Wlfové, vlčí lid - Nečekaný průvodce

Arys se svým průvodcem vyšli ven, průvodce byl rudý vlk, tedy měl tmavě rudé zbarvení. Vlk se začal přeměňovat do lidštější podoby. A tadá! Nebyl to žádný vlk, protože to byla vlčice. Je to krásná mladá dívka, která má tmavě rudé vlasy udělané do jednoho dlouhého copu a sahal jí, až po pás. Neměla na sobě velký huňatý kožich, jako ti co ostatní již viděl, ale jen slabý kožíšek, od stehen až po výstřih a rukávy jí sahaly jen k loktům. Oči, velké a šedé, ústa trošinku plnější, než je obvyklé. Jeho však hlavně ohromily ty její velké, upřímné oči, podle Aysova názoru, nikdy, co je světlo světa, nemohly lhát. A tyto oči se na něho zdlouhavě, upřímně hleděly. Po krátké chvilce se vzpamatovala.

„Oh, pan musí prominout, vy jste určitě člověk, já že…. jsem žádného člověka nikdy neviděla,“ omluvila se a sklopila zrak k zemi, mluvila jemňounkým sladkým hláskem,
„Ale no tak, za to se omlouvat nemusíš, podívej, já také do této doby viděl jen pár wlfů, ale za to na mě udělali dobrý dojem. Jak se jmenuješ, já se…“ rukou jí zvedl hlavu, tak aby na něho viděla, usmál se a mluvil dál,
„….jmenuji Arys, jsem syn Panryuv, poprosím tě o něco, mluv se mnou jako rovná s rovným a neboj se, já ti neublížím!“ a lidsky nabídl napřaženou ruku k potřesení,
„Tak ano, tak dobrá, já jsem, jmenuji se Amora, rudá vlčice,“ řekla a znenadání mu jazykem olízla tvář, Arys byl zaskočen reakcí dívky, a tak se rychle se zeptal.
„To je nějaký zvyk? Oh, promiň, já vaše zvyky a obyčeje vůbec neznám!“ řekl vlídně,
„No ano, dělá se to tak, když ti někdo nabídne přátelství, tak jeden druhému oblízne tvář a naopak! Děláme to tak i ve vlčí podobě!“ pověděla a Arys, aby zachránil situaci, k ní přistoupil a také jí jemně olízl tvář, a u toho si pomyslel: „Ty jejich zvyky se mi začínají líbit!“

Poté co se seznámili, Amora provedla Aryse táborem, byli tam a zase jinde, např. tam, kde se šijí kožichy a tam se ji zeptal, proč nemá jako ostatní, hustý huňatý kožich přes celá partie těla.

„Víš, já nejsem zrovna bohatý wlf a navíc mám už od narození schopnost, uchovávat si teplo v těle. Takže i když nemám kožich, je mi teplo! Klidně si sáhni!“ s úsměvem pověděla a ukázala na holé předloktí. Sáhl si, a při doteku na její hebkou kůži se mu zničehonic rychle rozbušilo srdce, jak cítil její krásně rozehřátou ručku. Šli dál, prošli jídelnou, kuchyní, místem zvaným u velkých ohňů, kde se všichni scházejí a oslavují, společně.
Poté vlezli do, u lidí by se řeklo hospody, ale tady to byla velká místnost s rozprostřenými dekami, na které vždy byla miska s kořeněném nápojem. Sedli si na jednu deku, a byli rádi, že jsou v teple, objednali si a snědli pečené maso a jen tak klábosili. Najednou tam přišel velký uhlově černý vlk, a brutálně očichal Aryse a zhluboka zavrčel a cenil zuby, ale Amora vykřikla,
„To je spřátelený člověk!“ přistoupil k ní, očichal a odfrknul na ni a odešel, ale ještě stačil hodit zabijácký pohled na Aryse, z kterého cítil hlubokou nenávist.

Konečně ho odvedla do jeho příbytku, který byl úplně až na konci tábora. Poděkoval jí a ona odešla, než se tak stalo, ještě si chvíli povídali a ona mu vysvětlila další wlfský zvyk. Že při jakémkoliv setkání nebo shledáním je slušnost, kývnout hlavou, očichat a pokud to je přítel, olíznout mu tvář a při rozloučení se musejí kolem dokola obejit a otřít se o sebe, a pokud je to přítel, tak také olíznout tvář, a to jak v podobě vlka i člověka. Tak se spolu wlfsky rozloučili a jako přátelé se olízli.
Příbytek, ve které měl přebývat, byla malá místnost, s tlustou dekou na zemi místo postele, už si zvykl na to, že místo odpočívacího nábytku jsou všude jen deky. Stolek s židlí, náhodou normální a skříňka na věci. Lehl si na deku a jak už to viděl u několika wlfů, si pod sebou srovnal deku, tak jak potřeboval a sholil do klubíčka, zanedlouho usnul.