Příběhy z údolí Twal díl 2 - Velký den

Ranní slunce nesvítilo do údolí Twal přímo. V cestě jeho paprsků stál vysoký hřeben Cevlín, jež se právě prohříval pod náporem pomalu stoupajícího žáru Mitry. Ta už celou Dolní marku pomalu vysvobozovala ze zajetí ranních mlh a oparu. Do údolí se vkrádalo jasně bílé světlo odrážené od povrchu Kopí Lotarova, jenž zachycoval paprsky Mitry každé ráno jako první. Světlem prosycena příroda údolí Twal se tak den co den pomalu probouzela již od okamžiku, kdy slunce vykouklo z hlubin Velkého moře na východě. Obyvatelé údolí měli smůlu, že je nebudívalo obvykle přímé ranní světlo. Zato však se jejich údolí prosvěcovalo pozvolněji a každý stihl východ Mitry, pokud za východ bereme i to jak Mitra vykoukla zpoza boční stěny hřebene Cvilín kousek nad Zlatou pannou.

Kalimar sebou škubl jak se náhle probudil. Neměl žádné zlé sny, spal po včerejšku klidně. Zato jako kdyby ho probudilo náhlé uvědomění, že ho čeká docela těžký a pro všechny přelomový den. Místnosti byly provoněny vůní horké kávy a pečiva, zrovna upečeného na rozpáleném kameni. Byl to slavnostní den a proto i snídaně byla slavnostní. Zde nahoře bylo palivo docela vzácné a nikdo nechtěl plýtvat dřívím a uhlíky na snídani. Horká byla obvykle jen večeře. Dnes se ale na ničem nešetří, všichni si chtějí užít radosti a oslav. Vyskočil z postele, převlékl se a už seděl za stolem u svého oblíbeného hrnku s velkými červenými puntíky.

Zvenku už do místnosti doléhaly všelijaké pokřiky a pištění. Bylo ještě docela brzy a venku byl ještě ranní chlad, mnoho dospělých i dětí už ale netrpělivě sledovalo, co se bude dít. Být to za jiných okolností, byla by už Ylma venku nebo by se alespoň netrpělivě cukala, jednu nohu by měla nataženou směrem ke dveřím a jenom by čekala kdy pláchnout. Dnes však byla jako zařezaná. Nedávala sice na sobě nic znát a všemu se zasmála, ale bylo na ní znát, že by dnes raději vůbec nevyšla z domu. Měla oblečené úpnuté kalhoty z jelení kůže a kabátek s širokými rameny. Měl veliké lesklé knoflíky a v pase byl stažený kolem trupu, nebylo na něm nic co by vlálo a za letu překáželo, naopak široká ramena umožňovala velkou pohyblivost paží. Ylma byla mladá a štíhlá a toto oblečení ji velice slušelo. Podle starého zvyku ji matka ráno má obdarovat ozdobnou čelenkou, určenou jen pro větrný křest. Matka na ní už dlouho pracovala. Byla to její stará čelenka, kterou sama dostala od své matky. Vyrobila na ní ale úplně novou ozdobnou čílku z barevných per zpěvných ptáků, hnízdících na dolní hraně stěn Kamarulského zlomu. Ylmu to hned zabavilo koneckonců jako všechno barevné. Zkoušela si ji různě upravovat a ohlížela se v zrcadle. Ani všechny ty teplé ranní dobrotky nestačili ochutnat a už na dveře bouchala omladina a volala Ylmu ven. Jak jinak, okamžitě se protáhla sotva otevřenými dveřmi a už byla pryč. I Kalimar se chystal za Aximem. Budou dnes stát na rampě připraveni skočit za mladými plachtaři, pokud by to bylo zapotřebí. Protože se budou celou dobu ukazovat všem na očích, chtějí sebe a své kluzáky trochu ozdobit. Zatím ale zachovával klid. Na vše bude dost času a na stole má teď tolik dobrých lahůdek.

