Híronci

Na širokou krajinu spadla první sněhová vločka, byl sice ještě podzim, ale sněžilo, stromy byly nahé a malí híronci se odhodlaně snažili čelit tomu čarodějovi.
Všichni byli ještě v elfském městě a čekali, co se bude dít dál, vypadalo to, že híronci budou spát před branami a ve svých válečných stanech, protože elfské město mělo malé náměstí a málo budov na to, aby mohli pojmout tolik cizinců.
Všichni už spali, jen mladý Ulmus stále nemohl usnout, z lesa se občas ozvalo zahoukání sovy, a v dáli bylo slyšet vlky, věděl, že jich se bát nemusí, že jsou daleko, ale nedalo mu to a nemohl usnout. Stále ležel na zádech a civěl na lněnou celtu.
Najednou se ozvaly z pokraje tábora výkřiky, podle toho, kolik těch výkřiků bylo, Ulmus odhadoval, že je musela napadnout celá armáda, vyběhl ze stanu a co neviděl, všude pobíhali zmatení Híronci a pronásledovali je duchem nepřítomní elfové.
Za okamžik k němu přiběhl jeden elfský mladík a už se rozpřahoval dvoubřitou sekerou, aby zasadil smrtelnou ránu, ale nezdařilo se mu to, skácel se a Ulmus se podíval, kdo stál za ním, byl to jeho přítel, byl to člověk, válečník, pocházející z východní Rijeky.
Přiběhl k němu a objel ho.
,,No tak, no tak, přeci mi teď nebudeš děkovat, můžou nás kdykoliv zabít," jako výstraha kolem nich proletěl oštěp.
Ulmus vytrhl mladíkovi z hlavy sekeru a chystal se zabíjet, aby ochránil svůj lid.
V dáli vycházelo slunce, rudé jako velký rubín, osvětlovalo krajinu, zapadanou sněhem, avšak ještě nebylo nad obzorem.
Někteří elfové přestali běhat a zabíjet híronce, ale někteří v tom pokračovali.
Ti, co přestali, seděli unaveně na zemi a jen nevěřícně koukali na ostatní, kteří v tom pokračovali.
Všem začalo pomalu svítit slunce do očí a všichni elfové už byli zcela při smyslech, někteří vyjeveně koukali na mrtvoly híronců i svých bratrů a sester.
,,Slyšte, slyšte, toto pouze dokazuje, jak je onen čaroděj silný, musíme proti němu vyrazit co nejdřív, má asi totiž omezenou moc ve dne, takže ne vše je ještě ztraceno..." pronesl elfský král smutným hlasem.
Híronci si ještě poslechli stejné výzvy od jejich krále, nakonec usoudili, že mají nejspíš pravdu, a začali si balit věci, za necelou hodinku jejich vojsko čítalo asi na devět stovek hlav.
Vepředu v průvodu šli králové pěkně po vlastních nohou.
Měli v plánu připojit k jejich vojsku trpaslíky a lidi, aby byli co nejpočetnější.
Ještě ten den dorazili k bránám hlavního města trpaslíků, města Trpov, cestovali rychle, jelikož elfští zaklínači očarovali nohy všem vojákům, aby dorazili k čarodějovu podzemnímu doupěti před setměním.
Po dlouhém čekání jim nikdo neotevřel, ani nikdo nereagoval, rozhodli se tak, že se do města dostanou násilím, vyrobili si beranidlo a vyrazili pečlivě uzavřenou bránu, dalo jim to sice zabrat, ale povedlo se.
Když se nahnali do města, zhrozili se, město bylo vyvražděné, všude se válely kosti, ale nikde nebylo vidět větších kostí jiné rasy, nebo cizí zbraně, vypadalo to, jakoby všichni zemřeli přirozenou smrtí.
Ulmus se otáčel všude kolem, ale nikde ani známku toho, že by se tady bojovalo.
Ale v tom okamžiku si všimnul něčeho zvláštního, něco se hnulo v starém domě stojícím nedaleko něho, viděl to skrze vymlácená okna.
Rozběhl se tam, otevřel dveře a v rohu malé místnosti viděl trpasličího starce, kouřícího dýmku, byl to nejspíš čaroděj.
Mág se k němu otočil a řekl: ,,Vítej, dobrodruhu!"
,,Starče, co se zde stalo?!" zeptal se ho nevlídně Ulmus.
,,Staly se tu mnohé věci, a mnohé ještě stanou," řekl klidně stařec.
,,Jak to, že jsi přežil?" zeptal se ho už o něco vlídněji Ulmus.
,,Měl jsem obranu, avšak postačila pouze pro mě, a já musel žít, mám ještě jistý úděl, který na tomto světě musím ještě splnit," řekl stařec.
Ulma už pomalu začalo vytáčet to, jak ten trpasličí mág mluví v hádankách, a tak ho jednoduše poprosil, jestli nemůže jít ven a promluvit si s králi, on na to pouze odpověděl: ,,Ano můžu," ale nehnul se z místa.
Ulmus proto odešel a šel za králi.
,,Vznešení pánové, promiňte, že vás ruším, ale v támhletom domě je nějaký stařec, asi ví, co se zde stalo."
Králové mu ani neodpověděli a už šli do domu, po chvilce z domu vyšli a zvolali: ,,Mágové lidští, híronští, elfští pojďte sem a taky tak nastupte do řad, válečníci!"
Všichni pak udělali bez otázek, co chtěli.
Z řad vystoupilo asi padesát kouzelníků, ale většina z nich se zase vrátila zpět do zástupu, zůstali tam pouze tři, jeden od každé rasy.
Pak králové začali chodit mezi vojáky a postupně z řad vycházeli vojáci, zase elfský, lidský, a zbýval híronský.
Híronský král procházel řadami, zastavil se u Ulma a pošeptal mu do ucha: ,,Jdi se postavit, vedle vybraných."
Ulmus se částečně bál a částečně byl hrdý na to, že vybral právě jeho, i když nevěděl, za jakým účelem byl vybrán.
Ze starého domu vystoupil stařec v bílém plášti s kápí a vedle sebe vedl trpaslíka.