavětřila a pohnula svýma ušima, podle mě věděla, slyšela ho, cítila, že přijde, vím, zní to směšně, ale těchto detailů jsem si začal všímat až teď.
Dokonce jsem si koupil knihu, jmenuje se to „Zjistěte, jakou povahu má Váš kočičí miláček“. Nevím, možná to k ničemu není, ale zjistil jsem aspoň, že kočky narozené ten den, mají většinou modré oči (souhlasí), svůdně protaženou stavbu těla (ano, to tam opravdu je a mně svůdná připadá), je přátelská (to je fakt), dokáže se šikovně přetvařovat (!) a její předností je to, že se její zjev mění podle toho, jak se cítí (jojo, to se musí nechat, její spolužáci ji neznají tak jako já). A miluje ryby (vzpomněl jsem si na její chutě). Takže v tu chvíli mi bylo všechno jasné. Moje babička tvrdila, že každý má v sobě zvířecí duši, která se občas projeví, já k tomu dodávám, že u někoho víc, u někoho míň. Ale co když se narodíte ve špatném těle? Bystrá kočka nemá chování lidí, tohle není jen srovnání s nějakých zvířetem, ona JE zvíře. A já ji proto miluji.
Tik – tak, tik – tak, ten záhadný čas. A najednou mi dojde, že si to s ní musím vyříkat, musím jí říct, že to vím a už se toho vůbec, ale vůbec nebojím. A tak v deset večer zbrkle vytáčím její číslo a když se ozve to její:
„Modroočko, co se stalo?“
Odpovídám:
„Kočko, musím si s tebou promluvit, už vím tvé tajemství!“