KAPITOLA 2.

Ze strachu z pronásledovatelů pokračovali druhý den hlouběji do lesa. Asi po dvou hodinách chůze našli vodopád a pod ním bylo na břehu podle nich dobré útočiště. Dalo se tam schovat pod kořeny stromů a navíc hukot padající vody mohl přehlušit jejich mluvení. Richard tedy nanosil dřevo a rozdělal oheň. Pokusil se také chytit nějakou rybu, ale marně. Když se mu to nepovedlo už potřetí, Emma se mu začala smát a on toho raději nechal. Sedl si k ní a rozhlédl se. Nad vodopádem zahlédl nějaký pohyb, ale nebyl schopný rozeznat, co to bylo. Po nezdařeném pokusu ulovit rybu, se rozhodli, že půjdou sehnat něco k jídlu do lesa v okolí. Kromě několika drobného lesního ovoce a dvou bedel nenašli vůbec nic. Ale i tak byli rádi za to, co našli. Bedly si opekli na ohni a zapili to čistou studenou vodou z řeky.

Večer usnula jen Emma. Richard byl nejistý kvůli tomu pohybu, který zahlédl nad vodopádem. I přesto ale nakonec usnul. Vzbudila ho Emma, když byla ještě noc. Se strachem v očích mu vyprávěla, jak viděla nějakého psa, když byla na záchodě. Richard vstal a s klackem v ruce vylezl nad místo, kde spali. Chvíli nic neviděl, ale pak uviděl několik páru svítivých očí. Zahnal emu do úkrytu a sám tam zůstal s klackem v ruce. Na chvilku zalitoval, že si nevzal raději nějaký klacek z ohniště. Na přemýšlení už ale nebyl čas. Ozval se štěkot a vrčení a na Richarda se rozeběhly dva páry svítivých očí. Ihned pochopil, že to jsou vlci. Když byli blízko, Richard se rozmáchl a jeden z vlků to schytal do hlavy a s kňučením se na chvíli odvrátil. Ten druhý ale pokračoval dál, a když se Richard ohnal i po něm, vytrhl mu klacek z ruky. Nyní stál Richard sám bez ničeho proti pětici vlků, kteří se k němu pomalu blížili. „Emmo,“ zavolal ve chvíli, „vylez ven.“ Když si byl pak jistý, že Emma za ním stojí, otočil se a seskočil dolů, popadl Emmu a skočil s ní do řeky. Vlci chvíli pobíhali na břehu a pak zaběhli zpátky do lesa. Po pár uplavaných metrech vylezli na druhém břehu řeky. Měli štěstí, že bylo ještě teplo. Mokří a ještě v noci by v zimě moc daleko nedošli. Ovšem teď tu byl nový problém. Kam půjdou teď? Po lese se potulují vlci, kteří na ně nejspíš uspořádali lov a navíc jsou úplně mokří.

Moc daleko nedošli. Našli spadlý starý dub a schovali se k jeho kmenu. Přitisknutí k sobě čekali, jestli se opět objeví vlci. Netrvalo dlouho a nedaleko se ozvalo vití. Téměř po deseti minutách už byl slyšet i štěkot a během chvíle už byli vlci i vidět. Richard věděl, že nemají šanci, ale vzal kámen, který našel nedaleko a roztrhl si košili na co nejdelší a nejširší pruh. Zavázal kámen na jeden konec a pak našel ještě jeden a ten zavázal na druhý konec. Vlci už přiběhli a zastavili se necelých sedm metrů od nich. Vůdčí samec zavrčel a proti Richardovi vyběhli první dva vlci. Richard zatočil se svou novou zbraní a hadr s kameny na konci se napnul, že vypadal jako tyč. První vlk to schytal do žeber. Druhý se vyhnul a pak mu kámen narazil do nohy. Bylo slyšet nechutné prasknutí, ale Richard tomu nevěnoval pozornost. Věnoval dalším dvěma vlkům, kteří vyrazili pomstít své druhy. První se vyhnul a kvůli tomu kámen zasáhl toho druhého do hlavy. Ten padl v bezvědomí k zemi a opět bylo slyšet jakési praskání, ale bylo to jiné, než před tím. Richard se ale stále věnoval útočícím vlkům. Bylo až neuvěřitelné, jak s tou věcí dokázal zacházet. Zbývali ještě tři vlci. Jeden kolem něj pořád kroužil v dostatečné vzdálenosti, ale zaútočit se neodvážil. Richard proto roztočil jeden konec a trochu povolil sevření pěstí. Roztočený kámen náhle vyletěl proti vlkovi. Ten se ale opět uhnul a kámen i s částí košile se utrhnul a trefil vůdce smečky do čenichu. Teprve teď se Richard zastavil s jedním kamenem zavázaným v roztrhané košili a uviděl, jak na zemi leží mladík zhruba stejně starý jako on a jak mu krvácí hlava. Couvl až k Emmě a viděl, že vlci už s ním bojovat nechtějí. Vzal tedy Emmu a společně utekli.

