Pozemské hvězdy-2.část

Jal, Jared, Engly a Jelie mi asi o hodinu později, co jsme našli jeden pokoj k přespání oznámili, že tu budeme trávit půlku letních prázdniny.

Což představuje celý měsíc.

Pět minut jsem byla zatuhlá, než jsem málem začala nadávat, jak je možné, že mi to říkají až teď. Jejich odpověď nemohla být prostší. Dárek k narozeninám. Proboha. Od Engly jsem se dozvěděla, že tenhle dům dřív patřil praprarodičům Jala. Jeho rodiče to tu zdědili po několika generacích, ale rozhodli se raději bydlet ve velkoměstě. Už tu prý nikdo nebydlel přes sto let. Ani jeho prarodiče nechtěli mít s tímhle domem nic společného. Jen ho nechali chátrat. Mám sto chutí sbalit všechny svoje věci, naházet je do tašky a utéct domů. Bohužel sama bych to asi nezvládla. Už jen vymotat se z lesa, z tisíce cestiček spletených dohromady na civilizovanější místo než je tahle vesnice by byl problém. Tiše si povzdychnu. Dneska jsme se pustili do uklízení místnosti, ve které jsme přespaly. Přes noc jsme nechali okna otevřené, takže prach, který poletoval ve vzduchu se alespoň trochu vyvětral. Bylo bezvětří, takže naštěstí vítr prach po zemi, po stěnách a nábytku nerozfoukal. Brzy ráno byl Jal s Jaredem, Engly a Jelií koupit nějaké věci. Od čistících prostředků až po prachovky. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si představila, že jsem tu byla úplně sama. Dům mi příjde strašidelný. Je obrovský, temný a hlasitý. V noci jsem se třikrát vzbudila díky praskání prastarého nábytku. Jal tvrdí, že některé kusy v domě jsou až z 16. Století! Byla jsem tou představou naprosto uchvácená, že by tu bylo něco až tak starého. Slíbil mi, že mi něco z toho ukáže, ale zatím se tak nestalo. Krom toho, času je dost. Teď stojím na židli, která je postavená na prádelníku, abych dosáhla až na strop. Složitě oprašuji prachovkou pavučiny a prach. Zdi jsou vybledlé. Věřím, že dřív to byla sytá, temně růžová. Na lištách u stropu širokých dobrých dvacet centimetrů jsou krásné, složité vzory. Přejíždím po nic prsty. I když stojím na židli a prádelníku, pořád se musím natahovat, abych dosáhla do nejvyšších bodů. Stropy tu jsou šíleně vysoké. Soustředím se na práci. Chci, aby místnost, kde spíme, bylo alespoň trochu hygienická.

Slyším neznatelné klepání na dveře. Pomalu se otvírají a do pokoje nakukuje rozježená blonďatá hlava. Engly.

,,Any, dáš si vajíčka?“ Ptá se mně a prohlíží si stěny, které jsou už o něco čistší.

,,Nemám hlad. Dík, Engly.“ Odpovídám jí a dál se věnuju stěnám.

,,Měla by jsi něco sníst,“ Nedá se Engly. Pokládá vajíčka na už umytý stolek a odchází. Ještě se zastavuje mezi dveřma. ,,Počkej, až přijdeš do haly. Je tam neuvěřitelný blázinec. Jal koupil slepice.“ Začala se smát Engly.

,,Slepice?!“  Ptám se s vykulenýma očima.

,,Jo.“ Vybuchla Engly smíchy. ,,Měla jsi vidět, jak je honil na náměstí.“ Řezala se smíchy. Nemohla jsem si pomoct a vybuchla smíchy s ní.

,,Jinak nic?“

,,Co přesně?“

,,Žádná další zvěř?“

,,Ne.“ Vybuchuje znovu smíchy Engly.

Uff. ,,Ještě že tak. Ty vajíčky jsou od nic, ne?“ Usmívám se.

,,Jo.“

,,To byl vtip.“

,,Ale i tak.“

Vybuchuji smíchy bezdůvodně. A najednou padám ze židle a prádelníku. ,,Anabell!“ Slyším ječet Engly. Najednou padám na něco tvrdého. Chvilku trvá, než si uvědomím, že to tvrdý jsou kosti Engly.

