Oni

Tento příběh se odehrává dvacet let po obsazení naší Země mimozemskou civilizací. Nebylo to ale takové drastické osidlování, jaké vídáme v amerických katastrofických filmech, ale nebylo taky mírumilovné. Šlo o symbiózu. Oni potřebovali nás a my je. Není to dávno, co se tady strhla obávaná jaderná válka. Mnoho nás nepřežilo. Země byla dokonale zdevastovaná a mnoho míst je stále zasaženo radiací. Nikdo tenkrát nedbal na varování.
A pak přilétli oni. Potřebovali pomoc. Jejich slunce dosáhlo kritické hranice v životě hvězd a jejich planeta byla pohlcena v temnotě, stejně jako celá jejich hvězdná soustava. My zase potřebovali jejich technologii k obnově Země. Člověk by řekl, že to byla neuvěřitelná náhoda…

Seděla tisě na střeše jednoho z vysokých domů a pozorovala ruch města pod sebou. Lidé společně s nimi stavěli domy, opravovali ulice, nakupovali, pracovali. Bylo to zvláštní pomyšlení, jak dokonalá to byla symbióza.
Neměla je ráda. Byli vyspělejší a silnější než lidé. Dokázali přečíst vaše myšlenky a přizpůsobovat se jim. Vypadali jako lidé, ale ona moc dobře věděla, jací skutečně jsou. Viděla už několikrát, jak vypadají, když nejsou „oděni“ do podoby, již nosili na veřejnosti.
Nebyli tak roztomilí jako E.T. a ani tak děsivě zvláštní jako Vetřelec. Byli vysocí, s dlouhými končetinami. Neměli oči. Svět kolem sebe vnímali pouze svou myslí. Ta jim nahrazovala hmat, sluch i čich, nikoliv však chuť. Dlouhé štíhlé hlavě vévodila především ústa s mohutnou čelistí a dlouhými zuby. Neměli drápy. Nepotřebovali je, jejich stisk byl ocelový, a to jim stačilo.
Nejhorší na nich však bylo to, že byli všežravci. S vytříbenou chutí a jejich oblíbenou laskominou byla krev. Viděla, co takový tvor dokáže provést s lidským tělem a při každé vzpomínce na to, ji strašila myšlenka, že jsou všichni lidé jen stádo. Stádo chovného dobytka, aby byla přesnější.
Věděla, že nemá právo na tyhle myšlenky. Bylo podivuhodné, co radiace dokáže provést s mladým člověkem. Ale přesto že lovila, nikdy nikoho nezabila. Potřebovala jen přežít. Ne zabíjet pro radost ze smrti.
Nedávno také zjistila, že je imunní vůči jejich myslím. Věděla, že by byla dávno mrtvá, kdyby v ní mohli číst jako v otevřené knize. Ale oni se to také dozvěděli. Proto byla vyhnána z města, byla nebezpečná. To jí ale nevadilo, byla spíš ráda. V noci byla pro ně neviditelná, a tak se mohla dostat kamkoliv. Mohla lovit a žít si po svém.
Potíž byla ale v tom, že ve městě žila spousta jejích přátel a příbuzných. Záleželo jí na lidech. Dokonce i na těch, co neznala. Nebyla vlastenec, ale na rozdíl od nich si cenila nejenom života svého, ale i života ostatních. Už se nemohla dále dívat na to, co jim prováděli, když si mysleli, že je nikdo nevidí.
Náhle ji přemohl pocit zoufalství. Co má proboha dělat? Byla vyhnána a lidé si myslí, že je zločinec. Byla sama proti obrovské přesile. Cítila za touhle maškarádou více než ten zvláštní vztah symbiózy, mnohem více. Něco na tom nebylo v pořádku.
„Jenže co s tím sakra mám dělat?“ zamumlala.