Archeolog

Jmenuji se Dakar, možná mám i příjmení, ale nikdy ho nikdo nepoužíval, ani jsem to nevyžadoval, tak zůstaňme jen u jména.
Historie byla můj koníček i moje práce. Není moc těch co dělají to co chtějí. Jezdili jsme celá skupina po vykopávkách, byli jsme skvělá parta nerozlučných přátel. Sem tam jsem měl nějakou přednášku a napsal jsem i pár knížek o starých Etruských městech. Možná jste dokonce i něco četli. I když o tom pochybuji, nikdy se moc dobře neprodávaly.
Nikdy jsem neměl peněz nazbyt, ale na spokojený život to stačilo. Ale tomu je teď konec.
Asi před rokem jsme se rozhodli, že se podíváme na oblast severně od Benátek. Jen tak, nic nás tam nehnalo a ani jsme nečekali, že bychom tam mohli něco najít. Ale už jsme byli dlouho doma a chybělo nám to napětí. Přípravy nám přirozeně zabraly nějaký ten čas, ale uběhlo půl roku a byli jsme připraveni odcestovat.
Po příletu do Benátek jsme začali uvažovat, kam se vlastně podíváme. Nejeli jsme za nějakým konkrétním cílem. Po nějakém tom přemýšlení jsme se rozhodli, že si půjčíme auto a prostě někam vyrazíme. Nejeli jsme dlouho a narazili jsme na takovou malou vesnici. Spousta vinic, pár baráčků, jinak nic. Klasická Italská vesnice, normálně by na ní nebylo nic zajímavého. Nebýt toho, že vesnice byla prázdná. Procházeli jsme vesnicí, nikde ani hlásek. Jen sem tam nějaký pes.
Najednou to přišlo. Zaslechli jsme mluvení. Potichu. Šli jsme za tím, pouze ze zvědavosti. Pro nás archeology na výletě nemůže být nic zajímavějšího než rozbořený chrám, a ten tady přece nikde nestál.
Šli jsme za těmi hlasy a musím říct, že to na můj vkus bylo docela daleko. Šli jsme lesem, po takové úzké vyšlapané cestičce dál do kopců. Hlasy jsme slyšeli docela zřetelně, ale nikoho jsme neviděli. Na těch hlasech bylo něco zvláštního. Dlouho jsme nemohli přijít na to co. Najednou jsme pochopili, oni mluví Etrusky. Proboha, vždyť ten jazyk se nepoužívá už tisíc let.
Došli jsme na mýtinu. Museli jsme mít halucinace. Hlasy se ozývaly kolem nás a byly tak zřetelné, jako bychom byli mezi těmi, kdo tak mluvil. Chtěli jsme utéct a dělat, jako že se to nikdy nestalo, ale pak jsme zaslechli něco, co nás přikovalo k zemi.
Bavili se o „dokonalých“, že mají dnes přijít. Že by nějaká náboženská skupina?? Není se čemu divit, dnes je 21. června, letní slunovrat. Den všech možných i nemožných rituálů, známých i neznámých náboženských skupin.
Bylo rozhodnuto. Trochu se tady porozhlídneme a počkáme na ten rituál. Já jsem šel dál na sever, po pár metrech jsem nevěřil svým očím. Narazil jsem na starý chrám. Malý, ale chrám. A navíc plně zachovalý, jako by se o něj někdo celá ta léta staral. Před ním byly 2 zvláštní sochy, ještě jsem žádné takové neviděl. Žena a muž, ale oba neuvěřitelné krásy a vypadali jako živí. Nemohl jsem od nich odtrhnout zrak.
„Adam a Eva.“
Zaslechl jsem hlas a vyplašeně se otočil. Za mnou stál muž kolem 20 let, bylo vidět, že hodně sportuje. Měl na sobě jen bederní roušku. Když to vemu zpětně, mělo mě napadnout, že nepatří do tohoto světa. Na to vypadal příliš dokonale. Chvíli jsem si ho prohlížel s pootevřenou pusou. Nemohl jsem si nevšimnout jeho pravé paže, na které měl vyvedeno v jasných barvách zvláštní tetování. Bylo trojrozměrné.
„Prosím, co jste to říkal?“
„V klasickém náboženství jim říkají Adam a Eva. Nejsou nádherní?“
„Ano je to krása, to ano. Ještě nikdy jsem neviděl tak krásné sochy.“
„Sochy? Ale kdepak to jsou jen hologramy.“ Když tohle říkal vesele se usmíval.