,,E-engly?!“ Ptám se vyděšeně. ,,Promiň!“ Rychle z ní slízá a snažím se jí pomoct na nohy. Enoly leží obličejem k zemi a chvěje se. ,,Engly, nebreč! Promiň!“ Snažím se ji obrátit ke mně obličejem, ale nechce se hnout. ,,Engly!“ Zaječím na ni hystericky. Chvění Engly trochu ustává a otáčí se ke mně. Směje se! Od ucha k uchu, v obličeji je celá červená.

,,P-promiň, An. Vyděsila jsem tě.“ Koktá mezi „vzlykama“ smíchu. Obě dvě se válíme po zemi a smějeme se jako smyslu zbavené. Najedou vrznou dveře.

,,Holky?“ Do dveří strčí hlavu Jared. ,,Co to tu děláte?“ Když nás vidí, na jeho obličeji se roztahuje úsměv.

,,Nic.“ Směju se, ale už o něco míň. Pomalu se zvedám. ,,Co se děje?“

,,Víš, Yurri. Jsi ten nejsilnější článek v naší skupině.“ A mlčí.

,,Co?“

Jared ke mně přechází a chytá mně za ruce. Obličej má vážný. ,,Co blbneš, Jar?“ Ptá se Engly.

Jared se mi dívá napjatě do očí. Je vážný, nikde žádný úsměv. ,,Yurri, prosím! Potřebujeme snídani, nebo na těch pokusech, co dělá Jal budeme brzo mrtvý!“ Oddychnu si. Děsila jsem se, co má Jared za plán. Koutkem oka vidím, jak se Engly znovu skácela smíchy.

,,Tak jo! Jdu na to!“ Křičím a vybíhám ze dveří. Rychle slítávám ze schodiště a razím si to do kuchyně. Zpoza zavřených dveří se táhne kouř. Otvírám dveře. Chvíli stojím a mrkám. Všude je černo, nic nevidím. ,,Jale?“ Křičím. Několik kroků ode mě se ozve kašlání. ,,Ann. Super, že jsi tu.“ Další zakašlání. ,,Co máme dělat?“ Ptá se mně.

,,Otevři okna.“ Odpovídám mu. Jal je otvírá. Do kuchyně vbíhá Engly a jí v patách Jared. Všichni se pobaveně smějí. Stojím uprostřed kuchyně s úsměvem na tváři.Ten pocit štěstí nejde popsat.

 

Sedím na studených schodech. Už je nepokrývá množství bláta, rozmoklého listí a zelenou vegetací. Jelie strávila několik hodin dřepěný u schodů se starým nožem a odškrabávala tuny zaschlého bláta. Je 18. Listopadu. Sedím na studených schodech v teplém kabátě s horkou čokoládou v rukou. Zírám před sebe. Větve stromů už jsou téměř opadané a listí se po němi líně povylují. Slunce už pomalu zapadá. Jeho oranžová záře mi svítí do očí. Pomali zapadá mezi kopce, po obloze je rozlitá sytá červená.

Slyším, jak vrzají dveře. ,,Yurri?“ Slyším tichý hlas. Je to Jarred. Zírám na to samé místo, neodpovídám. Cítím, jak mi přes ramena přehazuje deku. Sedá si vedle  mně a stejně jako já sleduje pomalu zapadající slunce.

,,Yurri,“ Říká znovu. ,,Nemyslela to tak.“ Říká mi. Otáčím se k němu zády. Oči mně pálí. Ještě jedno slovo a rozbrečím se. Ale nechci. Nemůžu. Ne před ním. Cítím jak se mi chvějí ramena.

,,Má pravdu.“ Říkám tiše. Snažím se udržet hlas, aby se mi neroztřepal.

,,Nemá!“ Cítím něco teplého, jak mně drží za ruku. Vytrhávám se jí.

,.,Jelie už měla od začátku pravdu.“

,,Ne. Je to její chyba, že se tohle stalo. Ne tvoje!“

Zprudka vyskakuju. Kelímek horké čokolády mi padá z rukou, dopadá na schodě, odkud padá na zem. Za sebou nechává hnědou cestičku. Vedle kelímku je skvrna, ze které se kouří. Dívám se mu přímo do očí. Chvějou se mi ruce, hlas.

