Tak trochu jiný život

Jak to začalo

Pod vodní hladinou, tam kde se mísí slaná mořská voda se sladkou říční, tam kde oblázky jsou hlaďounké jako dětská prdelka, tak kde teplota vody je akorátní, hladí, příjemně elektrizuje a vyvolává to známé mrazení v zádech, šimrání v chodidlech a podbřišku, tak přesně tam leží můj svět.
Život tady je jednoduchý, nic není zakázáno, nic se nemusí, a dokonce se ani nic nepřikazuje. Mezi všemi tu panuje rovnováha. Abyste tomu rozuměli, my nejsme lidé. Tedy lidmi jsme kdysi bývali, ale to je dávno, a to si nikdo nepamatuje, možná můj dědeček, ten se ale zamotal před několika obdobími do vousů a úspěšně vegetuje. Jednou, když jsem byla ještě hodně malá, mi to vyprávěl. Zní to neuvěřitelně, já vím, ale lidé žili na zemi, pohybovali se po souši, dýchali jenom plícemi a kůži měli tak tenkou, akorát na jedno namočení ve vodě. Víc by nezvládli. Jednoho dne se však hladina oceánů začala zvedat a lidé čím dál častěji navštěvovali moře. Potom jim ale nezbylo nic jiného, než v moři zůstat. Postupně přešli na jinou stravu, začali jíst chaluhy, ani nevíte, jak mi chutná taková chaluha se slunečními paprsky s příchutí mořské pěny, takové rostou ale jenom na mělčinách. Když na to tak myslím, asi si pro nějakou zaplavu.

Vzezření

Víte, máme plovací blány mezi prsty a kůži zlehka nazelenalou s drobnými šupinkami. Neměla bych to sem vůbec psát, ale někdo ji má zelenou i od plísně. Vlasy se nám samy splétají do malých chomáčků, skoro jako dredy, že vypadáme jako chobotnice. Však jako děti jsme se nahrály na medúzy a jiné chapadlovce.

Předtím

Lidé asi měli krásný svět. Trošku jim závidím. Někdy bych chtěla vítr ve vlasech a tváři. Někdy ho cítím na pár okamžiků, když vyskakuju nad hladinu. Dědeček taky povídal o zvláštních barevných květinách, které byly jakoby kořeněné a lákaly k sobě hmyz a muži je nosili ženám. A Jak jste slyšeli? Měli jste vůbec uši? A hráli jste si někdy s platýzi na schovávanou? Vždycky mě rozesmějou ty jejich oči na jednu stranu. Taky jsem slyšela o nějakých stromech. Lezlo se po větvích. Větev, pěkně zvláštní slovo. Když se z ní spadlo, mohli jste si zlomit ruku. Když vám spatně srostla, mohli jste ji mít potom celý zbytek života nakřivo. By mě zajímalo, co je asi tvrdé přistání.

Minulost

Ale minulostí jako takovou se tu nikdo nezaobírá. K čemu by nám to bylo. Ani nepočítáme kdy, neslavíme narození, úmrtí. Ono když žijete a užíváte si každou minutu a vteřinu a hodinu, tak potom jsou vám takové věci na nic. Nepamatuju si, kolik mi je, a taky pochybuju, že si to vůbec někdo pamatuje.

Věk

Nedivte se, že děda tolik ví. My víme a pamatujeme všichni. Tady v oceánu se žije pomaleji, čistěji a radostněji, a ke všemu strašně dlouho. Ale jak dlouho?....

Slavnost

Ty tu máme pořád a jsou úžasné. Naplňuje a objímá vše, co se jí dostane do cesty. Jak je mi lehce. Už berou do ruky kytaru, propukne to. Všichni hudbu a tanec doslova a do písmene milujeme. Naše těla se oddávají síle vibrací, nevnímáme, a přesto naše smysly jsou vybičovány, je to jako extáze hudbou.

Setkání

Jsem tady se sestrou. Má ty nejmodřejší oči, co znám, na ně taky balí všechny kluky v dohledu a s úspěchem. Zašly jsme někam ke skále, tady je spousta malých ohýnků. Stoupneme si k jednomu plamínku, co jemně prská a posloucháme. Voní tak sladce, až přivírám oči. Někdo za mnou stojí: „Ahoj, jak se jmenuješ?“¨
„Martina.“
„To je to nejkrásnější jméno, co jsem slyšel.“ Pohladí mě po chomáčcích vlasů. Chtěl by mě líbat, to poznám, ale bojí se, tak to udělám za něj. Své sty přiblížím k jeho. Zjevně jsem ho potěšila. Jedeme se proplavat podél kanálů. Je krásný, sluší mu to. Jsme už u sasanek, už není vidět ani světlo ohňů. „Neboj se přece.“
„Ale vždyť já se nebojím.“

Možná!

Je mi s ním, hm, nádherně. Nemijujeme se spolu, jenom se tak provokujeme, hladíme. Má tak hebké rty a velké ruce. Točí se mi hlava. Nejraději bych mu usla v náruči. „Uvidíme se ještě?“ zeptá se mě. Nechce se mi, ani nevím proč. Chtěla bych si s ním jen hrát jako kočka s myší. ¨
„A můžu se stavit?“
„Možná!“