Vzpomínka upírky

Athanasie odtrhla oči od deníku.
Unaveně pohlédla na Vincence – ležel schoulený v křesle a spal. Musel mít jistě hlad a žízeň, napadlo upírku. Tiše odložila deník na stůl a vstala. Přešla pokoj a otevřela prosklené dveře vedoucí na balkon. Vyšla ven.
Krajina se topila ve tmě, kterou prozařovala hrstka hvězd zastíněna měsícem. Tento dům se nacházel uprostřed lesa, a přestože Athanasie už dlouho neopustila upíří sídlo, s jistotou věděla, kterým směrem leží blízká vesnice. Dobře si pamatovala směr k Jitřním vrškům a troufala si říct, že by se i po tak dlouhé době dokázala vrátit na Jasmínovou dolinu.
Zatoužila se tam podívat.
Povzdychla si. Věděla, že by se nedokázala vrátit před svítáním, cesta by byla dlouhá a příliš vyčerpávající. Doufala, že se na Jasmínovou dolinu ještě někdy podívá. Všechny vzpomínky spjaté s tímto místem byly krásné.
Jak vzpomínala na svoje dětství, zaplavila ji najednou vlna smutku a vzteku. Tohle – tohle přece není její vina! To, co se z ní stalo, mají na svědomí lidé. Lidé, se kterými žila, lidé, které ani neznala! Kdyby to bylo na ní, nic z toho by se nestalo. Nic!
V hlavě se jí ozval tichý kousavý hlásek. Svědomí nebo co. Už skoro zapomněla, jaké to je. Zaplavovalo ji vinou…
„Kdybys nechtěla, nic z toho by se nepřihodilo. Ale ty jsi chtěla…“ podotkl hlásek posměšně. „To, co se z tebe stalo, je tvoje vina. Tohle všechno je tvoje vina. To ty jsi to všechno způsobila, tak nesváděj vinu na ty hříšné lidi!“
„Mlč!“ vykřikla Athanasie do tmy a rukama si křečovitě snažila zacpat uši. Zabavit se toho hlásku.
Svědomí…
„Mě se jen tak nezbavíš! Nikdy nesmyješ tu krev, kterou máš na rukou. A všichni o ní ví…“
Athanasie hbitě vyšplhala na zábradlí a vrhla se dolů.
Trvalo to přesně tři vteřiny, než jí na zádech vyrostla velká kožovitá křídla a ona se ladně vznesla nad špičky stromů. Ledový noční vítr nasycen deštěm ji hladil po tvářích a cuchal vlasy. Po dešti byla jasná a chladná noc.
Upírka se ještě chvíli nechala laskat větrem a pak zamířila směrem k vesnici. Neslyšně přelétla les a za okamžik pod sebou spatřila mihotavá světla vesnice.
Ušklíbla se.
Lidé ji nenáviděli a ona nenáviděla je. Nejasně si vzpomínala na první roky, kdy byla upírem. Tehdy odmítala sát lidi – nechtěla se stát vrahem. A Kasián se svou nevěstou to respektovali. Dlouho se živili jen krví zvířat.
Až do té doby…
Tehdy nechápala, proč na ně vesničané zaútočili. Proč vtrhli do jejich sídla a podpálili ho…
Dnes už to ví.
Byla to nenávist. Nenávist, podporovaná pomstychtivostí. A touha po pomstě vedená strachem.
Tehdy uprchli. Nechali se těmi bezcitnými vesničany zahnat do kouta. Ale ne na dlouho. Brzy poté se vrátili a ukázali se těm lidem v celé své děsivé kráse.
Tu noc poprvé vraždila.
Vraždila ze strachu. Stachu, zahaleného v rouchu pomsty. A pomsta s kořeny v nenávisti.
Nenáviděla ty vesničany nebo sama sebe?
Kruh se uzavřel.

Spokojená a klidná se Athanasie vrátila do sídla. Na rtech jí ještě zářily krůpěje sladké krve. Pomalu a elegantně zamířila do podzemních místností. Panovala tu neproniknutelná tma, která ale upírku nijak neomezovala.
Ocitla se v prostorné, kamenné místnosti. Bylo tu chladno. Příjemně chladno.
Minula dvě rakve. Jedna patřila Kasiánovi, druhá jeho sladké nevěstě. Dnes už ničí nebyly. Kasián i jeho nevěsta se obrátili v prach…
Athanasie se pro sebe ušklíbla a zamířila k třetí rakvi. Bílými prsty se lehce dotkla jejího hladkého povrchu. I v té tmě ji jasně viděla před sebou – úzká, vysoká, z tmavého dřeva. Při pohledu na ni si vybavila skříně ve škole. Připomínaly ji rakev.
Upírka se ušklíbla podruhé. Jaká to ironie osudu. Vše jí připadalo nicotné a pomíjivé.