Příběhy z údolí Twal díl 1 - Večer obav

Horký den se chýlil ke konci a stíny skal se pomalu prodlužovaly. Rudá Mitra, slunce tohoto světa, stále žhnula nad obzorem obklopena aurou červánku. Její žár už pomalu slábl, ale skály štítu Gloka Palaba stále roztápěly vzduch a živily stoupavé proudy brasary, vanoucí zdola z jižní pláně vysoko nad krajinu Dolní Marky. Vzduch z jižní pláně, která je plna bažin a protkaná řekami, odtékajícími z hor, je nasycen vodou a brasary vytahují vlhkost vysoko do chladných horních vrstev atmosféry, kde pak vytvářejí nad štíty Kamarulského zlomu tak typické čepice bílých řas, jež se pak táhnou daleko nad skalisté hory až kamsi nad Horní Marku.

Sarma, druhé vegetační období s dostatkem vláhy a tepla, právě vrcholila, takže tento den byl opravdu slunečný a skalní stěnu pěkně rozpálil. Mladý Kalimar se vracel domů po celodenním sběru vajec krouživek, ptáků hnízdících ve skalních rozsedlinách a využívajících teplého prostředí rozehřátých kamenů. Ptáci se vraceli na svá hnízda až pozdě večer, aby zahřívali svá vejce hlavně po ránu, kdy jsou kameny už trochu chladnější a Mitra ještě není nad obzorem. Gabanové, kmen, ke kterému Kalimar patřil, využívali toho, že krouživky snášejí vždy více vajec, někdy až deset, ale z jednoho hnízdění vyvedou jedno nebo dvě mláďata. V hnízdě vždy nechávají alespoň pět vajec, aby populaci těchto ptáku neohrozili. I dnes se vracel Kalimar s mnoha vejci na svém opasku a v brašně měl nasbírány květy chocholnice, které se po vysušení tak snadno prodávají dole u řeky Vatany jako vyhledávané koření. Pot mu crčel po čele a nemít čelenku s čílkou na boku, nemohl by pro pramínky potu ani otevřít oči. Cítil horko sálající ze skalní stěny a protože byl už po práci a čekala ho jen cesta domů, nepotřeboval už tedy udržovat výšku a rozhodl se trochu se ochladit. Zapřel se nohama do ocasu až začal strmě stoupat a když se jeho kluzák hodně zpomalil, přitáhl levou paži a prudce stáhl náběžný nosník levého křídla dolů. V malé rychlosti se kluzák jen lenivě začal naklánět na stranu, ale po chvilce se už řítil podél skalní stěny. Kalimar visel hlavou dolů a užíval si chladu, který mu přinesl proudící vzduch. Po čase mu čílka začala bzučet u ucha a on věděl, že ještě chvíli a roztřepala by se úplně. Ten plochý klacík, zabroušený do tenkého plátku, který nosili přivázaný na čelence, ho upozorňoval na příliš velkou rychlost, a proto stočil kluzák směrem k domovu a v stálém mírném klesání se nechal laskat chladem fičícího vzduchu.

Obvykle, když vybíral střemhlavý let, srdce mu bušilo a cítil příjemný pocit vzrušení z rychlosti a opojení z toho prostoru, kterým se řítil a kterého byl pánem. Dnes měl však srdce až v krku a hrudník měl stažený, i když vybíral ještě před rozkmitáním čílky a to značně pozvolně. Najednou si uvědomil, že ho něco tíží. A byl to strach co ho dnes tížil. Ne strach z nebezpečí, ne strach o sebe. Ale o Ylmu. Měl o ní strach, protože musel žít s jejím problémem, protože ho měl stále na očích, protože jí přál, aby se vyrovnala s prostředím, ve kterém žije, protože… prostě si přál, aby to s ní bylo normální. Normální jak to je v jeho životě a v životě lidí okolo. Ale celý dnešek, aniž by si to uvědomoval, měl pořád na mysli tu otázku co s ní bude zítra, stále si přemítal tu včerejší hádku, když na ní táta křičel a ona se stejným hlasitým křikem bránila. Měl o ni strach, na druhou stranu ale souhlasil s otcem, prostě proto, že žijí tam kde žijí a Ylma už přestává být dítě. Nemůže se tomu vyhýbat. Ona má z toho strach a Kalimar má teď strach i za ní. Začíná pomalu chápat její pocity. Podíval se skrze ten strach pod sebe a uviděl Ylmu jak padá a neumí to vybrat. Když se někdo bojí, tak může špatně dopadnou a to by jí nepřál. Zahnal tu myšlenku. Vzápětí si uvědomil jak letí pomalu a na jistotu. Bojí se a proto ani svému kluzáku nevěří. A to už létá od svých sedmi let. Lidé o něm říkají, že se snad na kluzáku i narodil.

