Služba v armádě

Jak to jde??? Jde to blbě, sedím tady na gauči, koukám do stěny a snažím se mít přítomný výraz. Nejde to, nejraději bych létal někde mezi hvězdami, ale můj milovaný tatínek se rozhodl, že půjdu na práva. Zůstanu tady v téhle díře na periferii galaxie a budu obhajovat nějaké vrahy a násilníky. Přitom se proslýchá, že v nitru galaxie to vře. Separatisti chtějí rozbít císařství. Buď každý svět sám, nebo republika.
Bude asi válka, zdá se to nevyhnutelné.
A zatímco tam se dějí takové velké věci, já sedím zde na gauči a poslouchám svého tátu, jak mi vykládá o kladech klidného života mimo veškeré dění. Hlavně se prý do ničeho nehrnout, vše si pořádně promyslet. Nebýt unáhlený. „Říkám Ti, chlapče, až doděláš školu a najdeš si tu pravou pro společný život, uvidíš věci hned jinak. Jsi mladý a impulsivní. Počkej až zestárneš, dáš mi zapravdu.“ A tak pořád dokola. „Na dobrodružství máš času dost. Nejdřív se uč a pak dělej, co uznáš za vhodné.“ No prostě, hlavně vystudovat. Ale musí to být práva. A já bych byl tak rád pilotem. Létal mezi hvězdami, bojoval s piráty, kterých v poslední době docela přibylo, a objevoval nové světy. Slyšel jsem, že už konečně mají tak dokonalý subprostorový pohon, že se dá doletět do sousedních galaxií. Co když je tam život. Cizí inteligence. A já bych byl první, kdo potká cizí myslící bytost.
No nic, táta zrovna skončil. Řeknu mu, že jdu spát. V pokoji už mám nachystané věci. Dnes v noci uteču. S kamarády jsme se tajně přihlásili na vojenskou akademii. Náborář nám ukázal spoustu prospektů. Hodně toho namluvil, ale nás zaujalo jen jedno. Výcvik na různých planetách naší mléčné dráhy.
Je po půlnoci. Odcházím. Lezu pomalu z okna a naposled se otáčím za domem, ve kterém jsem vyrůstal. Je chladná noc. Žijeme na samotě a cesta je dlouhá. Abych nevzbudil otce, jdu pěšky. Je to asi 20 km na křižovatku, kde na mě nad ránem budou čekat kluci ve vznášedle. Jdu tmou. Po třech hodinách rychlé chůze se blížím k místu setkání.
Kluci už tam jsou, i když jsme se domluvili až kolem páté. Jsou zde všichni tři. Ahoj. Tiché pozdravy plují nocí. Potichu a plni očekávání a obav nasedáme do vznášedla. Je to doma na koleni poskládaný typ, takže strašně rachotí. Proto nemohli přijet blíž, aby nevzbudili sousedy.
Jsme na cestě. Jde to pomalu, moc nemluvíme. Nevíme, co nás čeká. Víme jen, že strávíme 6 let ve škole a na cvičišti. Ale hlavně budeme létat. Na to se těším, ze všeho nejvíc. Uběhlo asi 12 hodin, byli jsme na snídani a pomalu se blížíme ke kasárnám. Už se v dálce rýsují. Lesklé mohutné kupole z dálky viditelné. Zdají se majestátní. Přijíždíme blíž. Už se nezdají tak krásné. Oprýskané staré budovy, které drží pohromadě snad jen silou vůle. Díváme se po sobě. Tohle jsme nečekali.
Přijíždíme k bráně. Strážní po nás divně pokukují. Poté co kouknou do papírů, které máme u sebe, se smutně pousmějí a pouští nás dovnitř. Parkujeme na straně a odcházíme do první velké budovy. Uvnitř je vše divně bílé, žádné vojenské barvy. Vítá nás doktor, že vstupní prohlídka. Postaví nás do řady, já stojím druhý zprava. Nikdo z nás neřekne ani slovo. Pocit radosti nahrazují obavy. Zdravotní prohlídkou už jsme přece prošli. Jako první jde do ordinace kamarád po mé pravé ruce.
Řev. Nesnesitelný křik zaplavuje naše těla. Proboha co mu dělají?? Obavy se mění v zoufalství. Teď mi ten pohodlný život s diplomem nepřipadá zas tak špatný.
Přichází doktor a odvádí mne dovnitř svého království. Ptám se, co se mnou bude, proč můj kamarád tak křičel bolestí. „Nekřičel fyzickou bolestí,“ odpovídá mi doktor, „jen si uvědomil, co jste vlastně podepsali.“ Zadíval se na mne a zkřivil koutek svých úst do velmi nepěkného úsměvu. „Armáda se brání, nikdo nesmí nikdy říct, kde sloužil a co po dobu své služby vykonával za činnost. Tady Vám dáme injekci a pak Vás převezeme na sál, kde Vám naimplantujeme některé elektronické komponenty na zvýšení Vašeho fyzického výkonu. Při té příležitosti Vám do mozku přidáme čip, kterým se dá lehce vymazávat Vaše paměť. Až Vám skončí Vaše služba, nebudete si nic pamatovat.“
Přichází ke mně s injekcí ztuhle a ohromeně mu podávám ruku. Dává mi injekci a se mnou se zamotá svět.
Najednou se vše vyčistí a já koukám na toho samého doktora, jen vypadá nějak divně. Vtom mi to dojde, je starší. Otočím se k zrcadlu, které je za mnou. Obličej mám samou jizvu, místo rukou železné paže. A jsem starší, nepoznávám se při pohledu do zrcadla. Skláním hlavu ke svým rukám. Co se přihodilo??? Doktor neví, prý to muselo být při výkonu služby. A z té si já… nic nepamatuji. Slzy se mi nahrnuly do očí. Každý tady brečí, když vidí, co se s ním stane. Ten doktor umí potěšit. Nic si nepamatuji, 6 let života v háji a místo rukou kovové příšery.
Otáčím se na doktora. „Mohu to podepsat ještě jednou??“ „Každý se nakonec vrátí, dřív nebo později. Nikdo se nedokáže vyrovnat s tím, co se mu stalo. Donesu Vám formulář.“ Odchází. Tak takhle dopadla moje touha létat… Jaké je to asi doma… Kolik lidí jsem zabil… Spousta otázek, žádné odpovědi. V hlavě mi kmitá spousta myšlenek. Je mi 26 a nevím, co jsem dělal posledních 6 let. Hlava mi třeští, podepisuji.
Přichází doktor s injekcí….