,,Co po mně chceš, Jarede? Moc dobře víš, jak to bylo! Všichni věříte její verzi. A obzvlášť ty.“ Celá se třesu. Z mých slov odkapává jed a neuvěřitelná zloba. ,,Snažila jsem se. Snažila jsem se jí trochu vyhovět. Ale už toho mám dost. Vracím se domů.“

Jared na mně zírá, jako bych se zbláznila. ,,Odcházíš?“ Opakuje po mně mrtvě.

Otáčím se zády a rozbíhám se pryč. Chci být alespoň chvíli sama. Pro věci se vrátím potom.

,,Yurri! Za chvíli bude tma! Nechoď nikam!“ Slyším, jak se otvírají znovu dveře a slyším další hlas. Ale nerozeznám ho., Přes clonu slz nevidím před sebe a nejsem schopná vnímat jakýkoli zvuk.  Běžím vstříc lesu, který postupně tmavne.

 

Jared

Stojím přede dveřmi a zprudka oddechuji. Zírám na ztrácející se malou postavu, která se ode mě čím dál víc vzdaluje. Slyším za sebou Jala, který mluví pomalým, tichým hlasem. Jeho slovům nevěnuji žádnou pozornost. Otáčím se a rázným krokem mířím do domu. Přebíhám obrovskou halu a vybíhám dvoje schody. Běžím k nejzadnějšímu pokoji. Chodby jsou temné, Slunce už zapadlo.

Neobtěžuji se se zaklepáním a vtrhávám do pokoje, který patří Jelii. Stojí u zdi a zaujatě si prohlíží nějaký obraz. Závěsy jsou roztáhnuté. Jediný zdroj světla je svíčka na stolku vedle Jelie. Vím, že ví, že jsem to já. Zhluboka se nadechuje, a otáčí se ke mně. Dívá se na mně klidným pohledem. Ví, proč tu jsem. Vím, že chce něco říct, ale čeká, až začnu mluvit já.  V jejích očích zahlédnu provokativní záblesk.Najednou se ve mně zvedá vlna vzteku ,,Ty svině jedna!“ Řvu a přebíhám k ní, chytám ji pod krkem a tisku ke zdi. Jelie se ani nepohne. Její pohledl je překvapený. Co čekala?

,,Víš, co jsi právě udělala, ty krávo pitomá?“

Jelii se na tváři objevuje úlisný úsměv. ,,Tušila jsem to.“  Její intuice je vždy jasná.

,,To jsi neměla dělat.“ Šeptám tiše. Můj hlas je naplněný neuvěřitelným vztekem. Tisknu prsty k sobě. Jelie začíná lapat po dechu.

,,Jsi jako vyděšené kotě, Jarede.“ Směje se mi. ,,Co myslíš, že by se mohlo stát? Při nejlepším se zabije. A to žá dná škoda nebude. Už tak jsme kvůli ní obětovali dost.“

,,Jsi blbá.“ Zmáčknu jí jícen pevněji. ,,Je venku. Sama. V lese. Víš, kdo tam je.“ Můj hlas nejde skoro slyšet. Dívám se Jelii do očí. Rozšiřují se jí panenky. Chápe.  ,,Měla zůstat v naší přítomnosti. Teď jsou slabý. Nepřišli by pro ni. Ale když bude někde sama, snadno ji zvládnou.“

,,To je blbost. Jediný, koho můžou nějak položit, jsi ty.“ Odpovídá. Snaží se nasát vzduch, který se jí nedostává. ,,Jarede,“ Sýpá. ,,Pusť mně!“ Odtahuju ruku. Jelie se sesouvá podle zdi na zem, kde lapá po dechu. Klekám si k ní.

,,Ona je jedna z nich.“

Jelie na mně zírá, jakoby viděla poprvé vánoční stromeček. V očích se jí střídá několik pocitů. Úzkost, strach, nevěřícnost. ,,Tak proto.“ Říká tiše. ,,Tak jen doufejme, že není tak slabá jako ty.“ V jejích očích tančí posměšné plamínky. Vstávám a podávám jí ruku. Jelie na ni chvíli zírá, ale pak ji vkládá do mé. Pomáhám jí na nohy. Pouštím ji a ve vteřině přistává na její tváři moje ruka. Jelie znovu padá na zem.

Otáčím se. Ještě než zavřu dveře, zastavuji se. ,,Příště jednej podle mého. A ne podle sebe, nebo Jalova rozhodnutí.“