Wlfové, vlčí lid - Tábor Walhall

Zima, všudypřítomná zima, kopce i kopečky se obalily sněhovou přikrývkou, jež chrání vše, co je pod ní, stromy se už dávno zbavily, v tuto dobu přebytečného, listí, ale jsou obaleny vránami, černými jako sama noc, která právě nastala, se žlutými zobáky, jež žhnou a září do tmy. Jsou tu, protože cítí, že bude hostina, teda pro ně, pro lidi jen bída a utrpení, oni to totiž již vědí, jenže lidé ne!
Tma, závoj paní Noci, teď má moc nade vším a všemi, kdo jsou pod ním. I zakuklence, brodícího se sněhovými závějemi, jako šejk, který se brodí písečnými dunami. Je zabalen ve svém koženém šedém plášti, tak jako všechno oblečení, co na sobě má, bylo z šedé kožešiny.
Se svázaným pytlem na rameni a s holí v ruce, odvážně čelí foukání ledovému větru, u nohou jde s lehkostí černý vlk. Plahočili se sněhem dál a dál, až měli na dohled velké uskupení stromů, necvičené oko by se domnívalo, že je to jen malý lesík, ale byl to tábor Walhall. Když už se nacházeli asi půl míle od vesnice, měli kolem sebe v rozsahu padesáti sáhů rozeseté středně velké stromky. Najednou, u nedalekého smrku, uviděli zablýštit se dvě žlutě žhnoucí oči. Zakuklenec znervózněl, vlk se na něho podíval a přitom se jejich oči se setkaly.
Zpod stromu vyšla vlčice, sněhově bílá jako měsíc, který na ně shůry koukal. Pohodlně a uvolněně došla k černému vlkovi. Stoupla si na zadní tlapky a začala se narovnávat, natahovat a protahovat, v mžiku se její bílá srst docela zmizela a nahradila jí kůže, najednou před nimi stálá překrásná mladá žena se světlými, skoro bílými, volně rozpuštěnými vlasy, v bílém kožichu.
Měla aristokratické rysy, nos rovný trochu zdvižený, ústa úzká, usmívající se na taktéž už přeměněného černého vlka.

„Ráda tě zase vidím mezi námi, bratranče Rafe,“ promluvila vznešeně dívka, na mladého muže s delšími hnědými vlasy, se zelenýma očima, hustým obočím a vystouplou bradou. Oděn ve hnědém kožichu přepásaném loveckým páskem.
„A kdo je tento cizinec?“ pokračovala se zdviženým obočím.
„I já jsem rád zase zpátky, sestřenice Silvien. To to je Arys, můj přítel. Ano, je to člověk, tak jak si myslíš.“
„Arys, syn Panriův, rád vás poznávám, slečno!“ Arys se poklonil, již odhalený v obličeji.
„Těší mě, jmenuji se Silvien, dcera Hlavy bojů Tora, jsem zvědavá, jak bude rada reagovat na tvůj příchod,“ řekla a obdařila je krásným úsměvem.
„Pokračujte dál do vsi, já jsem na hlídce, musím zůstat, už jsem sdělila, že přicházíte.“ Rozloučila se s nimi dívka a proměnila se zpět do podoby vlka a zalezla pod strom.

Poděkovali ji a pokračovali dál do tábora, jak tak šli, Raf vše vysvětloval Arysovi.
„Rada je seskupení starších wlfů, jsou to ti nejlepší lovci, myslitelé a stratégové ze smečky.
Ti rozhodnou, jestli tě přijmou! Silvien, je dcera Hlavy bojů, on je nejsilnější samec ze smečky, je její vůdce, vůdce této osady. Je to můj strýc, který se o mě odmalička stará.“
Vešli do lesa stromů, všude byly stromy a mezi nimi, ba právě u nich byly dřevěné přístřešky, domky i vícepatrové. Pochodovali po vyšlapané cestičce, Arys byl překvapen organizovaností vesnice. Cestou potkávali členy smečky ve wlfské podobě, zdravili je pokýváním hlavy. Když došli asi doprostřed vsi, uviděli velký dřevěný dům, s dveřmi, u nichž byly sedící stráže, Raf už zase zpět ve zvířecí podobě k nim přistoupil a oni jej očichali a mohli pokračovat dál.
Vešli do krbem krásně vyhřáté ohromné oválné místnosti, v níž byl velký stůl tvaru půlkruhu, u kulaté strany bylo třináct židlí, a na židli spíše dřevěném trůnu úplně uprostřed stolu seděl. Vůdce smečky, vlk s tmavě zeleným kožichem s mohutnou hlavou, na niž byly dlouhé šedé chlupy na stranách upletené v copy, oháňku svěšenou jen lehce se vlnící. Vyskočil z tůnu a vyšel k nim. Když došel úplně až k nim, očichal černého vlka a on mu na důkaz podřízenosti olízl špičku tlamy, jakmile to udělal, začali se oba přeměňovat do podoby lidí. A Tor byl viděn ve své lidské podobě. Byl to starý muž, ale zato velmi velký a svalnatý, což se rýsovalo pod jeho tmavě zeleným kožichem. Měl bílé dlouhé vlasy, na stranách měl upletené copany, bradu mu zakrývají vousy, které sahají až na jeho hruď.
Oči měl černé jako uhel, a tvář plnou vrásek stáří, nehybnou dokud nepromluvil:

„Jsi to vůbec ty, Rafe? Tys ale zmužněl! Takže tvůj výcvik došel konce?“
„Ano, jsem to já, strýče, a výcvik mezi lidmi jsem úspěšně dokončil, a proto jsem tu, i s přítelem, který má vzkaz od lidí!“
„Ano? Jsem rád, že jsi úspěšně dokončil!“ odpověděl mu radostně Tor,
„Jmenuji se Arys, syn Panriův, přináším vzkaz od lidí, vůdče!“ hluboce se poklonil a pokračoval.
„Lidé jsou spokojeni s vaší spoluprácí a rádi by také některé jedince nechávali u vás vycvičit,“ dokončil a nervózně se díval na vůdce smečky.
„Nó, už jste vycvičili pěknou řádku našich členů a díky tomu, ba právě kvůli tomu je naše smečka nejvýše postavená v hierarchii wlfů, radši se nebudu ukvapovat v rozhodnutí, projedná se to na večerní poradě! Jste oba zvaní,“ pravil.
„Rafe, prosím, pobuď tu se mnou a vyprávěj, co jsi se naučil a zažil!“ poprosil Tor.
„Ano, strýče! Mám zavolat sloužícího, aby Aryse odvedl do příbytku pro hosty a ať mu to tu vše ukáže, když mi budeme rozprávět?“ tázal se Raf.
„Ne, já ho zavolám!“ a chvíli byl mimo a poté přišel sloužící a odvedl Aryse od Strýce se synovcem.