Do křídel mu kopl silný proud, který ho bude chvíli tahat nahoru. Dostal se k útesu Zlatá panna, nazvanému podle svého tvaru a barvy kamene. Je to poslední útes hřebene Cevlin, který pro svou plochou proti slunci vystavenou stěnu vytvářel zvláště silné brasary. Zlatá panna jim stojí v cestě a tím je koncentruje a umocňuje jejich stoupavý tah. Kalimar je tentokrát oblétal v dostatečné vzdálenosti. Dostat se do nich bývá někdy velmi nebezpečné. Jak postupně oblétal Zlatou pannu, v pozadí se posouval výhled na vzdálené načervenalé členité skály ostrého štítu zvaného Kopí Lotterovo. Tento štít se týčil jako štíhlý vysoký trojúhelník nad zelenými pláněmi Dolní marky a jeho jasně bílý kámen vždy zářil barvou slunce. Nyní, když Mitra zapadala a doprovázely ji řady červánků, se na jeho skalním průčelí střídalo toto červené světlo s miliony tmavých stínů, vznikajících na skalních nerovnostech. Povrch kontrastoval s namodralým a podstatně hladším vzhledem skalní hradby hřebene Cevlín, který už nyní Kalimarovi sálal své nastřádané teplo do zad. Oba skalní masívy vytvářely až děsivou scenérii prostoru ohromných vzádleností a smrtelných hloubek a i když kluzák letěl velmi rychle, kulisy se jen lenivě posouvaly.

Jak se však Kalimar hnal prostorem dál za Zlatou pannu postupně se odkrývala veliká a hluboká skalní mezera oddělující Kopí Lotterovo od Cevlína a Kalimar začal odměřovat poslední úsek své cesty. Široký prostor mezi skalními velikány se pomalu zužoval jako trychtýř a Kalimar na jeho konci začal rozpoznávat údolí Twal. Zde v poklidu lenivého vzduchu se už nemohl spoléhat na stoupavé proudy. Měl dostatečnou výšku a musel ji využít tak, aby doletěl až do skalního města, vystavěného jeho kmenem. Twal vypadal z téhle dálky jako zelený jazyk plazící se mezi skalami z namodralého kamene. Byly to louky a vegetace na dně údolí, jež však končilo na dolní straně strmou skalní stěnou, padající dolů k zelené nížině Dolní marky. Gabanové se považovali za nejvýše bydlící lidi na světě a byli náležitě hrdi na způsob dopravy, vyvinutý jejich předky, jenž jim toto prvenství umožňoval.

Kalimar se prohnal nad nejvyššími větvičkami borovic dolního hájku a táhlým obloukem kopíroval vrstevnici zelené pastviny, která končila přímo na dolní hraně údolí. V levém náklonu pomalu sestupoval a svůj let směřoval pár metrů pod přistávací římsu, aby pak v pravý čas těch pár metrů nastoupal a téměř v nulové rychlosti se přehoupl přes hranu římsy. V tomhle období je celé údolí chráněno od větru, takže neměl problém dosednout s naprostou elegancí. Po dvou tvrdších krocích pokračoval s pozvednutým kluzákem v plynulé chůzí do kadany, podlouhlé stodoly, kde si všichni z vnější skály ve svých výklencích odkládali své kluzáky. Ani se zde nezdržel, třebaže na něj pokřikovali jeho přátelé, zaneprázdnění zítřejším slavnostním dnem. Podél přistávací římsy si to namířil přímo domu za Ylmou, která nyní zaměstnávala celou jeho mysl. Na konci se výška římsy pomalu snižovala jak se postupně ztrácela v pastvině. Zde si mladí chlapci užívali radovánek se svými malými kluzáky, nejednou končící v podmáčené hlíně ne zrovna v záviděníhodných pózách.

