Upírem

Jim kráčel ztemnělou chodbou, všude bylo hrobové ticho. Počkat! Ale ne, to bylo jen vystrašené hejno netopýrů. Chvilku štrachal ve tmě a potom se dotkl vypínače na zdi. Světlo se rozsvítilo – byla vidět dlouhá chodba plná nepořádku a co hůř – kostí. Světlo zablikalo a zhaslo. I z tohohle zběžného pohledu mohl Jim posoudit, kde přesně se nachází, byl v doupěti vcelku nebezpečných tvorů – upírů. Jimova ruka sklouzla na jílec stříbrné dýky, kterou měl za pasem, byla dělaná přímo na upíry. Měla dřevěnou špici a stříbrnou čepel, stříbro bylo pro upíry téměř smrtelně jedovaté.
Rozepnul pásovou tašku, byla v ní svíčka a sada mečů a dýk. Vytáhl brýle pro noční vidění, bylo to jeho jediné moderní vybavení, vlastně téměř jediné. Rozhlédnul se kolem sebe, stál v dlouhé chodbě, která zahýbala doprava, Jim opatrně pokračoval dál.
Někdy upřímně litoval, že úlohu Lovce přijal. Lovci museli projít speciálním výcvikem, který byl náročný, ale dobrovolný. Lovili, což bylo znát už podle jména, různé nadpřirozené bytosti, jako upíry nebo vlkodlaky. Vůbec nejlepší bylo, když je nezabili, protože pak se jednotliví upíři či vlkodlaci vycvičili ve Speciální Lovce. Teď to ale bylo jiné, upír, kterého měl Jim zabít, byl hodně nebezpečný, vlastně nejnebezpečnější a zabil už hodně lidí.
Jim šel pomalu dál, po asi pěti minutách uslyšel tiché sípavé hlasy, jeho ruce instinktivně vylétly k ochrannému krčnímu štítu, aby se ujistily, že je dobře upnutý. Jim neměl strach, že umře, měl strach, že Ligda nezabije. Hlasy se zesilovaly, čím víc se Jim blížil k odbočce.
„…je tu za rohem a chystá se mě zabít!“ sípavý hlas se rozesmál.
Jimovi přeběhl mráz po zádech, je možné, že Ligd ví, že je tady?
„Mám ho odklidit?“ zeptal se druhý o něco tišší hlas.
„Ne, Willy, to není třeba, o to už je postaráno.“
Jimovi se zastavilo srdce, co když opravdu mluví o něm!
„Nashle příště… Jime!“ zachechtal se sípavý hlas.
Do háje, mluví o něm a ví o něm! Jim se rychle otočil, že se dá na útěk. Uslyšel, jak něco zasvištělo vzduchem, a ucítil, že se mu něco zabodlo do krku těsně nad chránič. Jim něco nahmatal, trčelo to ven z krku. Rychle to něco vytrhnul, byla to malá šipka, teď už ale bylo pozdě! Šipka byla otrávená a nebo…
Jim otevřel oči, ležel spoutaný na ledové podlaze a slyšel nad sebou hlasy. Malinko se pohnul a tím upoutal pozornost.
„Á, Jime! Konečně ses probral!“ ozval se potěšený hlas.
Jim se pokusil obrátit, ale nešlo to. Najednou vylétl do vzduchu a něco neviditelného ho přimáčklo ke stěně. Byl ve velké místnosti, všude se povalovaly kostry malých živočichů a okolo spalo i několik upírů. Ten hlas, co k němu mluvil, patřil Ligdovi. Ten měl teď nataženou ruku směrem k Jimovi, zřejmě právě on zapříčinil, že Jim visel na zdi.
„Řekni, Jime, kdo tě poslal?“ zeptal se Ligd tónem, jako kdyby mluvil k malému dítěti.
„Co je ti do toho?!“ řekl Jim, tak pohrdavým hlasem, jak jen to bylo možné v téhle hodně nepohodlné poloze. Neviditelná síla zmáčkla Jima ještě víc.
