Návrat domů

Troviel šel, stále dopředu, pořád dál tou šedou pustinou bez života, tím oceánem šedého písku, z jehož nekonečných návějí sem tam trčely suché zbytky zakrslých stromů, suché a zčernalé jako mrtvolné ruce, natahující se k nebi.
Jemný déšť smáčel Trovielův plášť, rozbíjel se o šedé kameny a hladil černé pahýly, jako by je chtěl přivést zpět k životu a Troviel šel dál, dál, dál, v bolavé hlavě prázdno horší než všude kolem. Jen pomalu mu to všechno docházelo.
Poryv větru rozevlál jeho plášť a rozvířil i prach v jeho mysli. Náhle to všechno vyplulo na povrch. Tahle poušť, co bývala jeho domovem, ty parodie na stromy, zatuchlý vzduch prodchnutý pachem spáleniny, rozbouřené nebe.
Jeho domov.
Nemilosrdná paměť znovu vyzdvihla Troviela z bažiny sladkého zapomění a udeřila ho syrovou pravdou do obličeje.
Jako už po tisící, po milionté, se rána v Trovielově hlavě otevřela a začala opět krvácet.
Jeho domov. Jeho krásná země.
Mrtvá.

Zastavil a vyčerpaně poklekl. Jeho cesta byla u konce.
Hleděl na obrovský kamenný oblouk, skrz který často procházíval a marně hledal na studeném, mrtvém kameni stopy po jemně kovaných veřejích, po vlajících praporech, po masivních závorách. Pod plačícím šedým nebem stály už jen ruiny toho, co bývalo krásné a vznešené, ubohé ostatky mocných zdí a slavné svatyně. Jen pár nakupených kvádrů temně modrého kamene, zlámané oblouky, povalené a zohavené sochy, všechno zaváté pískem a ohlazené větrem. To zůstalo z jeho díla, z jeho pýchy a naděje.
Troviel zabořil hlavu do písku a uronil jednu jedinou slzu, vlastní kapku do miliónu jiných, dopadajících na pustinu kolem.
Nevěděl, jestli vstal za minutu nebo za několik let, ale nakonec se zvedl z chladné šedé náruče a prošel zejícími ústy oblouku. Pomalu vykročil dál do vlastního zničeného snu.
Upíral zrak na kopce, které se tyčily nad změtí trosek, ruin a hromad kamení, a které si pamatoval porostlé hustým, tmavě černozeleným smrkovým lesem. Teď tam viděl jen šedý prach, prach a písek.
Nevnímal, kam jde. Jediné co cítil a na co se upoutávala jeho mysl, bylo zničené město kolem něj. Klopýtal o rozkopané dlažební kameny, které znal jako pevnou oporu. Mnohé z rozbořených věží, věžiček a kupolí mu cosi připomínalo - slávu, krásu, moc. Vlastní dílo. Hrdost.
Teď z toho všeho zbývaly jen úlomky, jen zbytky mocných pevnostních komplexů, dezolátní ruiny strážních věží, vyvrácené a zrezivělé brány, propadlé střechy, rozvalené hradby. Jediní páni toho všeho byli déšť a šedý prach, neteční a bezcitní, věční.

Netušil, jak dlouho šel opuštěnou pevností, kolik zničené krásy, pošlapané práce a pokořené síly minul, ale náhle stál na začátku široké ulice, kterou znal lépe než jakoukoliv jinou. Ta vzpomínka ho vybičovala k běhu. Klusal.
Běžel.
Letěl.
Míjel povalené sochy těch, kteří mu věřili a kteří mu pomáhali, kteří tu teď leželi s omlácenými obličeji upřenými v tichém žalu na nebe. Míjel trosky obrovských kamenných oblouků, které kdysi čnívaly nad celou touto cestou a jejichž polámané zbytky čněly z rozbitých dlažebních kamenů.
Pohlédl na provalenou kupoli toho, co bývalo jeho největším pokladem, který chránil a opatroval, který budoval, který míval a který ztratil. Hleděl na ožehlé a zničené zbytky velké brány, která kdysi vedla do Trůnní citadely. Proběhl tím zejícím otvorem, nechal se pohltit chladem toho, co bývalo nejteplejší, ubohostí toho, co bývalo nejvznešenější, zchátralostí toho, co bývalo nejvelkolepější.
Stanul ve vlastním trůnním sále.
Spatřil Trůn, stále ještě stojící ve své neměnnosti, jediná věc, na kterou nestačily síly písku, větru a deště. Stál tam, uprostřed hřbitova.
Po celé podlaze sálu se válely kostry, zuhelnatělé, zčernalé, oční důlky prázdné a přesto obviňující, údy rozhozené kolem sebe. Tisíce koster, kupících se v hromadách na zemi, krčících se v koutech a sedících u stěn. Tisíce mrtvých, spálených a zničených, jako všechno kolem nich.
Vykročil, a pod podrážkou boty mu jemně křupla kost, než se rozpadla na prach. Další krok. A další.
Všiml si vlajek klanů, bezúčelně se plácajících ve větru. Červený Sarthai, ten, který mu vždy radil. Fialový Saron, se svou věčnou namyšleností. Modrý Diardein, co se vždycky skrýval. Zelený Izum, se založenýma rukama nejblíž u trůnu. Oranžový Triar, mistr intrikánů. Černý Astarin, vznětlivý generál.
Vše, co zbylo po mocných klanech a jejich činech, jejich úspěších a prohrách a jejich díle, bylo pár vlajek, ruina města uprostřed šedé pouště, prach, popel a kosti.
Troviel usedl na trůn, jak to dělával po tisíciletí a tisíciletí předtím.
Zahleděl se do oceánu kostí, a černé lebky mu pohled opětovaly.
Pomalu spojil špičky prstů, zavřel oči a usnul.

"Byli zničeni."
"Ano?"
"Ano, Pane. Mor světa, Noční lidé, už nejsou."
"Jsou do jednoho mrtví?"
"Ano, Pane. Jejich město, prokletý Skath, je vypálen a srovnán se zemí."
"Výborně, anděli. Svolej chór, svolej celé nebe."
"Ano, Pane."
"Svět může konečně dýchat, neboť oni jsou zničeni."
"Ano, Pane."
Velmistr Církve nejsvětějšího kruhu si nasadil mitru a mávnutím ruky odehnal akolytu ze své komnaty. Na rtech mu hrál mírný úsměšek.
"Zrůdy."
Znovu se pousmál.
"Zrůdy."