Vílí kámen

Byl teplý letní večer. Vítr si pohrával se zeleným listím a po vyšlapané cestičce se skrze vysokou trávu prodíraly dvě osoby. Jedna byla sešlá věkem a na ohnutých zádech táhla nůši. Druhá byla mladinká dívčina, nesla košík a poskakovala okolo své babičky. Smála se. Její nevinný dětský smích vítr roznášel do širokého okolí a přerušil i klokotání potůčku. Nakonec je cesta zavedla k vysoké lípě. Větve letitého stromu jim zastínily oblohu. Jedna z větví naprosto holá ukazovala k potoku. Dívka se rozeběhla tím směrem.
"Justýno, ne!" křikla zoufalá babička a s nečekaným odhodláním se rozeběhla za Justýnou. Chytla ji právě v čas. Justýna stále před obrovským šedým kamenem. Nebyl hladký, naopak byl zvrásněný. A stékaly po něm černé kapky...
"Babi, co to je??"
"Tady ne." špitla tiše stará žena a odváděla Justýnu pryč. Když dorazily vesnice dala se stará žena do vyprávění.

"Vílí kámen. Tak se mu tady říká, ale jinde bys možná zaslechla jména jako Slzavý nebo Proklatý. Kdysi dávno v časech, kdy svět byl jiný a magie byla všudy přítomná, u potůčku často za nocí tančily víly okolo toho kamene. Byl za těch časů jiný, mocný a dobrotivý. Byl ochráncem víl. Hrdě se tyčil do výšky a byl vidět z velké dálky. " stařenka se odmlčela.

"Jenže po čase lesy přestaly být bezpečné. Potulovaly se po nich různé existence a mnoho poctivých lidí zaplatilo za průchod lesem svým životem. Nejhorší z nich byl Dobiáš. Kradl, zabíjel, mučil a bylo mu jedno koho. Byl velice chamtivý a tak když se doslechl o kráse víl, toužil se jich zmocnit. Nedařilo se mu to a tak zuřil. Lidé nebyli v bezpečí ani ve svých domovech. V jedné vesnici se však našla žena, jejíž srdce bylo černější než ta nejtemnější noc. Záviděla vílám jejich půvab a lehkost s jakou tančily. Nabídla Dobiášovi pomoc a on se jí za to bohatě odměnil.Netušil však, že jej podvela.
Následujícího večera se skryl v houští a čekal. Víly vždy tančily za zvuku flétny na kterou jim hrál skřítek. Když ho Dobiáš spatřil otevřel měch s vínem a čekal. Skřítek vůni okamžitě ucítil a vydal se za ní. Netrvalo dlouho a skřítek byl zpitý do němoty. Dobiáš mu sebral jeho flétnu a sám se vydal ke kameni. Ten vycítil nebezpečí, ale nemohl nic dělat. Proradný muž začal hrát a kámen se v té melodii ztratil. S půlnocí ke kameni přitančily i víly. Omámen jejich krásou přestal Dobiáš téměř hrát, až zamručení kamene jej probudilo z transu. Přiložil flétnu k ústům a pokračoval. Noc pomalu končila, ale Dobiáš hrál dál a dál. Když vyšlo slunce a jeho paprsky se dotkly víl, vykřikly a padly k zemi. Umíraly. Zděšený Dobiáš vykřikl a padl na zem. Tohle nechtěl. Pak náhle pochopil. Z houštiny vyšla žena a šíleně se smála a ukazovala na něj. Dobiáš se na ni chtěl vrhnout, ale bylo pozdě. Kámen se probudil, padl na něj a rozmačkal jej. Ani ženu neminul trest za její nenávist, proměnila se v lípu a její natažená ruka se stala větví, která i dnes ukazuje ke kameni. Kámen, který si uvědomoval, co se stalo, se dal do pláče a pláče do dnes. Jeho slzy jsou černé, tak jako zčernalo jeho srdce. Nenávidí lidi a kdykoliv může, zabije toho kdo se k němu přiblíží nebo si naň sedne. "
Justýna se usmívala.
"Přeci tomu nevěříš, babi?" Strará žena se zamračila.
"V každé pověsti je zrnko pravdy dítě. Na to nezapomínej.."