Abaddon, Balada Dračí (díl X - 1)

A smích dětí je náhle přerušen. Nevinná hra těch naivních duší je jako kouzlem ve zlomku vteřiny ukončena, když všechny ty jejich modré oči se upřou k ženě. Bába kořenářka, nedůvěryhodná a tajemná osoba se totiž právě vyřítila ze svého příbitku. Ani nezavře dveře od své chatrče, nedbá na zablácenou ulici a jako šílená se hrne ven s očima upřenýma k obloze....

I přes špinavé cáry, vrásčitý obličej a nízkou, shrbenou postavu, vzbuzuje v dětech úctu....

A tak se i ty jejich modré oči přesunou k modrým nebesům a hledají, co je příčinou jejího chování.
Ale nic nevidí, tak zpět k té podivné ženě sklouznou, a ta s užaslým pohledem a otevřenými ústy stále zírá někam do dáli, dáli kam jejich oči nemají čanci dohlédnout.

---------------------------------------

Matka bere své dítě do náruče a rukou mu zakrývá ty jeho vyděšené oči. Svým během se ho snaží ochránit před smrtí, svou rukou jeho zrak před hrůzou....

Žena v cárech bez jediného pohybu přihlíží jak se k ní blíží velký stín, vlasy jí začnou vát a výraz ohromení se stupňuje, a než jí stín obklopí, roztaje v proudu rudého plamene.

A matka s dítětem v náručí utíká, a stejně tak více a více vyděšených lidí. Ale nikdo kdo člověkem v ten den je, není hoden úniku, ba ani malé šance o osudu svém rozhodnout. Tak, jako vždy.

Rychlost ženy běžící o dva životy je ničím v porovnání s rychlostí kterou živí tisíce padlých. A dítěti jen výkřik jeho matky a ostrý dráp který jí z prsou vyrazí, napoví že se narodilo do rasy né z nejsilnějších.

---------------------------------------

A tak se černý stín prohání mezi pobíhající zvěří, jako masožravá můra mezi muškami. A kdysi snad příbytky jen dýmem krášlí modrou oblohu.

Mladá dívka u potoka stínem zastižena, snaží se uniknout mezi stromy, ale její tělo ani vůle nestačí a vzápětí s křikem míří do oblohy, kde její mladost k posilnění silnějšího poslouží.

Ještě než se poslední cáry masa a kapky krve snesou k zemi, pohled upře se na postavy blíštivé, na blízkém kopci zděšené.

-------------------------------------

Obrněná paže pozvednutá k nebesům a jediné slovo " Abaddon" doprovází pohledy mužů na koních. A ti se rozjedou z kopce vstříc doutnajícím troskám.

A tak Abaddon sleduje blíštivé postavy jak se ženou z kopce, a pak se jako černá ruka osudu z výšky k nim vrhá.

-------------------------------------

Podivná gesta, nějaké pokřiky a záblesky tasených zbraní napovídají že rytíři jsou odhodláni za krále lidí a národ svůj život položit.

Abaddon, né odhodlán, nýbrž určen ke splnění úloh svých připravuje své božské tělo k boji. Černé šupiny ještě více tmavnou lepkavou hmotou, předtím snad ostré ale nyní přímo chirurgické drápy se svou délkou a tvarem připravují trhat to co lidé nazývají títánskou ocelí, a řady bělostných zubů se plní jedovatými slinami.... těší se na delikátní krev svatých bojovníků.

---------------------------------------

Mág v přibližujícím se páru temných očí vidí zkušenosti a děs které jen v starých knihách popisovány viděl. Se jmény lidských bohů na rtech obklopí družinu světlem z oblohy sebraným, i když podléhá pochybám....

-------------------------------------

Abaddon zná to světlo dobře,
a ví co za ním se skrývá,
však je jen skořápkou zemské modře,
dál se málokterý smrtelník podívá.

Tak s třeskem v prach a v bláto světlo padne,
když drak v očích moudra se zábleskem,
z výšky na věřící muže slétne.

A ruka už bez šancí,
zbraň o zbroj tu černou zlomí,
když tělo se navrací,
do sedla a bez vlády.

Nežli další ostří sekne,
tak se rytíř v bláto smekne,
bez glancu a bez vlády,
však co by zmoh, bezhlavý....

Pařát větší jeho hlavy,
končí píseň mágovu,
když s ní v drápech tělem mává,
rudě barví oblohu.

Bez jezdců, jen v stínu prchat mohou,
koně krásné, huby s pěnou,
a tak než tam zemřou strachy,
to potrvá jenom chvilku,
je po všem tom hrůzném boji,
přichází čas odpočinku.

-------------------------------------

Bez končetin, bez žehnání,
za pravdu a míru přání,
s láskou lidskou v paměť vrytou,
leží tu a ležet budou.... až do svítání.

Pak přichází zmrtvýchvstání.