Když už se chtěl Kalimar odebrat ven, najednou se potichu otevřely dveře a do místnosti se vkradla Ylma. Bez hluku, bez přátel, jen s pohledem poraněné laně. Matka ji hned usadila a začala s ní mluvit. Otec vypadl ven a hnal se za svými přáteli, kteří budou létat na skalní stěně za Zlatou pannou a pomáhat nováčkům najít správnou cestu do brasarů a pak zpět k Twal. Chtěl letět s nimi a nebýt u toho co se bude dít s Ylmou na rampě. Ale samozřejmě to nakonec odmítnul, protože přeci jen chtěl Ylmu podpořit a být s ní. Když se však rozplakala, Kalimar to nevydržel a odešel do kadany. Axim už tam na něho čekal. Vstupní vrata byla pomalovaná pestrými ornamenty s ptačí tématikou a ve štítu byla připevněna velká maketa galdara, dravého ptáka hnízdícího vysoko ve skalních výklencích. Gabanové z něho měli respekt, protože na ně občas útočil a byl schopen plátno kluzáku i poškodit. Galdar byl zobrazen z rozepjatými křídly a byl stylizován do tvaru kluzáku, aby symbolizoval sílu a moc, kterou létání pro gabany znamená. Všude kolem se rozbíhal lidský frkot, vytahovaly se různé ozdoby, všemu vévodila tmavě modrá barva zvláštního odstínu, který lidé získávali z drceného kamene, jež se vyskytuje vysoko na samém konci údolí, kde se už pomalu ztrácí vegetace. Tuto barvu pak doplňovali především oranžovou, dováženou pro barvení textilií dole od řeky. Právě dorazili lidé z pasteveckého ostrohu a ti měli za úkol natáhnout na zelené pastvině provazy zdobené pentlemi, které pak po úvodním ceremoniálu vyzvednou do vzduchu balóny a tak vytvoří slavobránu pro navrátivší se nováčky. Dorazily už první skupiny ze zadních částí údolí. Nováčci si začali rozkládat své kluzáky na pastvině a jejich skupiny se shromažďovaly kolem kokard zapíchnutých do trávy.

Kalimar s Aximem se procházeli po pastvině a prohlíželi si všechny ty ozdobené kluzáky a naparáděné nováčky s všelijakými kostýmy a různě ozdobenými čílkami. S mnohými se znali a tak znělo samé pokřikování, chlapce škádlili a připomínali jim všelijaké nesnáze co je dnes čekají, dívky naopak povzbuzovali. Vždy se ale dočkali jen sebevědomých reakcí, všichni byli přesvědčení, že to s bravurou zvládnou. Někteří šli se svým doprovodem dolů po pastvině až k dolní hraně, aby si dobře prohlédli prostor své dnešní úlohy a vstřebali poslední rady. Od dolní hrany se otevíral široký rozhled dolů do nížiny na sluncem osvětlenou zeleň Dolní marky a oni si mohli své oči navyknout na ten ohromný otevřený prostor, kterým se za chvíli budou řítit. Až se odpoutají od startovací římsy, bude jejich prvním úkolem klesavým letem nabrat rychlost a pak klouzat s malou ztrátou výšky až za Zlatou pannu k prohřátým stěnám hřebene Cevlín. Tam už je čekají brasary, ve kterých budou nabírat výšku. Opět oblet kolem Zlaté panny v dostatečné vzdálenosti a dokluz na pastvinu, kde mohou přistát buď s malou ostudou na trávě, nebo s grácií na přistávací římse. To už závisí na nich. Většinou se chtěli všichni vytáhnout a tak si to vyžádalo pár modřin. Pár mužů už v brasarech létalo. Občas vykoukli za Zlatou pannou a kroužili na místě, aby nováčkům pomohli v orientaci. Byli vidět jako malé tečky, za kterými se táhly dobře viditelné čárky z pramínků vláken obarvených v jasných barvách.

