Kapitola 1.

Na obzoru byly vidět blesky a okenicí v podkroví mlátil vítr. Tma zakrývala obrysy stromů na kraji lesa a v komíně se proháněla meluzína. V krbu praskal oheň a kmitavý plamínek svíčky osvětloval jen kousek místnosti. Ve starém roztrhaném křesle ve stinném koutu se krčila malá postava spící holčičky. Na stole vězela poslední polovina pecnu chleba a u něj už skoro rezavý nůž. Na stěně visel jediný obraz, který už stejně nebyl k rozeznání, a u okna na truhle plné šatů prokousaných od myší seděl patnáctiletý chlapec a sledoval, krčící se ptačí rodinu v hnízdě na jejich třešni. Čekal, kdy konečně zahlédne blížící se postavu a přitom věděl, že čeká marně. Už dva dny neviděl svého otce, který pracoval jako pomocník na nedalekém statku a který pokaždé skoro všechnu svou výplatu propil a utratil v nevěstinci. Věděl, že jim jídlo s trochou štěstí vydrží už jen na tři dny a že už nemají dřevo, kterým by přiložili do kotle. Pokud něco nevymyslí, ocitnou se oba sirotčinci a kvůli Nacistům za hranicemi bude jejich situace mnohem horší. Staré kukačkové hodiny v kuchyni ohlásili jedenáct hodin a on sebou ucukl, jako by to byl výstřel. Podíval se na sestřičku, a když se ujistil, že stále spí, zvedl se a vzal na sebe ošoupaný kabát a vyrazil ven. Mířil k lesu, chtěl se pokusit tam najít nějaké dřevo. Takhle v noci už tam nikdo hlídat nebude, tedy možná. Protože byl les blízko, netrvala mu cesta dlouho. S hledáním to už bylo ale horší. I tak ale nakonec našel několik suchých větví a během čtvrthodiny se vracel s plnou náručí. Když byl na kraji lesa, uslyšel za sebou nějaké dýchání a ze strachu z hajného vzal nohy na ramena. Utíkal až k domu a teprve tam, se zastavil a otočil. Nikdo za ním nebyl. Bez delšího čekání zašel do domu. Větve složil na zem v předsíni a sundal si kabát. Přišel včas. Oheň v krbu už dohasínal. Rychle nalámal malé větvičky a znovu rozfoukal oheň. Pak přiložil několik větších kusů dřeva a nakonec tam dal dvě největší větve, které našel. Oheň se pořádně rozhořel a on si lehl na zem blízko krbu, aby ho hřál oheň alespoň z jedné strany.

Ráno ho vzbudil potulný pes, který štěká někde v dálce vždy hodinu před rozedněním. Sestřička ležela vedle něj, nejspíš jí byla v noci zima. Vstal a ukrojil si krajíc chleba. Snědl půlku a půlku si dal do kapsy. Bylo pondělí a on musel do práce. Nechtělo se mu, raději by zůstal doma, ale jestli chtěl, aby nikdo nic nepoznal, musel tam jít. Ještě vyndal proděravělou deku z truhlice a přikryl svou sestru. Pak si vzal kabát a vyšel směrem do školy.

Do městské školy pro dívky to bylo přes dva kilometry. Došel tam asi čtvrt hodiny před začátkem školy. Vždy stával naproti ní, protože tam chodila dívka, kterou pozoroval už přes půl roku. Přesně před tou dobou se sem ona a její rodina, kterou nikdy neviděl, přistěhovala. Měla zrzavé dlouhé vlnité vlasy a téměř vždy jí viděl se usmívat. Nikdy jí ale neviděl v něčí společnosti. S nikým se nebavila a nikdo se nebavil s ní, což bylo pro něj záhadou. Nikdy se k ní nedostal blíže, než na sto metrů, ale i na tu dálku byla vždy úchvatná. Zastavila se u brány a otočila se. Jenže on už tam nebyl. Miloval ji, ale nechtěl, aby ho viděla. Zvláště, když vypadá takhle. Pracoval jako pouliční prodavač novin. Moc to nevynášelo, ale bylo to to jediné, co sehnal. Vždy dostal stoh dvanácti novin a vyrazil je prodávat. Nebyl nejlepší prodavač novin, z těch, co pracovali u pana Duboise, ale za to měl hodně stálých zákazníků, ke kterým byl vždy zdvořilý. Jedna stará paní mu dokonce připlatí, když jí donese noviny až domů. Bohužel jeho měsíční výdělek byl tak malý, že sotva pokryl náklady spojené s jejich domem a tudíž mu zbylo jen pár peněz, za které mohl jednou za týden koupit pecen chleba a pokud měl dobré tržby, tak i nějaké vejce od hospodyně, která bydlela po cestě domů. Když po poledni skončil s prodáváním novin a panu Duboisovi odevzdal peníze, které mu dát musel, vypravil se s dvěma krajíci bábovky od paní Petit domů. Protože chvátal, byl doma brzy. Sestřička se zrovna vracela z louky, kde honila motýla. Když ho uviděla, rozeběhla se k němu a objala ho. Musel se k ní sehnout, aby jí mohl také obejmout. Sedmiletá Emma byla totiž oproti němu dost malá. „Něco pro tebe mám,“ řekl jí a vytáhl jeden kus bábovky. Hladová Emma ho s radostí snědla, i když bylo vidět, že se dopoledne přiživila na nějakých ostružinách. Protože neměli peníze na školu, musel Richard Emmu učit sám. Učil jí každé odpoledne, několik hodin a pak si šli spolu hrát ven, nebo hledat něco k večeři. Každý den to bylo úplně stejné. Od té doby, co jim umřela matka, nachází jejich otec útěchu v alkoholu a oni už ani pořádně nevědí, jak chutná maso. Teď všechno leželo na Richardovi.