Už začalo svítat, když našli roubenou chaloupku uprostřed lesa. Uvnitř se svítilo. Richard nechal Emmu ve křoví nedaleko a šel se opatrně podívat k oknu. Nedošel tam. Klika od dveří cvakla a Richard stačil udělat jen pár rychlých kroků směrem k Emmě, než se dveře otevřely. Stál tam nějaký muž. Richard mu neviděl do obličeje. Ze vnitř chalupy totiž vycházelo dost silné světlo, aby ho po té krušné noci oslnilo. Richard s kamenem zavázaným v roztrhané košili v ruce stál připraven na jakýkoliv útok. „Nebudeš to potřebovat. Tady vám už nikdo neublíží,“ řekl muž a chvíli bylo ticho, Emma nevydržela stát klidně a pohnula se. „Ale podívejme se. Nemáte hlad? Určitě vám bude i zima. Pojďte dovnitř,“ nabídl jim muž a odstoupil ode dveří, aby mohli vejít. „No jen se nebojte. Nebo raději chcete zůstat tady venku? Ti vlci si nenechají nic líbit,“ řekl muž, když se jim stále nechtělo dovnitř. Richard mu stále nevěřil, ale když ucítil, jak ho Emma tahá za kabát, vzal jí za ruku a vešli do chalupy. Bylo tu teplo a útulno. Už dlouho se nikde necítili tak dobře, jako tady. Muž jim ihned nalil polévku a položil jim jí na stůl. Richard pustil Emminu ruku a ta se ihned vrhla na polévku. Nyní mohl Richard konečně vidět mužův obličej. Měl hnědé vlasy, mezi kterými by se našlo už i několik šedých a vousy měl jen kolem úst, ale stále se to nedalo považovat za plnovous. Už na první pohled ale bylo vidět, že tenhle muž by jim neublížil. Richard si tedy sedl ke stolu a začal jíst polévku. Emma už jí měla všechnu v sobě a dožadovala se ještě další porce. Richard jí napomenul, že to není slušné, ale muž jí přesto nalil znovu. „Musím říct, že to byl obdivuhodný výkon. Na to, že ses s vlkodlaky ještě nikdy nesetkal, dal jsi jim co proto,“ začal rozhovor muž a pousmál se. Richard s překvapením polkl sousto, co měl v ústech a zeptal se: „Vlkodlaci? Jste blázen?“

„Ale kdeže. Copak jsi neviděl toho mladíka ležet na zemi? Kde si myslíš, že se tam vzal?“ ohradil se muž, zasmál se a také se posadil. „V tomhle lese nejsou jen tihle vlkodlaci. Můžeš být rád, že vás jako první našli právě oni. Kdybyste narazili na upíry, tak ty bys takhle lehce neporazil,“ pokračoval dál muž.

„Tak dost, děkujeme za tu polévku, ale děsíte mou sestru. Musíme už jít. Pojď, Emmo,“ řekl rázně Richard a Emma k němu pomalu přešla.