Po pár schodech nahoru se dostal k terasovitým zahrádkám plným barevného kvítí, co si gabanové nasbírali na různých místech skalních stěn a namnožili si pro svou potěchu. Nahoře vedl chodník přes krátký tunel a na druhé straně pokračoval po dřevěném balkónu až ke dveřím zasekaným ve skále. Chtěl zabušit a vejít, ale zrovna uslyšel povědomý pokřik a tak se zastavil a opřel se dlaněmi o široké zábradlí. Propnul si záda, aby si trochu odpočala, a čekal co přinese ten jekot. Nečekal dlouho. Asi padesát metrů před ním se rozkmitalo lano napnuté ze skladu za skalním výstupkem. Vedlo ke skalní stěně na opačné straně údolí. Kdysi sloužilo pro přepravu materiálu z přední skály na pěstitelský ostroh, kde měli vytesané své domy lidé, kteří se věnovali pěstování obilí a zeleniny na horní straně údolí. Dnes se už nepoužívalo a tak si místní omladina zkoušela své schopnosti různými kousky a všelijak si krátila volný čas. Zrovna hráli třískanou. Letěli zavěšeni na kladce nad zelenou pastvinou a pěti kameny, které s sebou měli, se snažili trefit bílé balvany, vystupující z trávy. A protože byla louka vklíněna mezi vysoké skály, nebylo případný zásah těžké uslyšet. Po chvějícím se laně letělo něco, co bylo snadné si zmýlit s oštěpem. Ylma zavěšená na kladce letěla natažená pěkně rovnoběžně s lanem a bojovně u toho pištěla. Všiml si jejich propnutých holých chodidel, které rozrážely vzduch, pevných stehen a lehce prohnutého trupu, pružicího v popruhu pod závěsem. Její hrdá brada se rýsovala na pozadí jasných osvětlených skal. Neviděl v ní jediný náznak strachu či nejistoty. Vždy obdivoval, jak se vrhala po laně s naprostou jistotou, jak si to užívala. Měla dokonalý smysl pro rovnováhu a vždy letěla bez jediného rozhoupání s dokonalou orientací v prostoru. Uslyšel tři třesknutí jak její kameny trefily bílé balvany na louce. Jindy by si pomyslel, že to není špatné. Dnes měl ale na mysli jiné věci.

Když vstoupil do dveří, hned začal vytahovat svůj dnešní úlovek. Pozdravil se s matkou a prohodili pár slov. Měl za sebou docela běžný den a o tom, co bude zítra, se jim moc mluvit nechtělo. Opatrně otevíral malé kapsičky na svém opasku a ze suché trávy vybaloval jednotlivá vejce krouživek. Byla jich plná mísa. Z brašny vysypal na stůl květy chocholnice a matka je začala okamžitě zbavovat nečistot a rozkládat na plátěné sušáky. Mezi květy vypadly na stůl i dva lesklé kameny. Kalimar je okamžitě vybral a schoval do váčku, který uložil do otcovy truhly v zadní místnosti. Otec doma nebyl a tak když zaslechl na balkóně přede dveřmi rachot a dupot chlapců a dívek, nevyvolalo to v něm žádné divné pocity. Převalilo se to kolem jejich dveří jako stádo slonů a po chvilce bylo slyšet lehké dupání zpět. Ylma praštila celým svým tělem do dveří a bez skrupulí, zato však se vší svou ztřeštěností, vlítla do místnosti. Matka zrovna pokládala na stůl pšeničné placky s marmeládou z rudých bobulí krabatek, která tak báječně provoněla místnost. Kalimar ještě na poslední chvíli rozprostřel pod tácem slaměnou rohož, matka na ní položila tác a Ylma se na něj okamžitě vrhla. Svezla se na židli jen tak na půl, jakoby zrovna potřebovala někam odběhnout. Zasyčela, jak začala bojovat s horkou marmeládou na placce.

„Co takhle dobrý večer nebo tak něco, sestřičko?“ zeptal se Kalimar.

„Ó ať tě velký praotec Brasar věčně šimrá do bříška, můj věrný bratře, mlask mlask.“

„Už toho nechej, Ylmo. Pořád si vymýšlet nějaké bohy a bůžky, nemám to ráda, to dělají lidé dole od řeky. Víš moc dobře, že od doby našeho praděda Mikuly Paba vyznáváme jen jednoho boha Ochránce. Už bys mohla mít trochu rozum. Zítra máš svůj velký den.“ Matka chtěla Ylmu okřiknout, ale po připomenutí velkého dne se rozhostilo ticho. Jen Ylma do něho potichu mlaskala.