Když ve čtvrtek večer ukládal Emmu, věděl, že mají jídlo už jen na zítra. Jestli chtěl přežít, musel něco udělat. Chvíli počkal, než Emma usne a pak s kabátem v ruce a jejich posledními penězi v kapse vyšel ven. Zamířil k hospodyni, u které kupoval vejce. Ta bohužel už ale žádné neměla. Nenapadlo ho nic jiného, než obejít ještě několik domů. Nikdo mu nic nedal a v jeho hlavě se zrodil poslední nápad. Musí něco ukrást. Ale co? Na štěstí pro něj byla už velká tma. Vyrazil ke statku, kde pracoval jejich otec. Všichni už spali až na jejich psa. Jejich vlčák byl známí po celém okolí. Dokonce i jejich otec mu vyprávěl, jak jeden sluha jednou naštval pána statku, který na něj ve vzteku poslal tohohle psa. Ten mu pak natrhl jednu půlku hýždě a potrhal ruku, když se chudák bránil. Pak už tam toho čeledína nikdo nikdy neviděl. Jediná možnost, jak se toho psa zbavit, bylo ho zabít. To ale Richard udělat nechtěl a raději vymyslel něco jiného. Obejde statek ze strany, kam ten pes nevidí a vyleze na kamennou zídku. Pak přejde po zídce až ke kurníku a vyžene slepice ven na dvůr. Pes několik z nich roztrhá a jeho krádež tím zamaskuje. Jak vymyslel, tak udělal a po chvíli běhaly slepice i s kohoutem a psem po dvoře. Richard vlezl do kurníku a vzal tam čtyři vejce. Víc jich tam totiž nebylo. Na večer slepice už moc nesnáší, ale jemu to stačilo. Když vylezl z kurníku, viděl, jak vlčák trhá kohouta, který se snažil bránit svoje slepice. Zahlédl také, že se v domě rozsvítilo. Vyděsil se, přelezl zídku a utíkal, jak nejlépe uměl. Zastavil se až po několika minutách. Chvíli si vyčítal, co udělal, ten kohout byl krásný a prý několikrát ubránil své slepice proti sokolovi a teď zemřel kvůli němu. Pak si ale pomyslel, že neměl na výběr a už na to raději nemyslel.

Ráno ho opět vzbudil vzdálený štěkot zatoulaného psa o hodinu dříve, než vyšlo slunce. Vstal a udělal dvě volská oka. Jedno pro sebe a druhé pro Emmu a uřízl každému krajíc chleba. Ta mezitím vstala, a i když byla překvapená, že mají vajíčka, přesto si dala. Venku byla hustá mlha a oni z okna viděli sotva na třešeň před domem. Jen co dojedli, přiběhl k nim chlapec, který pracoval s Richardem. „Richarde, musíte hned utéct. U Laurentů někdo vykradl kurník a vypustil jim slepice. Jejich pes pak čtvrtku z nich i s kohoutem roztrhal. Když se pak starý Laurent dozvěděl, že jsi večer po městě sháněl jídlo, tak se naštval a míří přímo sem,“ spustil chlapec. Richard s Emmou se na sebe podívali a bylo jasné, že Emmě došlo, kde Richard přišel k těm vajíčkům. Na nic nečekali, sebrali, co mohli a vyběhli ven. Richard držel Emmu za ruku a jediné, co ho napadlo, byl les. Utíkali směrem k lesu a za nimi už byl slyšet nahněvaný dav několika lidí. Richard se ohlédl a uviděl, jak pan Laurent vypustil jejich psa a ten se za nimi rozeběhl. Richard vzal Emmu do náručí a začal utíkat mnohem rychleji. K lesu zbývalo několik desítek metrů a nedaleko za nimi byl slyšet běh a funění psa. Emma už zakřičela strachem, když Richard zaběhl do lesa a běžel pořád hlouběji. Zhruba po dvaceti metrech, se Richard otočil a uviděl psa, jak kňučí a pobíhá u kraje lesa, ale přes jeho hranici se neodváží. Richardovi to přišlo divné, ale aspoň je nepronásledoval. Znovu se tedy raději rozeběhl, kdyby si to pes náhodou rozmyslel. Ani nevěděl, jak dlouho běžel s Emmou v náručí, když se zastavil u nějakých skal. Spustil Emmu na zem a ta ho chytla za ruku. Pomalým krokem se přiblížili a našli vhodné místo na přespání.

Kvůli tomu, že neměli pokaždé sirky, tak Richard uměl rozdělat oheň i bez nich. Díky tomu mohli oba dva usínat u ohně. I když Richard později přemýšlel, jestli to nebyla chyba. Mohli by je kvůli tomu lépe najít. Na druhou stranu jim aspoň nebude zima.