„Víš, Jime,“ vysvětloval trpělivě Ligd, „asi nemáš na vybranou. Buď mi to řekneš a zabiji je já a nebo tě kousnu, z tebe se stane upír a zabiješ je ty.“
„Já je nezradím!“ prohlásil Jim pevným hlasem. Věděl, co má udělat, až se stane upírem, bude velkým nebezpečím i pro Ligda, ale to by musel mít své vědomí. Spoutanýma rukama šmátral v kapse a nahmatal malou injekci, sundal z ní násadku, bodnul si ji do ruky a vymáčkl si celý obsah do žíly. Tato látka by mu měla pomoci být při vědomí.
Potom se všechno seběhlo dost rychle, odporoval a hádal se s Ligdem, tomu potom došla trpělivost a kousnul ho.
Jim už se probudil, byl v nějaké místnosti a byl tam sám, ležel na staré posteli s prohnilou matrací, vedle postele stál stůl s židlí a na něm byl postaven talíř se syrovým masem. Na druhém konci místnosti bylo zrcadlo, bylo celé zašpiněné a naprasklé. Jim vstal a přešel k zrcadlu, z něho se na něj koukal také Jim, jenže úplně jiný, měl červené oči a delší uši. Vycenil zuby a spatřil dva velké tesáky.
Jim zpozorněl, uvědomil si, že má strašlivý hlad, nebylo tu nic jiného než syrové maso. Přičichl si k němu a začaly se mu sbíhat sliny, to nebylo normální. Vzal si přece to sérum, měl by být v tomhle ohledu normální. Jim ochutnal trochu krve z masa, normálně by ji vyplivl, ale teď to bylo něco jiného.
Jim znepokojeně přecházel po pokoji, nemohl přijít na to, co se s ním děje. ALE POČKAT! To nemůže být pravda! Bylo to ale jediné možné vysvětlení. Ligd měl tak silný jed, že dvojitá dávka séra zabrala jen částečně. A sakra! Doteď si Jim myslel, ba s tím počítal, že lék zapůsobí naplno a z něj že se stane Speciální Lovec, ale teď byly všechny jeho naděje v háji. Jakmile Jim zabije Ligda, zemřou všichni upíři přeměnění díky němu, ostatní rody stejně sám vyvraždil, jenom Jim nezemře, protože si vzal to sérum. Bude se muset potom zabít sám, jinak by byl příliš nebezpečný. Ano, věděl to jistě, jinak to nejde.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl ještě zamyšleně Jim.
Dovnitř vstoupila mladá dívka, poklonila se, vycenila upíří zuby a řekla: „Pojďte se mnou, Jime! Ligd Vás očekává!“
Jim poslušně vstal a šel za dívkou, prošli chodbou, kterou až moc dobře znal, a vešli do oné osudné místnosti.
„Pane,“ řekl Jim a poklonil se.
„Jsem rád, že jsi dostal rozum, Jime,“ řekl Ligd, „mám pro tebe úkol, zabij je, zabij tvé nejbližší a ty, co tě sem poslali.“
„Jistě, pane,“ Jim se otočil jako že k odchodu, v kapse mezitím nahmatal dýku s dřevěnou špicí, „a pane?“
„Ano?“ zeptal se Ligd tónem, jako že ho to zajímá.
„Můžu si cestou vyřídit ještě nějaké účty,“ zeptal se a poklekl těsně před Ligda.
„Ale jistě,“ opáčil Ligd medovým hlasem, „jsem rád, že máš takové přání. Mohu se zeptat, kdo to je?“
„Jistě, pane,“ řekl kajícně Jim, potom trhl hlavou a vymrštil ruku s dýkou před sebe, rána byla mířená přesně k Ligdovu srdci, hladce se zabodla, Ligd jen zachrchlal a Jim dopověděl, „chtěl jsi vědět, kdo to je? Jsi to ty!!“
Ligd se ve smrtelné křeči skácel k zemi. Jim vytrhl dýku a rozhlédl se kolem, odevšad slyšel úpění umírajících upírů. Otřel čepel o kalhoty a zadíval se na ni, třeba to není nutné, v tu chvíli uslyšel zvenku smích a přestával se ovládat. „Je to nutné!“ pomyslel si a vrazil si dýku hluboko do srdce.
Temnou chodbou se potichu proplížil malý dívčí stín, ale po chvíli zmizel za rohem...