„Viděl jsem tě na provaze. Myslím, že jsi odvážné a šikovné děvče,“ pokusil se o pochvalu Kalimar. „Myslím, že ti to zítra dobře dopadne a že…“

„Tak už dost“, odsekla matka. „Pěkně se najez Ylmo a pomůžeš mi s přípravou na zítra. Aspoň se něčím zabavíš. Ty půjdeš vyhlídnout otce, Kale. Dnes byli tři chlapi dole u řeky na trhu a víš dobře jak dlouho trvá než je brasary vytáhnou s plným nákladem nahoru. Alespoň jim pomůžeš se zbožím od rampy.“

Když se za Kalimarem zabouchly dveře, zůstala Ylma jako opařená. Matka na ní viděla ten strach, které ze zítřejšího větrného křtu má. Neodvážila se ale o tom mluvit, protože by to bylo ještě horší. Jak vtrhla do místnosti celá rozjařená a bezstarostná, tak teď byla jako opařena. Když připravovala věci na zítřejší hostinu, vypadalo to, jakoby ji každým okamžikem mělo vše vypadnout z rukou. Teď už na to nezapomene. Ten hezký den už je pryč. Když řádila s děckama venku, tak na to nemyslela. Ale teď ji už od toho nikdo neodtrhne. A za chvíli přijde otec a bude ještě hůř. Matka se snažila svou dceru trochu přivést na jiné myšlenky. Bavila se s ní o jiných věcech, ale zjevně to nepomáhalo. Již dva roky celá rodina bojuje s jejím křtem a nikdo neví jak z toho. Na horním konci u pastevců žije pár dětí, které se rozhodly křest nepodstoupit. Někdo prostě na to nemá. Mnoho lidí přemýšlí nad tím jaký bude jejich následující život. Údolí Twal nemělo žádné spojení se světem. Asi budou žít v tomto údolí až do smrti. Už tady gabanové žijí dost dlouho a až na pár tvrdých zim se jim tady vede dobře. Matka tyhle myšlenky ale hned zahnala. Věděla dobře, že Ylma není ten typ, který se bojí létat. Odvážná a šikovná je dost. Jen musí udělat ten první krok do prostoru, kdy se ničeho nemůže držet. Ale co když při tom zazmatkuje a něco se stane? To je vlastně otázka, kterou se zabývala celá rodina. Jak tohle dopadne? Matka si sama pamatovala, jak je dospělí v době jejího dětství nutili zkoušet to s vlaštovkami, malými kluzáky, na kterých se dal jenom zbrzdit pád. Skákali do jezírka pod horním vodopádem nebo do bažiny a nakonec se jim to všem líbilo. Když pak sama skákala svůj první skok, měla samozřejmě strach, ale takový ten normální jako ze všeho co je poprvé. Ylma z toho ale má panickou hrůzu. Asi ji měli více nutit do těch vlaštovek. Místo toho ji pořád ustupovali a ona tak neprovedla jediný seskok. A teď to má udělat naostro. Doposud se jedinkrát nevydala do prázdna, i na tom laně sice létá jako střela, ale vždy se něčeho pevně drží. Je to pro ní velký psychický krok.

Ylma postavila na stůl mísu polévky právě včas. Uslyšela otce jak něco vysvětluje Kalimarovi. Smál se u toho a Kalův hlas prozrazoval údiv. Když vešli do místnosti, konečně se skončila ta strašná atmosféra plná nevyslovených otázek. Otec začal vytahovat z vaku mnoho předmětů, které směnili s lidmi od řeky. Nejvíce však všechny zaujal divný tvor, o kterém slyšeli, ale kterého ještě nikdy neviděli. Pták, který létá ve vodě. Mnoho můžu o něm vyprávělo, že ho viděli, když jim ho lidé od řeky nabízeli. Ale nikdo ho zbytečně nechtěl tahat nahoru. Bylo zbytečné tak divného tvora strkat do vaku, protože na jiné věci by se nedostalo. Dnes však bylo jasné, že ji otec vzal, aby Ylmu rozptýlil.

„Čau lidi. Mrkněte, co jsem vám přinesl. Lidi od řeky tomu říkají ryba a prý má skvělé měkké bíle maso. Ylmo, co kdybys to nějak připravila a pošmákneme si. Prý se nedá jíst kůže, takže uvidíme.“ Otec začal vybalovat všechny věci z vaku a matka kontrolovala, jestli je tam to co mu poručila přivézt. Kolem stolu bylo najednou tolik hemžení, otec se pustil do polévky a jen kontroloval, aby mu do ní něco nespadlo. Ylma pořád brebentila a komentovala vše co tam našla. A do toho mlela všelijaké poznámky o tom, jak tu rybu připravit a co použít za koření a bla bla bla. V tom vypadl z vaku hezký náramek, jaký otec obvykle vozíval. Byl vyrobený z tmavých dřívek a lesklých plíšků a Ylma jich měla celou sbírku. Většinou je hned někde přetrhla ale žádnou součást z toho neztratila. Zaplétala si pak z nich jiné náramky a cerepetičky. Tentokrát však otec rázně zasáhl a náramek stopil.