Asi po hodince se oba vraceli z procházky po pastvině. Trochu se začal zvedat vítr vanoucí z Dolní marky. To nováčkům trochu zkomplikuje jejich první skok, protože je může natlačit na skálu. Vítr ale nebyl moc silný. Když skákali poprvé oni s Aximem, byl vítr daleko silnější. Pokud se to umí, dá se využít pro rychlé nabrání rychlosti a rychlý postup směrem k brasarům. Axim tenkráte odstartoval nejlépe a protáhl svůj skok tak, že ztratil minimum výšky. První nováčci už byli připraveni na římse a tak se tam šli také postavit, aby mohli pomoci v případě nečekané události. Nasadili si své kluzáky a zaujali takovou pozici, aby mohli pozorovat jednotlivé skoky. Vřava vrcholila, lidé se shromažďovali na pastvině poblíž římsy, aby měli dobrý výhled, na římse se tlačili nováčci s nejbližšími ze svého doprovodu a hučelo to tam jako v úle. Nad římsou ve skalních výklencích a na plochých vršcích různých kamenů a útesů byli rozestavění různí významní lidé od učitelů jednotlivých ročníků až po stařešiny. Přímo nad římsou stál ženský sbor s bubeníky a trubači a právě začal zpívat úvodní píseň. Houpavé a rytmické tóny ženských hlasů s pravidelnými údery do bubnu a táhlými monotónními tóny dlouhých trubek všechny umlčely. Zpěv se nesl celým údolím a zezadu od skal byla slyšet slabá ozvěna. Vzadu na pastvině vypustili balóny a okrasné draky a vzduch se naplnil barevnými pentlemi. Slavnostní nálada byla tu. Radost z hromadného setkání se mísila s nervozitou nováčku a jejich blízkých.

Asi po hodině různých ceremonií a projevů se z rampy spustil vodící kluzák. První nováčci pozorovali jeho reakci ve větru a sledovali směr jeho odletu, aby ho mohli následovat. První se připravili ti nejstarší, aby prolomili obavy. Skákali chlapci už o rok mladší než Ylma. Skoky plné nejistoty, ale všechny bez problémů. Za vodícím kluzákem se postupně táhly korálky nováčků. Všichni mohli sledovat jak pod dolní hranou pastviny pod jejich očima na pozadí zeleně Dolní marky vytvářeli ve vzduchu jasně čitelnou pěšinku směrem k brasarům. Chlapců bylo pět a za nimi nastoupily tři dívky ze stejného ročníku. Atmosféra se změnila. Všude bylo najednou hodně pištění a postrkování, každá potřebovala ještě něco utáhnout a posunout a nikdo se nějak nehrnul k hraně rampy. Až zasáhl hlavní ceremoniář a už to první dívčí kluzák vybíral pod pastvinou a nabíral směr za chlapci. Hezký skok. Jako druhá se připravovala krásná Amila, černovláska s uhrančivýma očima, oděná do koženého kabátce s čílkou z lesklého tepaného kovu ozdobenou jen chmýřím z per. Amila vždy držela své tělo propnuté v pase a hlavu hrdě vztyčenou a i tentokráte působila velmi jistě jak pevným krokem nesla svůj kluzák na zádech k okraji římsy. Kalimar byl tímto pohledem docela omámen a proto si ani nevšiml jak její oči přeskakovaly z místa na místo jakoby hledaly nějaký záchytný bod. Když přistoupila na samý okraj římsy sklonila se a zahleděla se dolů do hlubiny. Její nohy byly připraveny ke skoku, ale spíš se jí podlomily, než aby se odrazila. Kalimar viděl jak se svezla přes hranu a zmizela v hlubině. Rozběhl se za ní a sotva zastavil na samém konci římsy, když tu uviděl její kluzák nabírat rychlost. Zvládla to.

„Tos chtěl za ní skočit nebo co? Víš moc dobře, že toto je okamžik, který musí zvládnout každý sám, tam nikomu nepomůžeme.“ Okřikl ho Axim s rukou směřující dolů k malé rozsedlince ve skále pod římsou, která byla zarostlá trávou. Pochopil, že Amila měla asi na tomto místě hodně štěstí. Teď už ale klouzala za ostatníma.

