Knoking on the Door Deník část třetí
14. listopad 3783
Právě jsem se probudil a jsem v nějaké tmavé místnosti. Jediný zdroj světla je uprostřed a proudí z velké lampy. Netuším, kde jsem a proč tu jsem, ale jediné co jsem našel, byl papír a tužka. Připadám si jako nad propastí, protože jediná pevná půda pod nohama je právě osvětlený kus místnosti, jinak nevidím prakticky nic ani stěny nebo dveře. Bolí mě hlava jako bych v ní měl ohromný střep a zřejmě mám něco s nohou, protože se na ni nemůžu postavit, ale nevidím žádnou ránu nebo otok, takže ji musím mít nějak zlomenou bez toho, abych viděl ránu. Slyším kroky. Snad nemají v plánu mě mučit, protože to by přišli o pár končetin spíš oni.
Plechová židle, facky, pěsti a otázky jsou snad všude, kde je nějaký zajatec, ale zrovna já to se mi moc nezdá. Každý moc dobře ví, že stačí málo a je mrtvý v mé společnosti. Skvělou zprávou je, že se mi začíná zlepšovat noha, takže už pomalu dokážu chodit, ale naopak tou špatnou zprávou je malá, ale nehýbající se holčička v rohu. Všiml jsem si jí, když otevřeli dveře a místností se prohnal kužel světla. Už ji vidím i já, protože jsem přišel na to, že bezpečno není na světle, ale právě tam kde je tma, protože si oči konečně zvykají na tmu a vidím už celou místnost. Podle všeho je to jedna z cel, které vystavěly Němci při druhé světové válce, a věznili zde Britské piloty. Poznal jsem to podle masivních dveří a jasně stanoveného designu chodeb, který jsem zahlédl právě, když mí věznitelé vcházeli. Budu tedy někde na okraji Pařížského prostoru, a pokud se něco podělá myslím, že nebudu mít šanci tuhle situaci přežít.
Jsem tu snad hodiny a nikdo nepřišel. Ani vodu jsem nenašel, takže jim jde jen o to ze mě vymlátit informace a nechat mě pojít. Prozatím jen chtěli vědět jméno, a co znamená Project Weed, ale co já vím, jestli ti vědátoři ze společnosti nějak postoupili. Sakra, nebyl jsem na velení už snad dobré dva roky. Ovšem zatím si jen zkoušeli, kolik toho vydržím a čekám, že počkají, až zeslábnu hlady a žízní. Potom si přinesou ty svoje nožíky, injekce a různé jiné nechutnosti, které lidem strkají pod nehet a zabodávají na ty nejcitlivější místa, jen aby věděli, proč vaše babička vyhazuje týdně tolik uranu. No co, každý byl jednou malý kluk. Hlava bolí pořád a zdá se mi, že se bolest stupňuje čím dál tím víc, asi mi brzo praskne. Proboha, museli mi něco voperovat, ale necítím nikde ránu, musí to být něco jiného. Prázdná místnost, ve které jsem jen já, tužka, papír a ta malá holka v rohu, která pořád jen civí do země. Mám takový dojem, že byla naposled trochu dál a ne uprostřed místnosti. Ona tedy není jen hadrový panák, ale je živá. Potom to znamená jen jedno. Je to jedna z těch dětí z kultu Siren, co jsem o nich slyšel, ale nikdy jsem je neviděl z blízka. Podle všeho mají červené oči, protože je mají dokonale zalité chemickou látkou zvanou „Mermaid Teardrop“ a používají je jako dálkový spínač na váš mozek. Půjdu se podívat, jestli je to pravda.
Nedostanu se blíž než na metr. Je to jako nahlas puštěné rádio, čím blíž jdete, tím větší je hluk, ale u mě to je řezavá bolest. Snažím se teď sedět, tak aby ke mně byla ta věc otočená zády, a podle všeho to funguje, protože bolest pomalu ustupuje. Zajímalo by mě, co tady dělá, přece jen jsou to pomalu zvířata, ale i přesto jsou zamčené v laboratořích a díky tomu, že nevidí, musí být útěk nemožný. Moje pokusy o rozhovor mi odvětí jen zachrchláním, takže to nemá moc cenu. Pokud by se mi její pohled povedlo nějak nasměrovat na ty dvě gorily, co mi tak s radostí měnily stavbu kostí v těle. Musím ji upoutat a přijít na to jak zjišťuje moji pozici, protože se začíná otáčet a to nedělám žádný hluk krom psaní. Zkusím na chvíli přestat, třeba to pomůže.
Stačila chvilka a přestala se otáčet mým směrem, takže proto mi sem dali blok a tužku, abych psal a nenápadně si tak změnil mozek na růžovou kaši ničeho. Chytrý způsob jak si udělat dětskou přesnídávku nebo donutit vězně mluvit. Není čas na vtipy. Myslím, že další část téhle komedie se blíží a já stále nevím jak ji přimět mě alespoň částečně poslouchat. Hluk mi pomůže, ale její otáčení je spíš pomalé zahřívání svalů a potom konečně nějaká akce, takže ji musím mít nachystanou směrem ke dveřím a být připravený tam udělat pěkný kravál. Jasně už to mám. Velké masivní dveře, když vstupovali ti dva kulturisti, vrzaly jako o život, takže je moje cesta jasná. Prvně si nachystám tužku jako zbraň, přece jenom je to můj jediný obraný předmět. Super, jdeme na to. Snad budu mít příležitost vše vylíčit, až bude po všem.
Jsem konečně v kanále a můžu si chvilku odpočinout, protože bylo nepříjemným překvapením zjistit, že ti co mě tu věznili, byli jen nějací vyznavači Fašismu a dokonce opravdu byli jen dva. Evidentně nejsem tak nezranitelný, jak si myslím a měl bych si dávat větší pozor. Druhá věc, která pro mě byla docela nepříjemná, je má neznalost Siren. Je to malá a nevinná holčička, ale jakmile jsem udělal hluk a následně se otevřely dveře, ta malá potvůrka skočila jednomu zmetkovi na ramena a jednou ranou mu urazila hlavu. Druhý to měl poměrně pomalejší, protože ho rozcupovala na malé kousíčky. Já jsem potichu stál kousek stranou, i když jsem byl celý od krve, ani jsem se radši nehnul a počkal, až se uklidní. Vzal jsem jí s sebou, ale asi u třetí odbočky se mi ztratila a vlastně nechci a ani nevím, kde právě teď je. Právě teď mám v plánu vylézt prvním otvorem ven a radši se moc nestarat, jestli ta malá bestie někoho ještě rozcupuje, pokud to tedy nebudu já. Myslím, že jsem se spletl umístěním toho vězení, protože podle zápachu a hluku jsem pořád v novém Londýně. Ničemu ale není konec. Ti dva nebyli jen tak někdo, jsem si tím jistý, takže mi jde někdo po krku a já nevím, kdo to je.
Komentáře (0)