O vracející se dušičce

Vůbec se netoužím znovu narodit. Mám to TADY ráda. Ta všeobjímající přátelská vůně a nekonečný klid. Nebeský klid a mír, ve kterém se vznáším. Vnímám pocit nehmotnosti, lehkosti a netíže. Zářím barvou poledního světla prosvítajícího skrz modrožlutý kosatec. Když hodně rychle sklopím hlavu, zahlédnu špičky svých palců. Jsem neuchopitelná, nepojmenovatelná, stále se rozplývám. Sotva se vám podaří zaostřit zrak, už postřehnete jen namodralý opar. Hudba, kterou zním, je podobna zvuku tisíců žluťásků, když najednou vzlétnou na louce a třepou svými slunečnými křídly.

Jen když jsem TADY, odpočívám v dokonalé rovnováze. Bez touhy, bez ctižádosti, bez chtíče, zloby, bez omezení klece vlastního těla. Jen když jsem TADY, vím, kým jsem bývala TAM.

Až budu opět TAM, nebudu vědět nic. Nic o tom, jaká těla jsem už nosila. Jen někdy ve snu zahlédnu přecházet zbědované vojáky přes vysoké hory se slony nebo v nočním bdění uvidím, jak krutý vládce vhazuje batole do rozpáleného obětiště nelítostného boha. Střípky vzpomínek na minulost. TADY vím, že budu opět bojovat. Zabíjet a válčit, toužit po moci a nelítostně štvát. To se nezmění. Rodím se tak znovu a znovu už od počátku věků. Jen nevím, zda budu oslavována, či zatracována. Milována, či nenáviděna. Zda zvítězím, či prohraji. TAM budu opět pokračovat ve psaní lidských dějin krvavým perem. Bojte se mě! Zničím váš klid a rozpláču vše živé. TAM rozpoutám peklo chaosu a vrátím se SEM, do klidu, nabírat síly na své příští.

Už ale musím jít. Můj čas nastal. Volají mě. Už brzy se zase zrodím.
„Maminko, tak je to kluk jako buk. Jakpak mu budete říkat?“
„Adolf. To je náš Dolfík, viď tatínku?“
„Tak ať vám dělá samou radost.“

….

V rakouském Braunau, 20. dubna 1889