Za Amilou se spustila ještě jedna dívka v bezchybném skoku a pak následovali ti nejmenší. Byli to ti nejodvážnější, protože se rozhodli ke skoku sami a proto je každý obdivoval. Většinou byli oděni do různých roztomilých oblečků a kluzáky měli ozdobené různými dětskými motivy. Kalimar vždy obdivoval, jak malé kluzáky dokáži unést člověka. Byly to spíše hračky, takový malý kapesník z potahu a ono je to uneslo. Není ale divu. Většinou šlo o děti, které měl Kalimar tak po pás. Hrnuli se na římsu houfem a přes samé brebentění nebylo možné ani udržet pořádek. Párkrát skočili z římsy současně, ale protože byli malí, nebyl s tím problém. Bylo to jako stádo opic, prostě hrr hrr a byli pryč. Malí kluci a holky startovali nyní proto, aby nebyli odsunuti nakonec a aby měli kontakt s těmi nejstaršími, kteří je měli po cestě morálně povzbudit. Normálně by teď byly na řadě prostřední ročníky, které měly celou ceremonii uzavřít. Tento rok však dorazil na rampu ještě někdo další. Byla to Ylma. Kalimar ji zpozoroval, jak se prodírala davem a jak hrdě vyskočila na rampu. Srovnala si kluzák na zádech a kráčela vzpřímená po kamenité plošině rampy až na místo odskoku. Hluk výrazně povadnul, protože kdo tento příběh znal, upřeně pozoroval jak dopadne.

Ylma kráčela nebojácně po samé hraně římsy a kluzák se ji na zádech pohupoval, jak se do něho opíral vítr. Došla až ke Kalimarovi, ale nevěnovala mu žádnou pozornost. Nereagovala ani na Aximovo povzbuzování, chovala se, jakoby o nic nešlo. Odhodila brašnu stranou, otočila se a vypadalo to, jakoby chtěla bez zábran naprosto rutinně skočit. Kalimar ji upřeně pozoroval. Doslova jim proto prolétl ten panický strach, který Ylmu zachvátil v posledním okamžiku, kdy měla opustit pevnou zem a naplno se začít spoléhat na vztlak kluzáku. Ten úlek ji doslova mrštil pár metrů od hrany římsy a tvář ji opanovalo zoufalství. Zkřivila obličej a začala si kousat ret. Po lících ji zklouzky krůpěje slz. Kalimar měl v té chvíli mrazení v zádech. Sám by se teď do hlubiny nepodíval, jak prožíval Ylmino zoufalství.

„Musíš skočit, Ylmo, musíš to dnes zvládnout! Neodpustil bych si, kdybych tě v tom nechal. Ty to zvládneš, všechno umíš, nemáš se čeho bát, to je jen okamžik, který musíš překonat a pak už si to budeš celý život jen užívat. Věř mi! Pojď to ještě zkusit a uvidíš, prosím.“ Kalimarovi se třásly ruce, když bral Ylmu za rameno. Byl přesvědčen, že dnes to nemůže dobře dopadnout.

