Souboj o duši

Celou zakouřenou místnost plnila hlasitá hudba ploužáku. Parket zaplnily tančící páry. Napravo smějící se skupinka, nalevo okupovaný bar. David zamířil právě tam. Naklonil se přes ulepenou barovou desku ve snaze upoutat pozornost barmanky. Bez výsledku. Stál tam a zatímco si všichni užívali a skvěle se bavili, jeho si nikdo nevšímal.
Trvalo několik minut, než k němu přišla barmanka, dalších pár minut, než mu donesla sklenici s jasně zeleným nápojem.
„Ahoj!“
Až když mu poklepala na rameno, si David uvědomil, že mluví s ním. Otočil se, aby zjistil, komu patří ten sladký hlásek. Za ním stála vysoká, tmavovlasá dívka s podmanivým pohledem. Svůdně se na něj usmála.
„Ahoj,“ pozdravil rozpačitě David.
„Já jsem Alice!“
„David.“ Podali si ruce. Při tom dotyku přeběhl Davidovi mráz po zádech.
„Co tady dělá takový fešák sám?“
Letmo na ni pohlédl a usmál se. „Nechceš si jít zatancovat?“
Našli si na parketu malé místečko. Alice se kolem něj ovinula jako had. Davidovi se rozbušilo srdce. Ještě před hodinou si nedovedl představit, že by mohl držet v náručí takovou krásnou dívku. Zvlášť ne po tom, co mu dopoledne dala Tereza kopačky. Čím déle s Alicí tančil, tím víc mu jeho starosti připadaly absurdnější. Vdechoval její nádhernou omamnou vůni a nedokázal vnímat nic jiného než její štíhlé tělo.

Na místě, ze kterého David odešel na parket, stála menší světlovlasá dívka. Zhluboka oddychovala. Vzteklýma šedýma očima propalovala mladého muže, který se pohledem na ni očividně dobře bavil.
„Ne! Nedovolím ti to!“ zařvala na něj. Jediný, kdo ji mohl slyšet, byl právě on.
Přelidněná místnost se začala pomalu vytrácet. Mizelo všechno – bavící se mládež, bar i tančící páry. Hudba utichla, kouř se změnil na několik obláčků mlhy rozpačitě se převalující u země. Stáli uprostřed nekonečné pláně. Uprostřed jiného světa. Vyššího světa.
Nebyli to lidé.
Stejně jako se změnilo prostředí, změnili se i oni. Dívka bez pohnutí sledovala, jak muži na zádech vyrůstají velká kožovitá křídla, a přitom sama cítila, jak rostou křídla její…
„Nedovolím ti to, démone!“ řekla o poznání klidněji.
Odvěký souboj mezi anděly a démony o duše smrtelníků. Zatímco andělé chrání duše od všeho zlého a brání je před démony, démoni uváděli duše v pokušení a zvláště ty duše, které chránili andělé. Bylo to prosté přetahování o rovnováhu sil, kdy mají všichni pravdu a všichni jsou v právu. Boj od počátku věků.
Tihle dva se nesetkali poprvé. Již několikrát spolu bojovali o životy těch smrtelných nevděčníků.
„No tak, anděli, je to jenom hra…“
„Nedovolím ti, abys tomu mladíkovi zničil život!“ odsekl anděl.
Démon se nepřestával usmívat. „Takže chceš bojov-“ nestačil dopovědět. Jedním mávnutím křídel překonala dívka vzdálenost mezi nimi. Tasila meč. To bylo to jediné, co měli oba k dispozici. Meč. Nemohli se bránit štítem, nemohli tlumit rány brněním. Přesto se vrhli do nelítostného boje.
Výhodou jim byla rychlost. Přesně mířené údery, na poslední chvíli vykryté.
Oba mávli křídly. Vznášeli se asi pět metrů od sebe. Potřebovali popadnout dech. Nabrat síly k dalšímu výpadu. Zhodnotit rány nepřítele.
Dívka měla na stehně roztržené kalhoty a z dlouhé rány se jí řinula krev. Muž měl několik šrámů na pažích.
Oba shlédli dolů. Skrz planinu spatřili dvojici svých svěřenců. Ploužili na parketě a líbali se. David naprosto podlehl kouzlu Alice.
„Vidíš? Rozhodli to za nás. Nepotřebují nás…“ konstatoval démon s úšklebkem.
Anděl se téměř rezignovaně snesl k zemi. Prohrála, pomyslela si dívka. Měla ho chránit a on se přitom naprosto zaslepeně nechával omotávat chráněnkyní démona.