Noc hrůzy

Moc dobře vím, že dům, stojící u lesa, který moje babička zdědila po svých předcích, není obyčejný. Ne, že by v něm strašilo, na strašidla nevěřím, ale přeci jen. Tu noc jsem v domě nestrávila sama. Sama ne.
Tichounce šustilo listí, kapky deště pomalu stékaly po okenních tabulkách. Ležela jsem v posteli. Ticho, ticho, jen vteřinová ručička jej rušila. Podlaha vrzala, skřípala. Najednou mě přepadl smutek, tíseň. „Bom,“ za chvilku nebe ozářilo modré světlo. Letní bouřka. Nic zvláštního přeci. Jen, jen nebývá dříve blesk a potom hrom? Možná jsem jen ten předchozí blesk nezahlédla. Jenže druhý hrom se už neozval. Venku se zvedl vítr, silný, ničivý vítr.
„Dobrou noc,“ pohladila mě babička. Nestačila jsem špitnout dobrou. Už byla pryč. Slyšela jsem jen vrzání staré podlahy, to ona nejspíš scházela do přízemí. Nebyl to nejlepší nápad spát v podkroví. V malé světničce by mi bylo určitě lépe. Usnout se mi nepodařilo ani po hodině, ani po dvou. Nenapadlo mě nic lepšího než si dojít pro pití, třeba potom usnu rychleji. Jenže musela jsem sejít schody. Vrzající, staré, možná strašidelné schody. Vyšla jsem z malého podkrovního pokojíčku. Na chodbě je tma. Černočerná tma. Neviděla jsem nic. Přidržovala jsem se stěn, které mě dovedly ke schodišti. Pár schodů, jen pár. Nejraději bych zavřela oči. Já se bojím? Čeho? Vždyť tu krom mě a babičky, která už jistě spí, nikdo není.
Jeden schod, druhý, třetí, schodiště praská, čtvrtý, pátý, vrže, šestý, sedmý, osmý. Zvládla jsem to. Stojím pevně nohama na zemi. Teď jen otevřít dveře, přejít verandu a rovnou do špajzky. Ruka se mi klepe. Než vůbec uchytím kliku, uběhne dlouhá doba. Držím ji. Opatrně otvírám. Snažím se, aby dveře neudělaly žádný zvuk. Verandu osvětluje měsíc. Dnes je úplněk. V dálce slyším štěkot psa. Naprázdno polknu. Udělám dva menší krůčky a zastavím se. Ticho. Nic víc než ticho. Pomalými, opatrnými kroky se dostávám ke špajzce. Další dveře otevírám rychleji. Zavírám oči. Slyším jen vlastní dech. Otevírám je. Vidím jen regály plné zavařenin. Dole beru láhev vody. Teď jen tu cestu absolvovat ještě jednou.
Dveře od špajzky nechávám otevřené. Procházím verandou. Po každém kroku se zastavím a otáčím. Nikde se nic ani nepohne. Všechno je na svém místě. Přicházím až ke dveřím, které vedou do podkroví. Nejhorší část mé cesty. Dveře jsou otevřené. Schody. Osm proradných vrzajících schodů. Jeden, druhý, třetí, nevrže, čtvrtý, pátý, nepraská, šestý, sedmý, osmý. Divné, nic se nepohnulo, nezavrzalo, nezaskřípalo. Stojím na chodbě. Slyším jen ticho a vlastní dech a tep. Opatrně procházím chodbou. Stěn se nepřidržuji. Ve tmě už rozpoznávám obrysy. Dveře od pokoje. Opatrně sahám po klice. Studená. Pevně jí uchopím. Stisknu. Otvírám. Pokoj je prozářen měsíčním svitem. Popojdu k posteli. Sednu si. Jakmile se napiji vody, okolo mě prolétne vítr? Okna jsou zavřená, dveře také. Slyším hlasy. Mluví nahlas a rychle. Najednou ticho. Jen ticho. Ulehávám do prochladlé postele. Kroky. Dupot. Vrzání. Přikryji se až po nos.
„Fúúú,“ zase ten vítr. Mrazivý. Kde se tu bere? Zvědavost je silnější. Bez sebemenšího zaváhání vylézám z postele, mířím přímo ke dveřím. Otevírám je. Vidím jako ve dne. Přede mnou stojí cosi. Malá, vyhublá postava. Otrhaný oděv špinavý od hlíny a v ruce, v ruce nůž. Vztahuje na mne ruku a dívá se mi do obličeje. Ohavné žluté oči se mi zarývají hluboko do tváře. Její pohled se nedá vydržet. Nemohu mluvit. Nevydám ze sebe nic, ani hlásku, ani skřek. Zavírám se strachem oči. Necítím tupý náraz. Nic nebo nikdo se mě nedotkl. Stojím na chodbě. Ruce i nohy se mi klepou. Zimou to však není. Bojím se, co bude dál. Po chvilce oči přeci jen otevřu. Nikoho nevidím. Nikdo tu není. Osůbka zmizela. Vlastně je to dobře. Kdo ví, co by se ještě stalo. S hrozným pocitem jsem zalezla zpátky do postele. „Bom,“z dálky se ozval hrom. To je ten druhý, co se neozval před tím, než se mi tohle všechno stalo.
Ráno jsem vstala chvilku před obědem. To, co jsem v noci zažila, byl to sen či skutečnost? Celý týden, který jsem strávila u babičky, jsem hledala nějaké dokumenty, co dříve na tomto místě, ještě než tu byl postavený tento dům, bylo. Ve velké staré almaře byly srovnané papírové desky. Pár jsem jich prolistovala. Nic, co by mě zaujalo, jsem v nich však nenašla. Potom jsem otevřela spodní šuple. Ležely v něm papíry. To, co jsem se dočetla, mi zatajilo dech. Na tomto místě dříve býval hřbitov. To by vše, co se mi stalo, vysvětlovalo.