Ylma teď otevřeně brečela. Přes hranu řísmy se dívala dolů do hlubiny a opatrně se přibližovala blíž a blíž. I přes slzy ji ale děsil ten pohled dolů mezi skály, umocňován navíc studenou kamennou ozvěnou, kterou přinášel vlahý čerstvý vítr. Pod římsou byl hluboký strmý skalní sráz, padající téměř kolmo hluboko dolů. Na dně té hlubiny vytvářela voda padající vysoko ze skal polštáře mlhy. I když vypadaly měkké jako z peří, vůbec Ylmě nedodávaly pocit bezpečí, právě naopak. S každým krokem blíže a blíže hraně římsy se jí ta děsivá hlubina otkrývala více. Zelené pláně Dolní Marky, rýsující se v dálce, už vystouply z ranního mlžného oparu. Pohled na ně ji vždy uklidňoval a ona přemýšlela nad tím, jak to v těch hromádkách zeleně tam kdesi v dáli asi vypadá. Čím však byla blíže hraně, tím více se musela soustředit na skalní hloubku a zděšením se více a více krčila. Kalimar ji následoval a mluvil ji do duše, což ji pomalu tlačilo kupředu, až klečela na obou kolenou a roztaženými prsty se vzpírala na samém krajíčku kamenné dlažby. Ruce se jí chvěly a z hrdla ji výcházel vzlykot. Axim se už na to nemohl dívat a tak se k oběma přiblížil. Nenašel však odvahu, aby Ylmu odvedl, tohle není účel hry. Ylma se tohle musí naučit, aby byla svobodná. Spolu s Kalimarem vypadali jako dva supi s roztaženými křidly na večeří. A mezi nimi bylo jedno zoufalé kuře s kluzákem sklouzlým na stranu, které rozhodně nevypadalo, že by plánovalo uletět.

Kalimarova nervozita stoupala. Nevěděl co má dělat. Ani přítomnost Axima ho nijak nepodpořila. Stále slyšel vzlykání své sestry a rozrušením se celý třásl. Chytil ji za hlavu jakoby ji chtěl pohladit. Hleděl teď spolu s ní přes okraj římsy do hlubiny, do které tak často skákal, aby vzápětí ucítil oporu ve vztlaku svého kluzáku. Proběhly mu hlavou vzpomínky na jeho první skok, na to jak zamlklý postupoval v hloučku chlapců po římse a jak ho z nervozity bolelo břicho. Bylo jich tenkráte mnoho a když přišel na řadu, prostě se v té tlačenici zapřel rukama do kluzáku a překlopil se do prázdna. Bylo mu, jakoby letěl hlavou dolu. Jeho vzpomínky ho opanovaly. V tom uslyšel ostrý výkřik. Vzpamatoval se a ucítil Ylminu ruka, jak se pokouší o něho zachytit. Máchnul jejím směrem, ale už jen sáhnul do vzduchu. Ylma padala přes římsu po zádech a on viděl jen její křečovitý výraz v obličeji a vztažené ruce. Za okamžik se mu ztratila z dohledu a pak se ozval náraz, ja zavadila o rozsedlinu pod římsou. Zděšeně pohlédl na Axima, ale našel jen druhou vyplašenou tvář. Co se to proboha stalo? Strčil do ní! A ona teď...

V okamžiku byli oba ve vzduchu a hlavami dolů míjeli rozsedlinku pod římsou. Kalimar čekal, že tam najde Ylmu rozpláclou na kamenech, ale nezahlédl ji tam. Jen zpozoroval, že Axim se sklonil do střemhlavého letu a začal prudce klesat. Vydal se za ním a za okamžiku uviděl Ylmu, jak padá ve vývrtce, nohy i ruce ji lítají ze strany na stranu a ona nemá nad kluzákem žádnou kontrolu. To je to nejhorší, co se mohlo stát. Minul ji střemhlav a podletěl ji, v kotrmelcích přece jen padala trochu pomaleji. Stejně ale nevěděl, co může dělat jiného než to vše jen pozorovat. Najednou si uvědomil, že Axim se někde opozdil. Obvykle byli v takových napínavých chvílích spolu. Zpozoroval ho, jak se shora přibližuje k Ylmě, a jakoby se pokoušel ji zachytit. Místo toho se oba srazili a potahy jejich kluzáků výhružně zabubnovaly. Ylma se na okamžik přestala motat, ale nepodařilo se ji kluzák uřídit a znovu přešla do kotrmelců. Kalimar pochopil o co se Axim snaží a přiblížil se k nim. Když ho zahlédl, jak se podruhé přibližuje k Ylmě, otřel se o ní a zastavil tak její rotaci. Její kluzák mu narazil do břiha a náběžná hrana se mu ostře svezla po stehně. Zatl zuby a překonávaje bolest mohl jen odpadnout, aby Aximovi udělal místo. První nával bolesti mu dlouho nedovoli se ovládnout. Letěl dlouhým obloukem a jen naslouchal, co se za jeho zády děje.

