Híronci

Byl podzim, čas usínání stromů a uzamykání studánek.
Híronský lid se chystal do války proti elfům, a tak i farmáři, sedláci, dělníci, no prostě všichni muži se chystali do války, mezi nimi i chlapci a starci.
Jen malé děti šly se svými matkami do hluboké jeskyně, úkrytu před elfy.
Do jeskyně se nanosilo hodně proviantu, tak přibližně na měsíc, aby měli chudí, malí híronci co jíst.
Mezi muži byl i dvacetiletý Ulmus, pojmenovaný po jilmu, protože to byl strom, který měl ze všech nejraději.
Byl svědkem toho, jak zabili jeho starého a všemi nemocemi prolezlého dědečka, byl bezbranný a on ho zabil, ležel v posteli a ten zatracený elf ho zabil a jeho si nevšímal i přes to, že na něj křičel, nevnímal ho.
Elfové a Híronci byli kdysi přátelé, obě rasy měly rády les, rozuměly si s lesními bytostmi, jediné, v čem byli odlišní, bylo to, že elfové měli rádi magii, kdežto híronci ne, ale toto přátelství skončilo, už je jen nenávist.
Ulmovi do očí hrkly slzy nenávisti, nenáviděl je všechny.
Vstal z postele v jeho pokoji poděděném po dědečkovi, utřel si slzy a šel ke kováři, aby mu ukoval nějaké ochranné brnění, nebo se ho zeptat, co si má vzít do války.
Astor mu jen řekl: ,,Dojdi si do koželužny, tam už ti snad něco daj."
Byl neobvykle zamlklý, Ulmus šel tedy do koželužny a už z dálky viděl, že před domem je asi třicet kožených zbrojí.
Když k nim došel, přečetl si vzkaz, Vemte si tyhle zbroje, nic za ně nechci, je to pro dobro národa.
Ulmus si je prohlédnul a vybral si tu nejlepší, byla u ní dokonce pochva na meč a dýku.
Vrátil se ke kováři Astorovi a vyžebral si u něj dýku a meč, dýka i meč lehce sklouzly do připravené pochvy.
Pomalu se začalo stmívat a válečný průvod měl vyrazit za svítání.
Ulmus se ještě šel projít do lesa, aby se uklidnil.
Jak tak Ulmus šel lesem a poslouchal ptáky, zaslechl nějaký šramot. Zastavil se a otočil, uviděl kentaura Černoběžce.
,,Ahoj, bájný tvore, co zde děláš v tuhle dobu?"
,,Já, já asi to samé co ty, uklidňuji se před bitvou, která může rozhodnout," odpověděl na to tajemně černý kentaur.
Najednou Ulmuse napadlo se ho zeptat na budoucnost, jelikož věděl, že kentauři mají schopnost předvídat některé věci.
,,Tak mě tak napadlo, váš národ ví, jak skončí tato bitva?" začal pomalu, protože věděl, že kentaurové tohle říkávají málokdy, i když vědí, jelikož mají jasnovidné schopnosti.
,,Budoucnost je zastřená, může rozhodnout cokoli," řekl jen.
To Ulma donutilo přemýšlet a pokračoval v chůzi dál, kentaur šel s ním, po chvíli chtěl něco říct a otočil se k němu, ale nikde nebyl, ani neslyšel dusot kopyt.
Vrátil se domů a šel spát.
Tu noc nezamhouřil oka, pořád jen přemýšlel, co bude s jeho národem.
A tak byl ráno připravený k boji, u vchodu do vesnice se začali hromadit muži, muži odhodlaní zvítězit, a to mu dodalo náladu, přeci jen není vše ztraceno.
Z lesa začali vycházet kentaurové, bylo jich asi třicet pět, enti, těch bylo kolem dvaceti, ale víly nebyly vidět a faunové taky nikde.
Ulmus si povzdechl: ,,Takže faunové i víly jsou proti nám a nejspíš informovali elfy a jsou s nimi, zvolili si vlastní cestu."
Šli na jih, tam, kde žili ti odporní zrádci, cestou se k nim připojovali další vojáci, až z nich bylo celkem slušné vojsko čítající přibližně čtyři sta hlav.
Šli s nimi i někteří lidé, kteří nesnášeli elfy též, a byli to převážně kouzelníci, amatérští i zkušenější, šli vzadu v zástupu a s nikým se nebavili.
Po čtrnácti dnech cesty dorazili k branám elfského hlavního města, mělo vysoké hradby a na hradbách stály stovky lučištníků, avšak nikdo nestřílel.
Híronci stáli před branami a čekali, co se bude dít.