„Hologramy?“
„Ano pojďte dovnitř. Všechno Vám vysvětlím.“
„Ale moji přátelé...“ nedořekl jsem, jeho výraz ztvrdl a nedovoloval protesty, prstem ukázal na dveře.
„O ty je postaráno.“ Řekl to tvrdě a nekompromisně.
Otevřely se dveře do chrámu. Nikde jsem neviděl ani živáčka.
„Venku jsem slyšel spoustu hlasů, kde jsou ti lidé teď?“ Zkusil jsem navázat rozhovor. Chtěl jsem ho nějak zbavit ostražitosti a pořád očima hledal něco, čím ho praštím. Pustit se s ním jen tak do křížku by byla sebevražda.
Místo odpovědi se díval pořád před sebe a začal mi vyprávět divný příběh.
„Máme teď chvíli času, tak Vám mohu pár věcí objasnit. Adam a Eva, jak vy je znáte, byli vyhnáni, ale ne z ráje. Byli to vědci, patřili do rasy, která se vyvinula dříve než vy. Mnohem dříve.“
„Vy? Copak?“
„Ano já taky patřím k té rase. A jsem rád, že budu moci jet zanedlouho domů, na téhle zkažené planetě už nechci být ani o ten jeden Váš den déle. To sem ale nepatří. Takže byli to, jak vy říkáte, manželé, ale u nás jeden nenáleží druhému, takže to není sňatek podle pozemských měřítek. Jednou, je to už hrozně dávno, narazili při svých toulkách na Zemi. Žily zde pouze opice s minimální mozkovou kapacitou a několik mořských druhů, které byly sice inteligentnější, ale zase s minimální možností sestrojit nějaké složitější zařízení. Ti dva se tehdy rozhodli, že téhle planetě trochu pomohou. Usadili se v oblasti dnešní Afriky a začali s pokusy. Netrvalo dlouho a po zemi pobíhali první jedinci Vaší nové rasy. Jenže jejich čin popudil naši nejvyšší radu a ta rozhodla, že když už takovýmto způsobem ovlivnili zdejší vývoj, budou na tuhle planetu vyhoštěni. Usadili se v této oblasti a pokračovali v práci. Před několika pozemskými lety se nejvyšší rada začala starat o to, co se na Zemi děje. Proto vyslali několik lodí s posádkou, aby zjistili jakým směrem se ubírá Vaše mladá civilizace. Váš přirozený vývoj. Zařídili jsme si tady malou pozorovací stanici, abychom věděli, jakým způsobem se pohybuje Vaše myšlení, a jednou za čas přistane loď, která vymění posádku a vyzvedne vzorky.“
„Mohu vědět jaké vzorky?“
„Ale jistě. Zvířata, rostliny, lidi, Kwazry.“
„Kwazry?“
„To je ten druhý druh. Žili ve velkých uskupeních na dnech oceánů docela spokojeně, než jste jim nenávratně zničili životní prostředí. Už jste je skoro vyhubili.“ Odmlčel se, jako by ho něco trápilo.
„Víte, je škoda každého inteligentního tvora, proto jsme se rozhodli, že jim pomůžeme. Ale Vám ne!! Váš druh se stává velmi nebezpečným jak pro sebe tak pro své okolí. Prozkoumali jsme Vaše dějiny, vzali v úvahu to, že už jste málem vyhubili inteligentní formu života, zdevastovali jste si vlastní prostředí a navíc se tlačíte do vesmíru, kde můžete napáchat neuvěřitelné škody, a tam pro takové jako Vy není místo. Bylo rozhodnuto, že Váš druh bude vyhlazen. A Vy s Vašimi přáteli a asi 2000 dalších budete převezeni na planetu, na které pro studijní účely uchováváme v rezervacích pár exemplářů od každého druhu. Tady naše konverzace končí.“
Vtom se mi zatmělo před očima a já se probudil v téhle místnosti. V kapse jsem našel kousek papíru a starou tužku, povinná výbava na cestách, a napsal příběh toho, jak jsem se sem dostal. Nenechám se zavřít někde v rezervaci. To radši zemřu, pokud k tomu najdu odvahu. Už jste si zkoušeli někdo řezat žíly tužkou??? A když se to nepovede, kdo ví, co mne tam potká?