Vzpomínka upírky II.

„Už jsi vzhůru?“ zeptala se Athanasie, sotva vešla do pokoje. Ten byl prostorný, ale temný. Okna přibitá, ani paprsek podzimního slunce. Na matném stole hořel kovový svícen. Z jeho ramen visely cáry mastného, šedivého prachu. Na stůl kapal vosk. Všechno tu bylo poznamenáno zubem času – tlustá vrstva prachu, neupravenost, zašlý lesk dávné elegance a přepychovosti. Jako by tu po léta nikdo nebydlel…
Vincenc postával nervózně u jedné vysoké prosklené skříně a prohlížel si vystavené fotografie. Šedivýma očima pohlédl na upírku. Tak tohle je jeho matka! Ta sotva dospělá zmatená holka, o které četl v jejích zápisech, ta osamocená mladá žena, co jej opustila, když mu byl sotva rok, o které se dozvídal od jejích blízkých. Řekli mu to teprve před rokem, že jeho skutečná máma je… upír. A teď jí stanul tváří v tvář.
Na Athanasii bylo něco zvláštního. Všichni upíři, se kterými se za ten rok Vincenc setkal, byli krásní a okouzlující, ale v Athanasii bylo něco znepokojujícího, tak jinak krásného a smutného zároveň. Oproti ostatním upírům neskutečně lidská.
Upírka si nemohla nevšimnout zmatku v těch šedivých očích.
„Byla jsem špatná matka,“ odtušila.
„Ne!“ zvolal překvapeně Vincenc. Ale ano, vloudil se mu do ucha tichý hlásek. Opustila tě, stala se upírem, vraždila, copak nevidíš tu sladkou krev, co se jí blýská v očích? Jenom si s tebou hraje. Nic si nepamatuje, nic! Jak ji chceš přesvědčit, že jsi její syn? Jak?!
„Ticho!“ okřikl hlásek nahlas.
Athanasie na něj překvapeně pohlédla.
Stáli proti sobě, zaplavovala je vlna jakési nejistoty… a předtuchy…
Stáli proti sobě, ale jakoby se ani neviděli.
Jejich myšlenky, ti barevní motýli s velkými oky na křídlech, se rozlétli po krajinách, rozkvetlých loukách.
Tak tohle je jeho matka…
A tento chlapec… „Máš oči po Filipovi…“ Během spánku měla možnost si všechno uspořádat v hlavě. Všechny ty záblesky minulosti, ty vzpomínky na neznámé dostaly nový ráz. Je jeho matka! Najednou všechno dávalo smysl. Její deník… Bože, jak se z takové malé nevinné copaté dívenky mohlo stát… tohle?
„Jsem špatná matka,“ odtušila.
Tentokrát Vincenc mlčel. Oba to věděli. Muselo se to stát, ale proč takhle?
Stáli jen tak proti sobě a mlčeli. Nebylo potřeba slov. Mlčeli a objímali se pohledem. Na skutečné objetí neměli dostatek odvahy. Našli se, našli.
„Proč tohle dopustili? Jak mohli dovolit…“ ptala se Athanasie, ale vzpomněla si na ta vlezlá tichá slůvka, na ten plíživý hlas, který obviňoval ji. Každý svého štěstí strůjcem. Příliš dlouho se nechala vláčet davem. Je na čase, aby se rozhodla sama. Měla by už konečně vzít svůj život do vlastních rukou.
„Otevři okno…“

Zlaté pramínky slunečních paprsků klouzaly skrz jeho prsty. Tiše se protáhly kolem zaprášených závěsů, skříní, stolů i svícnů. Byly teplé. Laskavě se dotýkaly její obnažené kůže a prohřívaly dávno umrlé ruce.
Ano! Taková zář! Oči přivyklé měsíčnímu svitu a temnotám hlubin se bolestně přivřely, ale i přesto viděly tu krásu podzimního dne. Naposledy…
„Maminko…“