„To mám pro tebe na zítřek jako odměnu, víš?“ od té chvíle bylo ticho.

Ylma sbalila rybu a odběhla do kuchyně. Celý večer o ní nebylo slyšet. Něco tam pižlala a jen občas se z kuchyně ozvalo nějaké cinknutí nebo bouchnutí. Kalimar odešel raději ven a šel se podívat do kadany. Řekl si, že raději překontroluje Ylmin kluzák na zítra. Vytáhl si ho ven a kontroloval každý popruh, každý spoj z kožených proužků, díval se, jestli nosníky z Vatanských bambusů nejsou někde prasklé a jestli správně pruží. Je to dobrý kluzák, který už létá třetí rok. Je menší a lehčí, protože je postavený pro dívky. Potah z hedvábného plátna byl sycen vzácnou pryskyřicí z mekletských borovic, rostoucích na návětrných pláních na Horkách u pobřeží Velkého moře. Dávala potahu narůžovělou barvu s mapou takových purpurových vlnek, což vytvářelo na povrchu křídel zajímavou a obdivovanou texturu. Vynikala obzvláště když přes potah prosvitalo denní světlo. Kluzák vypadal pěkně, byl v pořádku a tak se mohl spolehnout, že ten zítra určitě nezklame. Opatrně ho uložil a šel domů. Už byla tma. Před kadanou potkal svého přítele Axima. Mnohokrát spolu probírali, co s Ylmou, jak ji pomoci překonat strach. Pokoušeli se ji přimět k různým cvičným skokům, ale nedonutili ji ani skočit z výšky do vody. Mluvili spolu i o tom zda do ní prostě nežduchnout. Ale k tomu neměl ani jeden odvahu. Axim měl Ylmu rád. Mnoho času spolu neprožili, on hodně létal a celé dny býval pryč. Dnes večer ale o Ylmě nepadlo ani slovo.

Domů dorazil Kalimar za svitu měsíce a namodralé světlo mu trochu pomáhalo zorientovat se uvnitř. Rodiče už spali v zadní místnosti. Rovnou zamířil ke džberu, opláchl se a pokračoval do ložnice. Bydleli spolu s Ylmou v místnůstce rozdělené rákosovou pletenou stěnou, která byla ze strany Ylmy bohatě překryta různými obrázky, hadříky a přívěšky. Původně přes ní bylo vidět, ale teď byla ta stěna z její strany tak zesílena, že už skoro ani nepropouštěla žádný zvuk. Když však ulehl a bylo absolutní ticho, přeci jen zaslechl jak se Ylma vrtí a nějak fňuká. Takové zvuky znal. Bylo mu to jasné. Brečí! Probíral si v paměti celý její příběh, jak byla malá holka a jak ji otec brával v podvěsu podél stěny Cevlína, jak znala jméno každého útesu a jak vyprávěla kde je který proud a co je tam zapotřebí udělat. Vybavoval si její úspěchy při všech těch lanových hrách a nebojácnost při lezení po skalách a ve výškách. Věděl dobře, že je na let skvěle připravena a že zná teorii co kdy na kluzáku udělat. Pomáhala mu při různých opravách a znala konstrukci tak, jak ji musí znát ten, kdo se chce na tento stroj v letu spoléhat. Ale taky si vzpomněl na ty její opičky a výmluvy, když měla skočit. Už před dvěma léty měla mít křest, ani nenastoupila. Tu panickou hrůzu a křik nechtěl nikdo lámat přes koleno. Byla ještě malá a tak to brali tak, že to je na ní ještě brzo. Ale o rok později už tam byly všechny děti z jejího ročníku. Stála na rampě, všichni čekali co z toho bude, a místo toho se její křídla jen sklopila a všichni viděli, jak se snaží ukecat rodiče. To tenkrát pochopil, že něco není v pořádku. Tentokrát už to nebyl jen vzdor bojícího se dítěte.

V tom si ale uvědomil, že místo vzlyků už rozpoznává zpoza zídky jen pravidelné odfukování. Usnula. No, to je dobře. Ještě chvíli se převaloval, přemýšlel, a dospěl k tomu, že stejně nic nevymyslí. A tak i on usnul.