Po chvíli se mu podařilo dotočit oblouk a spatřil Axima, jak drží Ylmu za nohu a brzdí její let. Držel ji tak chvíli ve střemhlavém letu a tím ji umožnil se zorientovat a srovnat kluzák ve vzduchu. Uchopila už obě náběžné hrany pevně v rukou a volnou nohu už měla zapřenou do ocasu. Na záklonu její hlavy poznal, že už z ní strach spadl. Už to nění ten okamžik, kdy má udělat krok do prázdna, teď už je zavěšena na svém oblíbeném popruhu a jako při třískané se pokouší soustředit se na zásah. Bradu měla vystrčenou hrdě kupředu a zatímco ji Axim pouštěl nohu, ona už začínala podvědomě řídit kluzák a hlavu natáčela směrem ke Zlaté panně, aby našla nejlepší cestu. Kalimar měl slzy v očích, protože jasně věděl, že už je vše, jak má být. Už se nezabýval tím, co se stalo. Spolu s Aximem se zařadili za Ylmou a bylo jim, jakoby začali zlehka stoupat. Byl to pocit z toho, že jim spadl kámen ze srdce. Stratili sice hodně výšky v těch kotrmelcích, ale Ylma teď letěla naprosto jistě a bezchybně směrem k brasarům. Byla sice nejníže letícím nováčkem, budou sice muset strávit v brasarech o hodinu více, ale údolí Twal je hodně vysoko a proto i po všech těch kotrmelcích mají dostatek výšky, aby doletěli až na stěny Cevlína a pak zpět.

Ylma se otřepala jako rybička. Už v proudech kolem Zlaté panny všelijak kroutila kluzákem a zkoušela nabírat každý poryv větru. Několikrát to s ní smýklo, až se převrátila, protože však už srostla s kluzákem, vždy jako dravý prák stáhla náběžné hrany a střemhlavým letam nabrala rychlost, aby mohla vyrovnat. Když je pak brasary vynesly do Kalimarovy oblíbené skalní průrvy, navedl Ylmu na širokou travnatou plošinku. Proklouzli mezi skalami a v bezvětří nechali kluzáky pár metrů vyklouznout, aby dosedli změkka na trávu. Axim zůstal kroužit opodál a nechal si sourozence popovídat. Oba byli unaveni a tak si s chutí sedli vedle sebe do trávy a dívali se do krajiny, rozprostírající se hluboko pod nimi. Pro Ylmu to byl pohled ze zcela nového úhlu. Objal ji jednou rukou a ona se mu schoulila do náruče. Ucítil, jak zhluboka vydechla, jako když z ní spadne napětí. To bylo víc než tisíc slov. To, co tížilo celou rodinu, co už tři roky nebyl schopen nikdo vyřešit, je za nimi. Lidé z údolí Twal žijí vysoko, nejvýše ze všech. A proto potřebují létat.

Po chvilce se už opět oba spustili z hrany plošinky s pevnou důvěrou ve své kluzáky a po krátkém letu průrvou se k nim připojil i Axim. Stačil si zatím uvolnit dlouhou zářivě modrou stuhu, aby všichni na pozadí sluncem osvětlených skal mohli zpozorovat, že se blíží zpět. Mitra se skláněla k obzoru a bílý povrch Lotarova Kopí se začal barvit odstíny růžové. Kalimar si vzpomněl na včerejší večer, kdy se na vše díval jakoby přes temná skla strachu a obav ze zítřka. Dnes však všechny tři čeká tam na konci údolí ozdobené slavobránou. I když čas pokročil, byl si jistý, že tam na ně všichni čekají a budou se radovat z jejich návratu.