„Když myslíš, nebudu vás držet, ale kdybyste si to rozmysleli, tak se můžete vrátit. Tam venku vás totiž moc dobrého nečeká. Ještě ale chvilku počkejte,“ odpověděl klidně muž a vstal od stolu. Vzal cosi z poličky a dal to Emmě. „Ochraňuj ho, budeme ho oba dva potřebovat,“ špitl jí muž do ucha a pak je nechal odejít.

Daleko nedošli. Tentokrát uviděli nějakých padesát metrů od nich tři postavy. Oba dva se lekli, že to jsou jejich pronásledovatelé z města a změnili směr. Ušli sotva dva metry a ty tři lidé tam stáli znova. Přišlo jim to divné, ale raději se k nim otočili zády. V tu chvíli ty tři postavy stáli před nimi. V obličeji byli nějak světlejší, než normální lidé a nevypadali zrovna přátelsky. Richard praštil svou zbraní muže na kraji do obličeje, ale tomu se nic nestalo. Zkusil to ještě jednou, ale muž mu hadr s kamenem chytil a roztrhnul, jako by to byla nit. V tu chvíli Emma jakoby instinktivně vytáhla tu věc, co jí dal muž. Byla to dýka a postavy se jí očividně dost lekly. Ani jeden z nich nezaznamenal, kam se poděly. Najednou tu prostě stáli samy. Richard pochopil, že muž měl pravdu a vrátili se k chalupě.

„Tuším, že to byli upíři, co tě přinutili se vrátit, že?“ řekl uštěpačně muž, když se objevili ve dveřích. Nemusel odpovídat, Emma mu ukázala vytaženou dýku. „Jak se odsud můžeme dostat?“ zeptal se Richard, když posadil sestru na postel.

„Nijak. Všichni obyvatelé lesa už vědí, že jste tady a jen tak se pryč nedostanete. Možná, kdybys byl sám, prošel bys snadněji. Avšak oni vědí, že budeš chránit svou sestru. Byl bys proto snadno zranitelný. Navíc, proč chceš odsud utéct, když jsi právě sem od toho všeho tam venku odešel?“ odpověděl mu muž a nalil do dvou hrnků trochu vína. Emma na posteli usnula a přikryla se tenkou dekou. „Co mohu tedy dělat,“ zajímal se Richard, když viděl, jak Emma spí.

„Tenhle les není tak zlý. Jen se snaží bránit své domovy. Je tu mnoho různých obyvatel a všechny jakoby z pohádek, mýtů a pověstí. Nejsou to jen vlkodlaci, upíři a další, ale jsou to i tací, kteří by měli dohlížet na řád v lese. To jsou strážci. Tedy alespoň byli. Nyní jsem tu zbyl už jen já a sám nedokážu udržet všechny na uzdě. Potřebuji nástupce a ty jsi prokázal, že jsi toho hoden. Budu tě cvičit v našem umění a po svém výcviku budeš silnější než vlkodlaci, rychlejší než upíři a bojeschopnější než minotauři,“ Richard moc nechápal. Všechny ty bytosti znal jen z pohádek a z příběhů a teď by je měl hlídat? Jak má ale proti nim bojovat? Vždyť je mu jen patnáct a bojí se dokonce i velkého psa.

Navzdory jeho pochybám, ho muž začal cvičit. Teprve po několika přečtených řádcích, se dozvěděl, jak se muž jmenuje. Maxim, to bylo jeho pravé jméno. V lese mu ale jinak říkali nejvyšší.

Druhý den se Richard cvičil v boji. Dostal dřevěnou tyč a měl zasáhnout Maxima, který neměl nic. Za celé dopoledne se mu to nepodařilo. Maxim tyč vždy třeba odrazil nebo se jí vyhnul. Zato Richard byl samá modřina. Maxim někdy Richarda oběhnul a udeřil ho buď do ruky, nebo do nohy, nebo někde jinde, kde to nemuselo tak bolet.

Emma i přes velký nesouhlas Richarda také měla výcvik. Učila se kouzlit. Maxim její výcvik chtěl ale utajit a proto se cvičila uvnitř chaty, zatímco Richard se potil venku.