Pomsta...?

Měkký mech tlumí kroky. Zelenavé přítmí skrývá. Šepot stromů, zpěv ptáků. Zurčící potůček...
-Ne, nic neslyší. Nic nevidí. To je dobře!-
Štíhlý stín se odlepí od širokého kmene. Zelené oči pozorně zkoumají každý kout mýtiny vzdálené sotva půl míle. Hrají si tam děti, ženy vaří na ohništích polévku, muži staví přístřešky.
-Zůstanou přes noc, budu mít dost času!-
Krutý úsměv na okamžik zhyzdí mladou tvář lesního elfa. Na pravé skráni se od oka až k bradě táhne rozšklebená jizva. -Nic jí nepomůže! Tohle mi zaplatí!-
Ta nenávist, která vyšlehla jako zelený blesk, se začala pomalu měnit v napětí. Napětí před bojem.
Elf udělá pár kroků. Vidí teď trochu lépe. Lidé na mýtině si bezstarostně povídají, smějí se. Jen tu a tam zabrečí nebo vykřikne nějaké dítě. Ta bezstarostnost ho dráždí. Pořád očima hledá tu, kvůli které sem přišel. Ale nevidí ji. Tu černovlasou lidskou děvku, jejíž ledově modré oči ho učarovaly...!
-Proč jsem sakra do tý krčmy tenkrát lez?! Člověk a elf - to nejde dohromady!-
Ne, nevidí ji. Dalších pár kroků. Teď rozeznává i jednotlivé tváře... -Kováře, jeho tlustou ženu a pět malých harantů... Pekařku a její dospívající dceru, tesaře a jeho pomocníka... Starého Poustevníka... ale nikde ONA! Ta, která mě zradila! Musí tu být s nimi! Je jedna z nich, ta prolhaná lidská sketa! Zabiju je všechny! Za to, co mi udělali, ale nejdřív ji!-
Téměř bezděky se dotkl pravé tváře a sykl bolestí. Pomalu se stmívalo, ačkoli mýtina byla ještě zalitá sluncem.
-Musím blíž! Musím ji najít! Vždycky byla středem společnosti, tak kde sakra je?!- Pevněji sevřel dýku. Ponořen v myšlenkách se pomalu přibližoval k mýtině.

„Hledáte něco?“ Škubl sebou. Někdo ho tahal za nohavici. „Už dlouho tu chodíte. Chcete k nám na návštěvu?“ Podíval se dolů. Malá dívenka mu dosahovala sotva k pasu. Měla výrazné zelené oči, které na něj zvědavě hleděly z půvabné dětské tváře. Zmátla ho. Znejistěl.
„Ne, maličká. Tvoji přátelé by mě jistě velice neradi viděli.“ Nepostřehla hořkost v jeho hlase.
„To nejsou moji přátelé,“ zavrtěla hlavou. „Nemají mě rádi. Stará se o mě Poustevník.“ Posmutněla a zadívala se na skotačící vrstevníky na mýtině.
„Jak to?“ Něco se zkomplikovalo. Ta malá se mu líbila. Nechápal. „To se o tebe nestará maminka?“ Dívenka si poupravila šátek. Neposednou černou kadeř odfoukla.
„Ne. Moji maminku zabili, protože jim nechtěla říct, kde je jeden pán...“ Elf ztuhl. Díval se přímou na malou dívenku před sebou. Trhaně dýchal. Pomalu jí sundal šátek. Cop černých kadeří se okamžitě rozlil po zádech. Zelené oči ho sledovaly překvapeně, ale beze strachu. Rozpačitě si odhrnula neposedný pramen na ouško. Pochopil. Konečně našel hlas.
„...tvého tatínka?“
„Jak to víte?“ Dívenka překvapeně vykulila oči. Elf si zakryl tvář a pomalu klesl na kolena. Ramena se mu lehce třásla. Všechna nenávist byla pryč, zbylo jen prázdno. Prázdno plné bolesti. -Odpusť, Luclienn...!-
„Co se vám stalo? Bolí vás něco?“ Malá ručka ho hladila po vlasech. Beze slova dívenku objal.

Starý muž je dlouho pozoroval. Usmíval se. Z jeho srdce spadl obrovský kámen, laskavé oči se rozzářily.
„Sbohem, Luclienn,“ zašeptal. Slyšeli ho oba. Elf vstal, vzal dívenku za ruku. Oba se dlouho dívali na bělovlasého muže před sebou. Dívenka se k němu rozeběhla a objala ho.
„Sbohem, strýčku.“ Elf stál na místě. Jeho oči byly plné bolesti, po tvářích mu tekly slzy, ale nestyděl se za ně. Dívenka se otočila a vrátila se k němu. Muž se usmál, elf také.
„Sbohem... a díky,“ řekl tiše. Vzal dívenku za ruku a pomalu odcházeli. Poustevník se za nimi díval, dokud se neztratili v houstnoucí tmě.
„Sbohem, Luclienn...,“ řekl znovu. Ale tentokrát to patřilo té, která se na něj dívala z hvězdné oblohy...